Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Ten, kterého přál Česku Havel za prezidenta

Šimon Pánek je stálice českého občanského života. Jedna z tváří studentského protestu v roce 1989, dnes ředitel organizace Člověk v tísni. Knižní rozhovor s ním vychází s názvem Aby dobro neškodilo.

Část IV

Politici a média zklamali

aneb

Co znamená pomáhat uprchlíkům

Probrali jsme působení Člověka v tísni v zahraničí i doma. Rád bych se ale nyní zaměřil na jeden problém. A tím nemůže být v roce 2015 nic jiného než migrační vlna, která se převalila z Asie a Afriky do Evropy. Proč nás tak překvapila? Vždyť těch migračních vln se přelilo přes Evropu už spousty. V čem je jiná?

Je jiná, protože je jiná Evropa. Nejde samozřejmě o první migrační vlnu do Evropy. Když se na to podíváme z odstupu, tak během posledních padesáti let vidíme desítky milionů příchozích. Jen v posledních letech to byly dva až dva a půl milionu lidí ročně, v některých letech i více. Z toho zhruba čtvrtina byli uprchlíci, zbytek byli převážně ekonomičtí migranti. Ale třeba i lidé, kteří přišli v rámci slučování rodin nebo studenti, kteří dostali stipendium a už zůstali. V perspektivě deseti let tedy to, že v letech 2015 až 2016 přijde milion, milion a půl uprchlíků, nehraje velkou roli. Jde samozřejmě o to, jak bude vypadat několik dalších let.

Proč jsme tedy tak poděšeni?

Poděšeni jsou především politici ve střední a východní Evropě. Vycítili, že my v postkomunistické střední Evropě nejsme stále zvyklí na jinakost,státy jsou velmi homogenní a mění se to velmi pomalu. Zatímco na Západě si po desetiletí lidé zvykali na jiné kultury, doba komunismu nás uzavřela do sebe samých.

A pak zde cítím jakési malé sebevědomí. Západoevropské státy jsou nejen vyspělé, ale i dospělé. Když se přihlásí k nějakým principům, tak je dodržují, i když to třeba chvilku bolí. Naše chování oproti tomu působí, jako bychom ještě neměli usazené hodnoty, neměli tak zcela upevněný charakter. Hlásíme se k něčemu, pokud je to pro nás výhodné: k Evropě, k Schengenskému prostoru, k evropským fondům. Ale když to má něco stát, rozhlížíme se, kde by se dalo ztratit. A to je výraz nedospělého chování, které ve své většině politické elity ve střední Evropě nyní v září 2015 bohužel ukazují.

Co konkrétně čeští politici dělají špatně?

Především si nerozmysleli, co vlastně chtějí. Neuklidnili veřejnost. Neřekli: Podívejte se, my nejsme cílovou zemí, ale tranzitní. Ti lidé zde nechtějí z různých důvodů zůstávat. Přihlasme s k solidárnímu přerozdělení uprchlíků a postarejme se o několik tisíc lidí ročně. Česká republika má jak technický, tak finanční integrační potenciál, aby tisíce lidí zvládla.

Ale místo toho se bohužel na začátku ozvalo: Ne, ne, ne. Tím sice šli na ruku značné části veřejného mínění, ale zároveň se dostali do patové situace. Když říkáte ne, ne, ne, nemůžete najednou otočit a říct voličům, že ono se nějak těch tři pět tisíc běženců zvládne.

Celkově na mě řešení migrační vlny působí trochu amatérsky. A to samozřejmě nemluvím o těch politicích, kteří se přímo na problému vezou a sbírají na odporu k imigraci body. A najdeme je ve všech českých stranách, snad kromě zelených. Všude se našel někdo, kdo během jara a léta 2015 neodolal a tu protiuprchlickou kartu zvedl.

Takže politici jsou ti viníci?

Nejen. A ne všichni. Velmi negativní roli v létě 2015 sehrála média. Líčila uprchlíky jako pohromu, která se na nás valí. Čím barevněji vylíčené, čím nebezpečnější, tím z pohledu komerčního lépe odvedená práce, větší návštěvnost webových stránek a prodaných výtisků periodik.

Pak se situace začala měnit. Jednak tomu tak bylo díky hlasu politiků ze Západu. Především německá kancléřka Angela Merkelová jasně řekla: Ano, uprchlíci jsou problém, ale jestliže sem dorazí, pak je nutné se o ně postarat a Německo s nimi započne azylové řízení. To je obrovsky odvážné gesto.

