Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Vychází knižní rozhovor s Martinem M. Šimečkou Jsme jako oni

„Nenávist je intelektuálně potupná,“ říká Martin Milan Šimečka v jedné odpovědi knihy rozhovorů Jsme jako oni a od samého počátku je tak zřejmé, že se v ní čtenář spolu s autory a zpovídaným dostane za obzor dnešní diskuse. Šimečka to, co říká, myslí vážně. A to je osvěžující, protože nenávist a její bratr strach zaslepují myšlení a současnou veřejnou diskusi i tam, kde si to mnohdy nepřipouštíme." z předmluvy Saši Uhlové

Byl v devadesátých letech nějaký moment, kdy jste si řekl: „Tak, a teď je to v háji, teď nevím, co dál“?

Frustrace byla tehdy opravdu silná. Lidé brečeli a byli na tom bídně. Na začátku jsem věřil, že mě to nedostane, protože jsem už leccos přežil. Ale pak jsem v roce 1993 dostal třesavku do levé ruky a měl jsem obavu z infarktu. Šel jsem k doktorovi a ten mi řekl: „Srdce máš v pohodě, to je neuróza.“ Až dosud jsem si myslel, že situaci racionálně zvládám, ale tehdy jsem pochopil, že jsem psychicky na dně.

Kdy se to pro vás začalo lámat? Když to přirovnám k naší situaci, za hranou je podle mě představa, že bude jmenována vláda, v níž bude ministrem Okamura...

A právě to jsme měli u nás!Ministra kultury.Dušan Slobodník byl sice vzdělaný překladatel, ale zároveň fašista. V mládí vstoupil do mládežnické gardy Slovenského štátu a účastnil se pod německým velením teroristického výcviku proti slovenským partyzánům. Ve vládě byli šílenci, kteří by si s Okamurou ve vulgaritě, nenávisti a tuposti nezadali. Byl to hrozný pohled. Kombinace fašistů a toho nejhoršího z komunismu, bývalí estébáci, nacionalisti a část frustrovaných osmašedesátníků. Hodně velký galimatyáš. A opravdu frustrující nejistota se skrývala v čekání, jestli nebude náhodou životaschopný. Mnoho lidí odešlo do Čech, protože byli plni beznaděje. Z mých kamarádů to byli třeba Łubomír Feldek a Fedor Gál. Tím zlomem pro mě ale bylo rozdělení Československa v roce 1993. Díky federaci měl člověk pocit, že ho česká část nějak ochrání. A ta najednou zmizela. Nejvíc jsem se bál toho, že slovenský stát selže a že v tom selhání začne být agresivní. To první se splnilo, to druhé naštěstí v menší míře, než jsem čekal.

Vůbec jsem si neuvědomil, že lidé, kteří zažili jako mladí fašismus, byli v té době pořád ještě schopni vykonávat politické funkce.

Někdy to byli jejich potomci, kteří fašismus nasáli v dětství od rodičů. Slovensko se po válce s dědictvím fašismu ve skutečnosti nevyrovnalo. V šestačtyřicátém sice vyhrála Demokratická strana, ale částečně proto, že mezi sebe přijala ľudáky (tedy členy bývalé Hlinkovy strany), a proti ní stáli komunisti. Taky bylo dost případů, kdy fašistický gardista přešel ke komunistům a byl stejná svině za Gottwalda jako za Tisa. V Mečiarově vládě se pak ocitli všichni dohromady. Slovenské povstání se formálně ctilo, ale v podhoubí jste cítili, že by to chtěli nejradši nějak zkombinovat. Vznikaly kvůli tomu až absurdní situace. Mečiar třeba někde řekl, že co se týče mezinárodního uznání Slovenska, spoléhá na Německo, protože Slováci měli s Německem vždy vynikající vztahy. Vůbec mu nedošlo, v čem je takové vyjádření vzhledem k minulosti problematické.

Řekl jste, že rozdělení na „my a oni“ je dnes na Slovensku mírnější než v Česku. Z čeho se to napětí u nás sytí? V Česku inspiraci ve fašistické tradici minulého století asi nikdo nehledá...

Češi nemají tradici fašismu. I když protektorátnímu režimu ochotně sloužili, v paměti mají uloženo, že s ním neměli nic společného. To ale samo o sobě není obrana. Viděl jsem demonstrace v Polsku a to je čistý fašismus. A Poláci mají přitom ještě silnější antifašistickou tradici než Češi.

