Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Vojtěch Matocha: Není jenom jeden správný způsob života

Partia mladých ľudí sa ocitne v tajomnej časti Prahy, kde nefungujú telefóny, nejde elektrina, nejazdia električky. Kniha Prašina sa v Česku stala fenoménom, chystá sa film aj pokračovanie a na poli dobrodružnej literatúry sa objavila výrazná postava – Vojtěch Matocha, mladý programátor a skaut. Do deja komponuje vlastné fóbie, aby ich v dramatickom deji mohol prostredníctvom umne napísaných postáv prekonávať. V slovenskom preklade Marty Maňákovej Blaškovej vyšla Prašina vo vydavateľstve Artforum.

Z vašej knihy vyplýva, že k emócii strachu do veľkej miery stačí, ak sa protagonista ochudobní o farby. Okolie Prašiny je chmúrne, šedivé, tmavé. Myslíte, že redukcia „palety farieb” v prostredí ohrozuje pokoj?

Prašina je protikladem našeho všedního, barevného, hlasitého světa. Nemyslím si, že by samotná absence barev naháněla hrdinům strach. Strach vždycky budí především neznámo. Šedivá, temná Prašina je pro hrdiny mého příběhu cizí prostředí. Bez pravidel, na která jsou zvyklí z vnější, bezpečné Prahy. Chybějící barvy jsou toho jenom průvodním jevem. Pro mě samotného má utlumené prašinské prostředí dvojí význam. Jednak je to samozřejmě místo, které je nebezpečné a děsivé, jiné než dnešní Praha. Na druhou stranu je ale i svým zvláštním, romantickým způsobem krásné. Když jsem Prašinu psal, nevnímal jsem její uličky jenom jako strašidelné místo, ale taky jako prostor, který bych sám chtěl pro jeho krásu navštívit a prozkoumat.

Považujete strach za potrebný pocit?

Strach je jako přirozená biologická reakce samozřejmě nesmírně užitečný. Potíž dnešního světa je, že děti mají méně příležitostí zažít strach nanečisto. Naučit se ho vnitřně zpracovat a nakonec překonat. Odlišit iracionální, pudový strach, třeba ze tmy, kterým ze začátku trpí hlavní hrdinka mého příběhu, od toho podstatného, vážného strachu. Proto jsou tak nesmírně důležité všechny ty skautské tábory a noční hry, během kterých může dítě v bezpečném prostředí zažít strach na vlastní kůži. Seznámit se s ním v situaci, kdy vlastně o nic nejde. A nejedná se samozřejmě jen o strach ze tmy, stejně důležité je pro dítě třeba při hře zažít strach z neúspěchu nebo z odpovědnosti za vlastní rozhodnutí.

Prečo Prašina? Úprimne, neznie to ako lákavý názov pre knihu, ktorá by mala pritiahnuť pozornosť aj detských čitateľov. Navyše, u tých robí prvý dojem asi najviac.

Vidíte, a mě zrovna připadá docela povedený. To slovo je, alespoň doufám, na první pohled znepokojivé, člověku připomene prach, prašivinu, možná taky něco starého díky té předponě „pra“a hned ho začne zajímat, co to ta Prašina vlastně je. Tajemství dneska u dětí funguje skvěle. Ze školy jsou zvyklé, že se dozvídají i věci, na které se vůbec neptaly, takže když jim něco cíleně neprozradíte, automaticky získáte jejich zájem. Děti chtějí znát odpovědi na otázky.

Je kniha ako taká pre generáciu dnešných mládežníkov stále atraktívna? Sám sa venujete technológiám, dokážete porovnať potenciál literatúry a, povedzme, mobilných aplikácií?

Dnešní děti pořád čtou hodně, ve skautském oddílu jsem měl spoustu nadšených čtenářů. A nemyslím si, že by mobilní aplikace představovaly pro knihy nějakou zásadní konkurenci. Lidé jsou od přírody naprogramovaní, aby naslouchali příběhům. A to jim mobilní aplikace nemají jak poskytnout. Mobilní aplikace samy o sobě jsou jenom zprostředkovatel informace, ale vlastně nepřináší nic nového. Máme aplikace na přehrávání videa nebo třeba poslouchání audioknih, ale samy mobilní aplikace jsou jenom šikovný komunikační kanál, nic víc. Knížky přežily vznik filmu, to byla podle mě daleko větší výzva. Určitě obstojí vedle mobilů.

Kedy je podľa vás ideálne, aby dieťa dostalo do rúk svoj prvý mobilný telefón? Ja som ho dostal asi ako štvrták na základnej škole, mal obmedzené funkcie – volanie, sms, pár primitívnych hier.

Podle mě není nic špatného na tom, aby dítě v první nebo druhé třídě dostalo mělo svůj vlastní mobil. Ta technologie samotná je skvělá a je to podstatná součást dnešního světa, které bychom se neměli a priori bránit. Jenom je potřeba, aby rodiče dítěti vysvětlili, k čemu je mobil dobrý a že to není ta nejdůležitější věc na světě. Ona možná Prašina vyznívá trochu staromilecky, jako kdybych se tou knížkou snažil říct, že je na lidském pokroku něco špatného, ale já si to nemyslím. Ostatně z té nejnebezpečnější situace se moji hrdinové dostanou právě díky moderním technologiím.

