Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Zrasoval mě socík a patriarchát – rozhovor s Uršuľou Kovalyk

Uršuľe Kovalyk vyšla v CZ druhá kniha - Krasojezdkyně. Legerační, ale i tak trochu světácké je , že si české nakladatelství Argo našlo knihu slovenské autorky podle jejího anglického překladu a podle zahraničních ohlasů. Překládal jsem první českou Uršuľu, tedy výbor jejich povídek Obyčejný mrtvý otec. Pro Krasojezdkyni jsme místo doslovu s vlčicí slovenské literatury udělali rozhovor.

Krasojezdkyni jsi vydala v roce 2013 a byla nominována na prestižní slovenskou cenu Anasoft litera 2014. Vzpomeneš si, co bylo tím hlavním, co tě přinutilo ji napsat?

Byla to silná emoce, kterou jsem zažila jednou v létě při procházce se psem. Šla jsem prašnou cestou, pole vedle ní bylo plné vlčích máků. Foukal dost silný horký vítr a hýbající se květy mě hypnotizovaly. Někde v mozku se mi vynořila dávná vzpomínka na to, jak jsem se jako puberťačka flákala s kámoškou po louce za jízdárnou. Ten pocit svobody, euforie a až všežravé chuti do života, který se mi připomenul, mi málem vyrazil dech. Objevil se příběh, který ve mně dlouho ležel, a já věděla, že nemám šanci mu odolávat. Že ho musím napsat.

Jako náctiletá ses skutečně věnovala voltižnímu ježdění čili krasojízdě na koni. Chtěla jsi být cirkusačka? Uměla jsi salto na koňském hřbetě?

Jako dítě jsem chtěla být provazochodkyní v cirkuse. Dokonce jsem chození po laně trénovala tak, že jsem si ho natáhla na zem. Byla jsem přesvědčená, že když se naučím chodit po laně takhle, ve výškách to bude fungovat stejně. Celkem dlouho jsem tím bavila celou rodinu. Když jsem se později přihlásila na voltiž, zamrznul jim úsměv na tváři. Snažili se mi to vymluvit a strašili mě různými historkami o zlomených žebrech a nohách do o. Samozřejmě neúspěšně. Považovala jsem to prostě za slušnou náhradu cirkusového provazochodectví. Na jízdárně jsem tedy byla každý den a prožila tam velmi podstatnou část života. Naučila jsem se totiž pracovat se strachem, který cítí – více či méně – každá dospívající holka při jízdě na tak obrovském a silném zvířeti. Uměla jsem hodně různých cviků, dokonce jsem dokázala na koni stát při cvalu nebo cvičit ve dvojici, ale salto jsem nedala.

Jednou z hlavních postav Krasojezdkyně je sice kůň Sesil, ale tys nepsala knihu o koních, ale o lidech. O jejich samotě, o jejich hendikepech. Fyzických, vztahových, sociálních... Jsou outsideři tvoje životní téma?

Ano, jsou, z nějakých záhadných příčin mě tito lidé odjakživa přitahují, zajímají a sama se jako outsider cítím. Dělám divadlo s lidmi bez domova – a to jsou totální outsideři. Vždycky jsem třeba kamarádila s podivínkami. Mám-li být upřímná, jsem osobně jako vnitřní outsider nastavená na neúspěch, takže když se Krasojezdkyně dostala do nominací Anasoft litery, úplně mě to vyvedlo z míry. Necítila jsem se vůbec dobře, ten pocit úspěchu tam absolutně nebyl, ale spíš pochybnosti, jestli se někdo v porotě nespletl.

Krasojezdkyně je i o komplexech, které na životní cestě nabereme a pak se nás drží. Většinou v nás vyrostou kvůli jiným lidem. Je stejně jako v knize i v životě naděje, že nám s nimi zase jiní lidé pomohou – nést je, potlačit je, zbavit se jich?

Všichni máme nějaké komplexy, strachy a nejistoty. Ještě jsem se nesetkala s člověkem, který by byl úplně v pohodě. Někdo se s nimi dokáže vypořádat lépe, někdo hůře. Já sama na sobě cítím, jak mě zrasoval „socík“a taky patriarchát. Kolik bloků, traumat, nejistot a komplexů mám kvůli tomu, že jsem prožila svoje dětství a dospívání v totalitě, z toho, že byl můj otec násilník a „alkáč“, i proto, že jsem se v životě potkala s několika pořádnými hajzly. Nezbývá nic jiného než se s tím nějak vypořádat, aspoň se o to pokusit. Hodně mi pomáhá umění a kontakt s přírodou. Když si poslechnu „namakanou“ hudbu nebo vidím divadelní hru, když si prohlídnu obraz v galerii, přečtu si dobře napsanou knihu, projdu se po lese… něco se mě v té chvíli dotkne, něco silného, autentického, pěkného… něco, co ze mě smyje všechny ty nánosy bolestí, hněvu a strachů. Objeví se esence mého já. Tehdy se cítím opravdu svobodná, dokonce mám pocit, že jsem v tu chvíli lepší člověk.

