Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Rozhovor s Vojtěchem Matochou, autorem Prašiny

Nominaci na českou cenu Litera za dětskou literaturu sice Prašina neproměnila, nic to však nemění na tom, že jde aktuálně o jednu z nejpopulárnějších knih v téhle kategorii. Nedávno vydalo Artforum slovensky, protože taková kniha se prostě nepodaří každý rok. Rozhovor s autorem nám jako na zavolanou připravili v týdeníku Respekt, ze kterého s radostí část přebíráme. Foto autora Johana Kvítková.

Vaše kniha, kterou vydalo nakladatelství Paseka, sklidila hodně pochvalných recenzí za svoji dobrodružnost, napětí i romantiku, nicméně jejich autoři jsou dospělí lidé. Už jste vyslechl soud i nějakého třináctiletého kritika?

Ještě dřív, než knížka vyšla, jsem ji předčítal členům skautského oddílu. Jejich pozitivní ohlas částečně způsobil, že jsem se rukopis vůbec odvážil poslat do nakladatelství. Největší úspěch měla kniha u starších vlčat a mladších skautů, asi u jedenáctiletých, pro ty menší už je možná trochu moc technická a temná. I od dětí mimo skauting mám zprávy, že se jim líbila. A třeba na internetu je docela pěkně vidět, který komentář psalo dítě a který dospělý.

Chodil jste tedy do skautu, když jste byl malý?

Ve skautu jsem byl nějakých dvacet let, vstoupil jsem do oddílu, když mi bylo sedm. Vypracoval jsem se z vlčete na vedoucího oddílu, toho jsem dělal tři roky. Teď už pár let aktivně ve skautu nepůsobím, spíš oddíl z povzdálí pozoruju a jezdím s nimi na tábory.

Dokážete si představit sám sebe na Prašině, když vám bylo třináct?

To nevím… Chtěl bych tenhle svět navštívit jako turista. Fascinuje mě taková ta krása rozkladu, jak se město postupně stane součástí krajiny, když ho opustí lidé. Stromy prorostou domy a na omítkách se vytvoří vlhké mapy. Žít bych tam ale nechtěl. Trochu bych se tam bál a leccos by mi chybělo. Protože se živím jako programátor, asi bych nebyl schopný žít ve světě, kde nefunguje elektřina.

Nakolik se tedy podobá hlavní postava Jirky vašemu dětskému já?

Příběh sice vidíme Jirkovýma očima, ale je vlastně z těch postav nejméně charakterizován. Je spíš takovým Watsonem, do kterého se čtenář může nějak promítnout, a se kterým se může ztotožnit. Ale z hlediska děje a charakteristiky je mnohem důležitější jeho kamarádka En. Zatímco Jirka je pozorovatel a pořád o něčem přemýšlí, ona děj táhne dopředu. Myslím si, že jsem spíš jako En, která je na svůj věk hodně racionální.

Jak se zrodila tajemná pražská čtvrť Prašina a její magická atmosféra?

Už dlouho se mi líbí městská poetika, třeba v knížkách od Michala Ajvaze nebo Miloše Urbana. Mám taky moc rád ilustrace Pavla Čecha, ty jsou takové hodně foglarovské. Chtěl jsem stvořit příběh právě v takových kulisách. Navíc mě už asi od 15 let bavila myšlenka, že někde běží tajný mechanismus - a lidé si lámou hlavu, k čemu slouží. Tyhle myšlenky jsem tedy v Prašině skloubil dohromady.

Vystudoval jste matematiku a vyvíjíte software pro mobilní telefony. Dokázal byste vymyslet mobil, který by fungoval i na Prašině?

Před nedávnem jsem někde četl, že na sestrojení dnešního mobilního telefonu je potřeba minimálně 1980 odborníků z různých oblastí lidského vědění. Takže bych nesestrojil nic a nikdo jiný by to taky nedokázal. V civilizaci jednotlivec neznamená z hlediska pokroku skoro nic. Všechno to, co lidstvo umí, je způsobeno kolektivní snahou, ne znalostmi jediného člověka. Na Prašině by přežili lidé, kteří jsou schopni se prosadit fyzickou silou. Na pokrok jsou potřeba tisíce lidí.

Mluvíte, jako by pro vás byl pokrok negativní.

Možná kniha takhle vyznívá. Má nostalgický závěr, kde se mluví o lidech, kteří by třeba chtěli náš svět mít trochu jinak. Ale Prašina by měla spíš symbolizovat možnost volby - že je tu místo pro ty, kteří chtějí žít jinak. Ale já sám jsem zastáncem pokroku, ostatně se na něm taky nepatrně podílím.

Už na podzim má vyjít pokračování knihy. Neodvádí vás psaní od práce?