Vstup do Prašiny má čo dočinenia s príbehom o Červenej čiapočke, akurát je tu rodová zmena. Vnuk ide za dedom, pomáha si GPS, Červená čiapočka išla sama lesom a stretla vlka. Mali ste pri písaní v hlave aj iné rozprávkové archetypy? Alebo bolo primárne miesto a v ňom sa nástrahy vynárali samy?

Úplně na začátku byla Prašina jako podivné místo uprostřed dnešní Prahy, kde z neznámého důvodu nefunguje elektřina. Vždycky mě hrozně bavily ty předěly mezi fikčním a reálným světem, místa, kde se skutečné potkává s vymyšleným. Proto jsem taky Prašinu zasadil do Prahy, abych mohly fiktivní prašinské ulice přímo navazovat na ty reálné pražské. Když jsem měl prostředí, začal jsem si klást otázku, jak se Prašina uprostřed toho našeho světa ocitla, kde se vzala. A když jsem znal odpověď, všechno ostatní už vyplynulo přirozeně samo. Paralela s Červenou Karkulkou mě nikdy nenapadla… a nejspíš mě ta pohádka ani nijak neovlivnila. Spíš si myslím, že podobně jako Prašina a stovky dalších knih vychází z té staletími osvědčené struktury příběhu, z toho klasického Hero's journey.

Dokáže sa dnešný človek orientovať v klasickej papierovej mape? V istom momente sa vyskytuje v deji a nahrádza tú elektronickú.

Já mám teda častěji problém zorientovat se v té elektronické… Na mobilu mi chybí pohled na větší oblast jako na celek, navíc se mi ta mapa v jednom kuse otáčí a pak jsem zmatený, protože nevím, kde je sever. Zkuste se někdy na mobilu podívat na mapu Bratislavy s jihem nahoře, uvidíte úplně jiné město. Spíš se bojím, že elektronické mapy, které jsou na rozdíl od těch papírových pořád po ruce a ukazují aktuální polohu, vedou k tomu, že člověk ztrácí schopnost pohybovat se přirozeně v krajině – zapomene, že potoky tečou údolími a kostely jsou většinou na náměstích. Hlavní hrdina mé knížky se s tím taky musí potýkat: na začátku ještě kouká na mobil, ale jakmile se ocitne na Prašině, kde mobily nefungují, musí se spolehnout už jenom sám na sebe.

Mali by sme si zachovať „analógové”, prirodzené inštinkty? Napríklad pre prípad, že by dlhodobo vypadol prúd a museli by sme sa orientovať podľa seba?

Rozhodně ano. Vždycky je dobré mít nějaký záložní plán.

Dôverujete vlastným inštinktom?

Těžko říct. Já jsem poměrně racionální člověk, studoval jsem matematiku. Takže mám radši fakta a když je všechno dobře naplánované.

Počítačová technológia v dnešnej dobe dokáže generovať autentické, aj vysoko estetické grafické znázornenie prostredia. Môže fantázia virtuálnej reality ovplyvniť vývoj sci fi literatúry? Hra vo virtuálnom prostredí totiž spája mnohé aspekty dobrodružstva, splnenie jednej úlohy je kľúčom k čomusi inému a pod.

Nemyslím si, že počítačová hra někdy může konkurovat dobrému příběhu. Každá z těch věcí přináší úplně jiný zážitek. Počítačové hry, hlavně ty zaměřené na děti, většinou nabízí rychlé, jednoduché uspokojení. Snadno dosažitelnou odměnu s minimální investovanou energií. Příběh je podle mě víc, protože nejde dítěti tak naproti, někdy mu může být třeba i nepříjemný, když se hrdinové ocitnou v nebezpečné situaci. Vyžaduje mnohem větší soustředění, víc času a větší emotivní vklad, a nabízí za to daleko hlubší zážitek. Při hraní počítačové hry navíc jenom málokdy vznikne ten správný dramatický oblouk. To máte jako s fotbalem. Většina zápasů je vlastně nezajímavých, protože v nich, celkem pochopitelně, chybí prvky dobrého příběhu. Teprve zápasy, které náhodou mají strukturu dobrého příběhu, se stanou nezapomenutelnými.

Sú detské fóbie dôležitými ingredienciami pre budovanie napätia v knihách pre týchto adresátov? Z knihy sú citeľné napríklad strach z tmy a výšok.

Nevím, jestli jsou to obecně dětské fóbie… Především jsou to moje fóbie. Když píšu o situaci, ve které se hrdinové bojí, zpravidla bych se v ní bál jako dítě i já sám. Mimochodem, v nakladatelství Paseka, které vydalo Prašinu v češtině, měli takový nápad, že když se zásadní děj knížky odehrává na střechách, vyfotí si mě s knížkou na takových těch úzkých kominických můstcích na střeše činžáku, ve kterém mají redakci…

V deji figuruje násilie a hrozba smrti. Je dnes násilie také prirodzené ako láska, priateľstvo a dôvera? Aj tieto elementy v Prašine sú.