Hrdinka Karolína je outsider „kombinovaný“. Narodila se v socialismu, v rodině žen bez mužů, sama si připadá jako nemehlo, kterému leze na nervy škola i svět dospělých kolem. Jaké pro tebe bylo vracet se do těch časů, kdy jsi sama byla v pubertě a žila v Košicích, na okraji jednoho sovětského satelitu jménem ČSSR?

Například jsem si uvědomila, že o traumatu ze socialismu dnes skoro nikdo nemluví a přitom je v lidech silně přítomno, i když zatlačeno do nejhlubších zákoutí jejich vědomí. Když o té době debatuji s lidmi, kteří ho prožili a nepatřili ke komunistickému establishmentu, tak si to období někteří strašně idealizují. A když jim připomenu fakta a vlastní zkušenosti, například jak jsme stávali nekonečné fronty na potraviny, jak si každý u stolu dával pozor, co řekne, protože si nebyl jistý, jestli jeho kamarád není estébák, jak jsme nemohli cestovat, jak bylo zakázané poslouchat Svobodnou Evropu, jak jsme museli recitovat přiblblé básně o Leninovi a žít v jedné obrovské lži, najednou ti lidé začnou přikyvovat – ano, i na to si pamatujeme, i tak to bylo. Vždy mi vrtalo hlavou, proč si sakra ten socialismus tak idealizují a vždycky o něm mluví lépe, než si zaslouží. A jednoho dne mi naplno došlo, že jsou to vzpomínky zkreslené pěknými chvílemi, mládím, láskou. Třeba měli tehdy koníčka, kterému se vášnivě věnovali nebo si prostě vytvořili nějakou bublinu, do které se schovali, do které utekli, aby se nezbláznili. Možná mají ten pocit, že nadávat na tu dobu je jako nadávat na část svého života, která pro ně byla důležitá. Většinou jim nedochází, že pokud udělali nebo zažili nějakou pěknou věc, nebylo to proto, že žili v socíku, ale i přesto, že v něm žili. Lidé dokážou vytvořit krásu i v totalitních režimech, protože naše duše touží po svobodě a ta touha je silnější než jakákoliv ideologie. Myslím si, že pokud jde o vypořádání se s totalitní minulostí, trpí naše společnost, stejně jako oběti násilí, stockholmským syndromem.

O vnitřní svobodu je třeba se prát vždycky. Kůň, babička jako ze Školy Malého stromu nebo Karolínina šamanská schopnost vidět v lidech jejich pravou podstatu, to všechno naznačuje nějakou tvoji sympatii k indiánské romantice. Odkud to pramení, kde to u tebe má kořeny?

Do první třídy jsem začala chodit v roce, kdy se konal Patnáctý sjezd KSČ. Ve třídě nám visel Husákův portrét, vymývání mozků jelo na školách na plné obrátky. Můj mozek byl ale tehdy jako houba – chtěl nasávat knihy, které jsem milovala. Jenže co zajímavého jsem si tehdy vlastně mohla z knihovny donést? O disidentech a samizdatu jsem neměla ani páru, u nás doma se sice na komunisty nadávalo, ale „buržoazní“ literaturu jsem u nás nenašla. A když jsem se vyhnula ze sebezáchovných důvodů knihám, kde se psalo o partyzánech, sovětských vojácích a nepřátelích lidu, zůstaly mi knihy od Julesa Verna, Jacka Londona a samozřejmě Karla Maye. A ty jsem hltala.

Své knihy píšeš velmi přímým jazykem, bez odboček a psychologizování, bez formálních experimentů. I jako čtenářka máš ráda takové „psaní nožem“?

Mám ráda „esenciální“ texty. Mým snem je napsat román v jedné větě, která by řekla všechno.