Snažím se to udržet v rozumných mezích. První díl jsem psal s tím, že ho nejspíš nikdo nebude číst, takže jsem to nebral tak vážně. Tehdy mě ani nenapadlo, že by mohlo kolidovat s prací. Teď se ale objevuje spousta pozvánek na besedy v knihovnách a ve školách. Druhý díl Prašiny už naštěstí napsaný je. Musím si opakovat, že mě skutečně živí programování, a ne psaní. Snažím se, aby psaní zůstalo jako koníček. Kdybych měl pevné deadliny a věděl, že dnes musím napsat dvacet stránek, tak by se to podle mě podepsalo na kvalitě, nadšení i na duchu té knížky.

Prašina má být nakonec trojdílná. Setkají se čtenáři v pokračování se stejnými protagonisty - nebo necháte Prašinou bloudit jiné děti?

Jsou tam tytéž postavy. Druhý díl se odehrává asi čtyři měsíce po prvním, takže v zimě; Prašina je pod sněhem. První díl končí vlastně idylicky, druhý je o něco vážnější, ale myslím si, že i tak bude pro stejnou věkovou kategorii. A bude víc o vztahu Jirky a En a o rozkolu mezi nimi.

Prašina je v symbolické rovině i o střetu starého a nového světa. Co dětem berou a co jim naopak dávají digitální technologie?

My se tváříme, že technologie jsou něčím dnešním, ale ta stejná otázka se řešila už před padesáti i sto lety. Vždycky se mluvilo o tom, že je tu něco nového, co mění lidi. Ale ve výsledku se ukázalo, že na důležitých věcech se nezměnilo nic. Dřív jsme si museli zvykat na auta a na televizi, teď si holt zvykáme na mobily a sociální sítě. Lidé jsou ale stále stejní.

........

ukázka z rozhovoru, který pro týdeník Respekt vedla Sára Mazúchová, publikujeme s laskavým svolením Respektu, celý rozhovor najde tady: https://www.respekt.cz/kultura/fascinuje-me-krasa-...

Zobraziť diskusiu (0)

Prašina

Prašina

Vojtěch Matocha

Prašina je tajuplné miesto: temný ostrov uprostred žiariacej Prahy. Nikto nevie prečo, ale v Prašine nefunguje elektrina: nesvietia tu lampy, nejazdia električky a mobily márne hľadajú signál. V tejto strašidelnej štvrti pátrajú dvaja chlapci a dievča po starobylom tajomstve, ktoré by mohlo zmeniť svet. Ich dobrodružstvo je o to nebezpečnejšie, že musia čeliť partii dospelých, ktorí majú rovnaký cieľ a nezastavia sa pred ničím. Mimoriadne napínavý príbeh blízky štýlu Jaroslava Foglara dopĺňajú ilustrácie, ktoré čitateľa vezmú priamo do srdca Prašiny.

Kúpiť za 10,20 €

Podobný obsah

Klub divných dětí jsem psala i pro rodiče, aby svým dětem víc porozuměli

Správy

Klub divných dětí jsem psala i pro rodiče, aby svým dětem víc porozuměli

Spisovatelka Petra Soukupová vydává nový příběh s názvem Klub divných dětí. Katka, Mila, Franta a Petr jsou divní, nebo si to o nich alespoň myslí ostatní. Na začátku se ani nekamarádí, ale později spolu naplánují útěk z domova a zažijí nezapomenutelné příhody. A právě o nich kniha vypráví . Rozhovor Petra Štěpánka s autorkou.

Musíte vyprávět správný příběh ve správné době - rozhovor s Frankem Thilliezem

Správy

Musíte vyprávět správný příběh ve správné době - rozhovor s Frankem Thilliezem

Více než čtyři miliony prodaných výtisků, osmnáct knižních titulů, bezpočet novel, několik filmů natočených ve Francii i v USA, řada scénářů – to je statistika, jež budí respekt, který však v tomto případě se širokou veřejností sdílejí i kritici. Francouzský spisovatel Frank Thilliez, jehož dvě knihy vydalo i Artforum. Rozhovor publikujeme jako pozvánku k nové knize Ireny Jirků Na shledanou v Paříži - a pochopitelně i ke knihám autora.

Zrasoval mě socík a patriarchát – rozhovor s Uršuľou Kovalyk

Správy

Zrasoval mě socík a patriarchát – rozhovor s Uršuľou Kovalyk

Uršuľe Kovalyk vyšla v CZ druhá kniha - Krasojezdkyně. Legerační, ale i tak trochu světácké je , že si české nakladatelství Argo našlo knihu slovenské autorky podle jejího anglického překladu a podle zahraničních ohlasů. Překládal jsem první českou Uršuľu, tedy výbor jejich povídek Obyčejný mrtvý otec. Pro Krasojezdkyni jsme místo doslovu s vlčicí slovenské literatury udělali rozhovor.