Nemyslím si, že Prašina mírou násilí nějak vybočuje z žánru. Navíc mám zkušenost, že děti, a ty dospívající obzvlášť, nemají rády, když s nimi dospělý nejedná jako se sobě rovnými. Když je nějak šetří a něčemu se vyhýbá, a tím jim dává najevo, že jsou ještě malí. Padouši v Prašině se dopouštějí násilí, protože kdyby to nedělali, nepůsobili by věrohodně.

Prvok kolektívu v ohrození dynamiku deja obohacuje, postavy musia medzi sebou komunikovať, pochybujú o spoločných cieľoch, zažívajú zvraty. Keby sa postavy obmedzili na jedného protagonistu, zmenila by sa aj cieľová skupina?

Prašina by jako příběh jednoho hrdiny moc nefungovala, moc si to nedokážu představit. Nejde jenom o dynamiku děje, ale i o vztahy mezi postavami. Moje hrdinka Anastázie je přinejmenším stejně důležitá jako vypravěč Jirka, možná i důležitější. Prašina by nikdy nemohla být jenom střet hlavního hrdiny s prostředím, je tam i dost podstatná vztahová linka a řeší se tam, jak na to reaguje ten třetí v partě, co zůstal „na ocet“. A v pokračování, které vyjde na podzim, se snažím pracovat s otázkou, jestli je sama existence Prašiny správná věc… a každý z těch hrdinů to vnímá jinak a podle toho se chová.

Koho považujete za dobrého rozprávača detských príbehov?

Podle mě je dobrý každý vypravěč, který nic nepředstírá, svého čtenáře považuje za sobě rovného a sám si příběh užívá. Některé dětské knížky působí strojeně, chtějí svého čtenáře v první řadě poučit nebo vychovat, a kvůli tomu pak nepůsobí autenticky. A dětský čtenář to zpravidla prokoukne a připadá si podvedený. Tím samozřejmě neříkám, že dětská knížka nemá vychovávat, to vůbec ne. Má to ale dělat velmi opatrně, nenápadně, až někde v druhém plánu. Za skvělé vypravěče považuji třeba J. K . Rowlingovou nebo Astrid Lindgrenovou.

Posolstvo si v Prašine dokáže každý čitateľ vyabstrahovať sám, aký odkaz je kľúčový pre vás?

Já jako klíčové vnímám, že není jenom jeden správný způsob života. Že jsou mezi námi lidé, kteří místo pokroku, světla a každodenního shonu raději volí ticho, klid a samotu.


Rozhovor bol pôvodne publikovaný v novinách Čo čítať?

Zobraziť diskusiu (0)

Prašina

Prašina

Vojtěch Matocha

Prašina je tajuplné miesto: temný ostrov uprostred žiariacej Prahy. Nikto nevie prečo, ale v Prašine nefunguje elektrina: nesvietia tu lampy, nejazdia električky a mobily márne hľadajú signál. V tejto strašidelnej štvrti pátrajú dvaja chlapci a dievča po starobylom tajomstve, ktoré by mohlo zmeniť svet. Ich dobrodružstvo je o to nebezpečnejšie, že musia čeliť partii dospelých, ktorí majú rovnaký cieľ a nezastavia sa pred ničím. Mimoriadne napínavý príbeh blízky štýlu Jaroslava Foglara dopĺňajú ilustrácie, ktoré čitateľa vezmú priamo do srdca Prašiny.

Kúpiť za 10,20 €

Podobný obsah

Rozhovor s Vojtěchem Matochou, autorem Prašiny

Správy

Rozhovor s Vojtěchem Matochou, autorem Prašiny

Nominaci na českou cenu Litera za dětskou literaturu sice Prašina neproměnila, nic to však nemění na tom, že jde aktuálně o jednu z nejpopulárnějších knih v téhle kategorii. Nedávno vydalo Artforum slovensky, protože taková kniha se prostě nepodaří každý rok. Rozhovor s autorem nám jako na zavolanou připravili v týdeníku Respekt, ze kterého s radostí část přebíráme. Foto autora Johana Kvítková.

V tme a bez elektriny

Vojtěch matocha, prašina

V tme a bez elektriny

Ako by to vyzeralo, keby sa všetko ponorilo do tmy a vypadla elektrina? Tento inšpiratívny motív spracoval vo svojej prvotine český programátor Vojtěch Matocha. Prašina je mysteriózne miesto v Prahe, odstrihnuté od všetkých signálov a prúdov. Prašina navyše skrýva dôležité tajomstvo, o odhalenie ktorého usilujú tak deti, ako aj dospelí. V nasledujúcom texte prinášame ukážku z úvodu slovenského prekladu od Marty Blaškovej Maňákovej.