Jak už jsi říkala, pracuješ s bezdomovci, spoluzaložila jsi v Bratislavě Divadlo bez domova. Krasojezdkyni jste tam nastudovali jako scénické čtení. To musí mít jiné grády než klasické autorské čtení někde v knihovně…

Jasně! Posouvá to text do jiné roviny. Pohybová performance, hudba, osobnost každé z hereček, jejich tváře, nedokonalost, jakási punková syrovost v hereckém projevu – to všechno způsobí, že se z usínajících posluchačů stanou okouzlení diváci. Klasická čtení jsou podle mě nuda. Mám ráda dynamiku a experimentování. Moje psaní je silně obrazové, tak proč ho nepřenést na jeviště? Navíc číst nahlas není vůbec jednoduchá věc. Nesrozumitelné, nudné předčítání pokazí i ten nejlepší text. V inscenovaném čtení vidím velký potenciál na zviditelňování literatury. Dělá ji zajímavou i pro lidi, kteří čtou málo. Například díky inscenovanému čtení Krasojezdkyně se k jejímu textu dostali herci a herečky z našeho divadla, kteří by si ji jinak nikdy nepřečetli, ať už kvůli svým sociálním problémům, nebo kvůli dyslexii.

Krasojezdkyně vyšla i v angličině a také například v arabštině. Jaké to je pro autorku, která se hlásí k feminismu a vymezuje se proti rodovým stereotypům, držet v ruce arabský překlad a představit si všechny ty čtenáře z jiné kultury, kterým se její text může dostat do ruky?

Například už vím, že i v arabských zemích žijí otevření vydavatelé, feministky, feministi a vůbec vzdělaní čtenáři, kteří chtějí poznat i slovenskou literaturu. Prostě svobodomyslní lidé, kteří jednou v budoucnu, přes všechny problémy, udělají ze svých zemí otevřené společnosti.

Uršuľa Kovalyk je tvůj pseudonym. Zní to jako nějaká čarodějnice z Polska nebo Ukrajiny. Kde jsi k němu přišla?

Kovalyk bylo dívčí jméno mojí prababičky. Byla to nádherná, ulítlá ženská, která porodila první dítě jako svobodná matka. Protože ji okolí pomlouvalo, nakonec se vdala za mého pradědu a porodila ještě deset dětí. Svatba ale žádná výhra nebyla. Praděda chlastal jako duha, a když se náhodou objevil doma, udělal prababičce další dítě. Ta tedy makala v domácnosti a po večerech snila o tom, že studuje a hraje divadlo. Zemřela v pětapadesáti letech, nestudovala, a hrála tak maximálně na Vánoce Pannu Marii v místním betlémě. Vzala jsem si jméno po ní na počest jejího těžkého života. Chtěla jsem mu dát ještě další existenci, tu na obálkách knih, které jsou k vidění za výlohami. Vlastně si myslím, že to byla čarodějnice, jenže ji upálily starosti, nesplněné sny a dřina.


Zobraziť diskusiu (0)

Krasojezdkyně

Krasojezdkyně

Uršuľa Kovalyk

Uršulu Kovalyk můžeme považovat za feministickou autorku, ovšem Krasojezdkyně je její nejméně feministické dílo. V této postmoderní novele můžeme nalézt řadu různých linií: sociální, národnostní, politickou, erotickou, fantastickou a další; rozbíjení stereotypů žensko-mužského světa je téměř až na posledním místě.

Kúpiť za 8,37 €

Podobný obsah

Slavnostně se obleč a zůstaň doma – rozhovor s Garym Snyderem

Správy

Slavnostně se obleč a zůstaň doma – rozhovor s Garym Snyderem

Americký básník, esejista a environmentalista Gary Snyder, oslavil 8. května 2020 devadesátiny. Tento pra-ekolog, přítel Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga, držitel Pulitzerovy ceny 1974 za sbírku Želví ostrov, napsal zatím poslední sbírku Nebezpečí na vrcholcích v roce 2004 (česky 2010).

 Doufám, že se za pár let nestaneme hlavními aktéry Člověka nula…

Správy

Doufám, že se za pár let nestaneme hlavními aktéry Člověka nula…

"Musím přiznat, že nejsem velký fanoušek sci-fi, na druhou stranu užší žánr dystopie mě vždycky přitahoval. A v Rusku má dystopie dlouhou tradici, Zamjatinův román My vyšel ještě před ikonickými romány George Orwella nebo Aldouse Huxleyho." To říká v rozhovoru překladatelka knihy Anny Starobiněcové Člověk nula Adéla Koutná.

Hitler dokázal ošálit mnoho zkušených lidí - rozhovor s Julií Boydovou

Správy

Hitler dokázal ošálit mnoho zkušených lidí - rozhovor s Julií Boydovou

Události, k nimž došlo v Německu v letech 1919–1945, byly dramatické a děsivé. . Kniha Cestovatelé ve třetí říši se snaží odpovědět na otázku, zda současníci mohli pochopit podstatu nacionálního socialismu, čelit vlivu nacistické propagandy a tušit či předvídat holokaust. Autorka vychází ze zpráv a svědectví očitých svědků, cizinců, kteří zemi především ve 30. letech navštívili a které Hitlerovo Německo z mnoha důvodů fascinovalo.