V čem se tedy podle vás projevuje české napětí? Jak se liší od toho slovenského?

Například v masové podpoře Miloše Zemana. Na Slovensku dnes není politik, který by takto rozděloval společnost a měl by tak velkou podporu. Robert Fico sice také hraje na negativní emoce, ale je mnohem méně populární než Zeman. Jakmile společnosti řeknete, že může být zlá, její část zlá opravdu bude. Fico na podobné struny brnkal, ale voliči uvěřili spíš Kotlebovi, který byl v nenávisti přirozený. Lidé hledají autentický výraz zloby. A právě u Zemana je možné, že to nepředstírá, že je v nenávisti opravdový. V Česku máte dnes dokonce dvě osobnosti, které ostře rozdělují společnost, kromě Miloše Zemana je to ještě Andrej Babiš. Dovedu si představit, jak frustrující je poznání, kolik Čechů je schopno volit Babiše a Zemana.

rozhovor vedli spoluautoři knihy Nejsme jako oni Filip Zajíček a Kirill Ščeblykin

Martin M. Šimečka (1957) do roku 1989 publikoval v samizdatu (časopisy Obsah, Kontakt, Fragment-K), v roce 1990 založil vydavatelství Archa, kde pracoval jako šéfredaktor až do roku 1996, od roku 1997 vedl politicko-kulturní týdeník Domino-fórum a mezi lety 1997-2006 pracoval v deníku SME, z toho sedm let na postu šéfredaktora. Je také autorem románů Džin a Zájem a knihy esejí Hledání obav. Od listopadu 2006 do roku 2008 byl šéfredaktorem Respektu, nyní působí v Denníku N.

Zobraziť diskusiu (0)

Jsme jako oni

Jsme jako oni

Zajíček, Ščeblykin

V čem jsou liberálové stejní jako fašisti? Jaké to je, když vás vaše společnost nenávidí? Nad tématy naší současnosti a minulosti se setkávají dvě generace novinářů s odlišnou zkušeností. Česko-slovenský intelektuál, jehož formovalo dětství a mládí v disentu spolu s listopadovým angažmá, a nadějní žurnalisté, narození do svobodné společnosti. Těžko bychom hledali někoho, kdo lépe než Šimečka rozumí Čechům i Slovákům současně a dovede jejich příběh posoudit ve středo- a východoevropských souvislostech.

Kúpiť za 12,24 €

Podobný obsah

Zrasoval mě socík a patriarchát – rozhovor s Uršuľou Kovalyk

Správy

Zrasoval mě socík a patriarchát – rozhovor s Uršuľou Kovalyk

Uršuľe Kovalyk vyšla v CZ druhá kniha - Krasojezdkyně. Legerační, ale i tak trochu světácké je , že si české nakladatelství Argo našlo knihu slovenské autorky podle jejího anglického překladu a podle zahraničních ohlasů. Překládal jsem první českou Uršuľu, tedy výbor jejich povídek Obyčejný mrtvý otec. Pro Krasojezdkyni jsme místo doslovu s vlčicí slovenské literatury udělali rozhovor.

Praha má drápy -  rozhovor s irským spisovatelem Johnem Banvillem

Správy

Praha má drápy - rozhovor s irským spisovatelem Johnem Banvillem

Ve čtvrtek začíná v Praze 25. mezinárodní knižní veletrh Svět knihy. Potrvá do neděle 12. května. Hlavní hostem je Latinská Amerika. Doprovodných programů je připraveno 750. Vše potřebné najdete na www.svetknihy .cz. Účast potvrdili hosté jako Vargas Llosa, Herta Müllerová, Alejandro Jodorowsky...nebo třeba John Banville.

Rozhovor s Vojtěchem Matochou, autorem Prašiny

Správy

Rozhovor s Vojtěchem Matochou, autorem Prašiny

Nominaci na českou cenu Litera za dětskou literaturu sice Prašina neproměnila, nic to však nemění na tom, že jde aktuálně o jednu z nejpopulárnějších knih v téhle kategorii. Nedávno vydalo Artforum slovensky, protože taková kniha se prostě nepodaří každý rok. Rozhovor s autorem nám jako na zavolanou připravili v týdeníku Respekt, ze kterého s radostí část přebíráme. Foto autora Johana Kvítková.