Jistěže takové prohlášení zapůsobí jako faktor, který přitáhne další uprchlíky. Ale nelze jinak. Podle mě totiž nejsme uprostřed jakési technické krize, ale uprostřed krize etické a mravní. A je proto úžasné, že se našel významný evropský státník, který se odvážil těchto slov. Skoro bych řekl, že v jistém smyslu nás Merkelová všechny morálně zachránila.

I přístup médií se změnil?

Ano, podstatná je i proměna médií. Začalo se v nich objevovat více lidských příběhů. Uprchlík už nebyl to bezejmenné, plíživé nebezpečí, které přináší plundrování sociálního systému, kriminalitu, islamismus a nemoci. Ale stal se znovu normálním člověkem, matkou s dětmi. Čtenáři a diváci se začali seznamovat s mladými kluky, kteří žili třeba tři roky v táboře někde v Jordánsku v blízkosti jejich rozpadající se domovské Sýrie, a jednoduše si to spočítali, že na další pět deset let v táboře nemají chuť. Já bych udělal totéž a šel zkusit lepší život někam jinam. Naložil bych klidně i děti a pokusil se přeplout do Evropy. Perspektiva života k ničemu v milionových táborech je hrozná. Nezapomeňme, že ti lidé tam často byli už roky. Pracujeme jako Člověk v tísni v Turecku, Sýrii, byli jsme i v Jordánsku. Víme, že většina lidí v táborech si opravdu toužebně přála vrátit se do Sýrie. Čekali třeba i tři roky.

Proč tedy uprchlická vlna nezačala už v zimě 2012, kdy bylo jasné, že v Sýrii vypukla opravdu velká válka?

To je právě dobrý nepřímý důkaz, že Syřané chtěli zpět. Stále ještě doufali, že se situace zlepší. Po několika letech ale už tu naději zcela ztratili a rozhodují se, co se svým životem. Nelze se jim divit.

Tak to ale v Česku většina lidí nevnímá. Zmínil jste, že za to může i vysoká jednolitost naší společnosti. Jak?

Vysoká míra jednolitosti však neznamená absolutní jednolitost. Za dvě dekády se tu usadilo na půl milionu cizinců. Někteří se zde usadili na dlouho, třeba se jedná o lidi, které vyhnala válka v bývalé Jugoslávii. Jiní jen na kratší dobu. Ale půl milionu lidí, to je pět procent populace, což už je dost.

Podle mě se zde jako velká nevýhoda přidává jakási zploštěnost společnosti. Nevidím zde tu pestrost v pracovních týmech či studentských kolektivech jako na Západě. Poměrně často někde na Západě na školách vystupuji a ve vysokoškolských skupinách vidím tu různost, cítím ten jejich přirozený návyk na jinakost. Můžeme mít různé kultury, jazyky, různě se bavíme, tancujeme, ale měli bychom to vnímat jako přirozené, že se takto obohacujeme. Když to zjednoduším, tak na Západě nikoho nepřekvapí, že potká každé ráno černocha v trafice nebo že při jízdě metrem v ranní špičce činí běloši zanedbatelnou menšinu, a je to pro ně úplně normální, běžná situace, která nevyvolává žádný stres, obavy či nejistotu.

Takové situace jsou v České republice stále ještě dost nezvyklé.

Zobraziť diskusiu (0)

Aby dobro neškodilo

Aby dobro neškodilo

Šimon Pánek, David Klimeš

Šimon Pánek je výrazná osobnost veřejného života a humanitární manažer. Knižní rozhovor představuje obě roviny jeho celoživotní práce a od konkrétních životních situací se dostává k obecnějším, nadčasovým problémům.

Kúpiť za 12,24 €

Podobný obsah

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Knižné ochutnávky

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Otevřel jsem knihu Příběhy opředený život A.J. Fikryho. A tam po pár stránkách našel tohle knihkupecké vyznání:

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Knižné ochutnávky

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Martin C. Putna napsal knihu o souvislostech ruských dějin. Jaký div, že se z knihy stala událost a žádané zboží. Rus je v tancích zase za humny...

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Knižné ochutnávky

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Koncom februára Artforum vydáva knihu americkej autorky Flannery O´Connorovej. Kúsok americkej južanskej gotiky ochutnajte už teraz: