Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Řeč těla je obrovská, říká fyzioterapet prof. Pavel Kolář

Prof. Pavel Kolář má o úrovni „bazálních“ znalostí poněkud zkreslené představy. Navíc samotné téma, lidský pohyb, je spletité bludiště, v němž se vyzná pouze ten, kdo toho hodně ví jak o páteři, svalech, kloubech, vazech a šlachách, tak i o mozku, nervech, dechu, srdci, zažívání, kůži, psychice… a v té sumě znalostí dokáže hledat a nacházet neviditelné souvislosti. Knižní rozhovor s mágem fyzioterapie připravila novinářka Renata Červenková.

Je na místě konstatovat, že jste mistrem v neučebnicové disciplíně „anonymní vyšetřování“. Při přednáškách zejménave Spojených státech vám pořadatelé přivádějí na pódium pacienty, které vidíte poprvé v životě a nic o nich předem nevíte, a vy máte na základě letmého vyšetření a doplňujících dotazů před plným sálem během třiceti minut stanovit diagnózu. O pozoruhodném zážitku s jednou takovou pacientkou jste už vyprávěl v kapitole o bolesti zad. To je dost riskantní způsob prezentace, ne?
Je to někdy adrenalin, protože chyba se neodpouští. Ukazuji a popisuji klinické postupy, kterými pátrám po obtížích, s nimiž pacient přichází. V ordinaci bychom totiž měli poznat a určit nikoli diagnózu, ale to, kde má pacient hlavní problém, eventuálně předpokládat a popsat, jak bude vypadat výsledek jeho magnetické rezonance nebo rentgenu. Je to vlastně opačný postup, než je ten běžný, kdy se na vše nejdřív vyptáváme a pak teprve pátráme. Správný výsledek má posluchače přesvědčit o významu a možnostech klinického vyšetření.

Čeho se chytáte?
Především mimovolních funkcí, které žádný člověk nedokáže překrýt. Každá porucha má své vyjádření v posturálních funkcích, ve svalovém napětí, v kožních projevech – ve zbarvení kůže, potivosti, kožním odporu, rezistenci, v její citlivosti a reakcích, dále ve změnách a charakteru kloubní pohyblivosti a kloubní vůle, v citlivých místech na okostici, což je vazivo obalující kosti, a tak dále. Všechno má prostě své charakteristické
projevy, takže se vlastně vyšetřuje řeč těla a pacientovo
mimovolní pohybové chování. I o svých povahových rysech řekne pacient dost, aniž promluví. Když mu při palpaci zčervená kůže, rozhodně nebude sangvinik, má-li studenou, ale upocenou ruku, nebude to člověk s vyrovnanou emocí...Gestikulace, rychlost pohybu…to
všechno je třeba pozorovat. Řeč těla je obrovská.
Pozorovací schopnost není ale dána všem stejně. Podobné je to i se schopností pohmatu: když vzal profesor Lewit na kurzu něčí ruku a palpačně ji vedl, hned mu bylo jasné, že onen student k tomu předurčenost moc nemá. Zase ale může mít nadání na psaní vědeckých článků, a tak je to třeba brát.

Tahle schopnost je ovšem pro nemocného, který se kdy ocitne v jeho ordinaci, poněkud slabá útěcha.
Můj kamarád Jirka Šnajdauf, přednosta dětské chirurgie
v Motole, říkává: „Nevybírejte si operatéra podle toho, kolik má otištěno impaktovaných článků.“ Taková paní Mojžíšová uměla číst z našeho těla, měla výsledky a „nepotřebovala“ k tomu žádné odborné knihy. To neobhajuji, ale talent a široká praxe jsou nutné.
Mám neblahé tušení, že ani samotné přijímací zkoušky příliš nezohledňují fakt, že k teorii je třeba přidat přinejmenším manuální zručnost. U našeho oboru, stejně jako u ortopedie, chirurgie, stomatologie,
potřebujete ještě jinou dimenzi než správně zaškrtnout
variantu odpovědí a, b, c, d. Potřebujete manuální zručnost, prostorovou představu, cit v rukou, ale třeba i komunikační dovednosti nebo určitý způsob logického myšlení. Profesor Janda se kdysi vyptával účastníků měsíčních kurzů v Třeboni, jaké dva stromy stojí u vchodu do proslulé restaurace Bílý koníček, čímž testoval pozorovací talent, který je také nutný. Kvůli možnosti objektivního hodnocení jsou však současné
přijímací zkoušky na obor rehabilitace založené na encyklopedickém myšlení a už neposuzují schopnosti nezbytné k tomu, abyste dobře pracovala i manuálně nebo uvažovala v logických souvislostech. Můžete být i autista. Zpočátku jsem uvažoval, že bychom zkusili připravit takové přijímací zkoušky, kde by se toto nadání dalo aspoň trochu rozeznat. Na druhou stranu však potřebujeme i ty, kteří nejsou třeba tak šikovní, ale umějí pracovat vědecky nebo se složitými přístroji, a takové nechci znevýhodňovat. Rozmanitost lidí v oboru i na klinice je totiž hrozně důležitá, jen tak můžete
poskládat dobrý tým, kde každý nemá na věci stejný pohled a v něčem je lepší než ostatní.

Přiznejme si, že z nás marodů se v ordinaci na lidi v bílém mnohdy řine záplava nedůležitostí. Při kterých trpíte nejvíc, pane profesore?
Při rozvláčnosti a oklikách. U paní Mojžíšové, Vojty i Lewita mě zaráželo, že občas byli na pacienty velmi nepříjemní, až agresivní. Dokázali je dokonce šíleně seřvat, až jsem se kolikrát styděl. Zpětně se jim už někdy nedivím. Bylo to proto, že z nich často těžko dostávali validní informace. Ty velké okliky a zavádějící způsob líčení potíží občas iritují i mě, protože se
potřebuji dostat racionálně a efektivně k podstatě. Tu a tam taky nadskočím, což s věkem bude jen horší, možná se pacienti ještě dočkají toho, že na ně budu zvyšovat hlas. Je to tím, že za život vyslechnete tisíce anamnéz a příběhů, takže je vám už po prvních dvou třech větách jasné, jak to bude dál. Dobrému ekonomovi přece taky stačí pár základních čísel, aby vytušil, zda se jedná o rozumný projekt. Na druhou stranu to absolutně
chápu: pacienty i jejich příbuzné zdravotní problém stresuje, a proto se snažím být trpělivý. Respektuji je.

Mnozí své potíže řekněme přibarvujeme, někteří je pro změnu bagatelizují nebo dokonce tutlají. Rozpoznáte to?
Problém tkví spíš v tom, že hodně pacientů nevidí svůj problém reálně. Spoustu věcí, které říkají, musíte přejít nebo být vůči nim shovívavá, protože za nimi je ta přehršle informací, které dnes člověk může porůznu načerpat, včetně komerčních informací o různých způsobech léčby, co se tváří vědecky, ač solidní základ nemají. Hrozný je v tomto směru internet – to zavádějící obrovské množství informací. Samodiagnostika a samoléčba po internetu je problém. Na druhou stranu mě to naučilo sdělovat pacientovi fakta natolik zjednodušeně, aby si o tom, jak co funguje, dokázal
udělat představu. Někdy se musím snažit vysvětlit i to, že medicína v mnoha případech pomoct nemůže, že k nápravě musí aktivně přispět sám pacient. Medicína není opravna, zato náš organismus je vybaven sebeopravnými a kompenzačními funkcemi, které bychom se měli naučit využívat k vlastnímu prospěchu.

Hlavně tohle by si měl pacient z vaší ordinace odnést?
Ne hlavně, ale také. Každý se musí podílet na svém uzdravení i sám. Každá léčba, a fyzioterapie zvlášť, potřebuje dostat pacienta do role jejího aktivního spolutvůrce. My máme dát člověku klíč ke správným postupům, a ne mu jen pasivně uvolňovat svalové napětí či bolestivé body a přitom mít pocit, že jsme mu tím pomohli. A pokud tohle pacient pochopí a podle toho se zařídí, má napůl vyhráno. I proto má odcházet domů s úkolem. Cvičení sice frustruje, ale pacient musí cítit, že mu pomáhá a také že odpovídá jeho schopnostem.

Výzkumy prokázaly, že průměrně inteligentní pacient odcházející z ordinace průměrně dobře komunikujícího doktora si nepamatuje třetinu řečeného.
To potvrzuji. Kdysi jsme vzali deset náhodně vybraných
lidí, každému jednotlivě jsem vysvětlil jeho zdravotní problém a on ho pak měl ve vedlejší ordinaci přetlumočit. Rozpor v tom, co ti lidé slyšeli a co předali, byl obrovský. I já se kolikrát od kolegů dozvím, jaké nesmysly jsem měl pacientovi vykládat. Naše sdělení bývá totiž příliš krátké a příliš rychlé na to, aby ho laik stačil pochopit a vstřebat. Přitom to je hrozně
důležité. Pacient také některé informace selektuje, nechce je slyšet a automaticky je vytěsňuje. Porozumění a správný náhled na vlastní onemocnění, který se vyvine z množství různých názorů a pohledů a internetových informací, jimiž je člověk zahlcen a dezorientován, má pro vývoj onemocnění velký význam, jak už jsme o tom hovořili. Proto jsem rád, že na klinice máme také lůžka, tedy víc času a možností vše pacientovi vysvětlit a v léčbě mu nabídnout i pohybový prožitek. Přes ten má informace větší sílu, než když mu cokoli vysvětlíte jen slovy.

Má podle vás zdravotník právo odmítnout léčit pacienta, který se vzpírá radám, systému, který veškerou péči svým chováním marní? Koneckonců, mnohdy by si lidi skutečně mohli celkem lehce pomoct sami.
Určitě. K lékařům chodíme až moc – donedávna za rok
průměrně patnáctkrát, po zavedení poplatků klesl průměrný počet návštěv na jedenáct a deset z nich končí předepsáním receptu. Třeba ve Švédsku jsou to jen čtyři návštěvy. Medicíny je prostě příliš a hlavně v oblastech, kde by být vůbec nemusela. Když kdysi probíhala v Izraeli stávka doktorů, snížila se v tu dobu paradoxně úmrtnost. V Lotyšsku zase díky půjčce Mezinárodního měnového fondu a jejímu diktátu skončilo pětatřicet z devětapadesáti nemocnic, a bez jakýchkoli následků. To, co se normálně léčívalo acylpyrinem či klidem nebo
si s tím pomohl organismus sám, se teď řeší sofistikovanou diagnostikou a návaznou komplikovanou léčbou. Medicína ale nemůže být jednoduše přístupná kvůli každému píchnutí. Navíc sama generuje další nemocné. Každá pilulka vede k další kontrole a k tomu, že po čase dostanete další pilulku na tu první pilulku, protože ta bude mít nějaké vedlejší účinky, navíc jejich účinek půjde proti sobě, a tak se jedno naváže na druhé, až vás nakonec medicína onemocní. Je třeba mít také na mysli, že s rostoucí úrovní akutní medicíny se zvyšuje
počet lidí s trvalým hendikepem a proto musí být správně vybudován návazný sociální systém. Neomezená a neregulovaná možnost přístupu navyšuje
i počet pacientů s faktitivními poruchami, o kterých jsme mluvili v souvislosti s bolestmi zad jako o těch, co úporně vyžadují další a další vyšetření a léčbu a pokud jim někde nevyhoví, odejdou do jiných zdravotních zařízení, kde si opět vydobydou nějaké vyšetření i nějakou tu pilulku, což ubírá péči skutečně nemocným. Tento vývoj bude v budoucnosti těžko udržitelný, ovšem následkem toho, že do medicíny vstupuje politika, i těžko korigovatelný.

„Pro nemocné co nejméně je to nejlepší,“ soudil už Hippokrates. Mimochodem, mezi vašimi pacienty defilují desítky, možná spíš stovky zvonivě zvučných jmen. I ti nejmocnější jsou před vámi najednou bezmocní, a pokud je chytnou záda, pak doslova v předklonu. Přicházejí pokorně, nebo je zbytnělé sebevědomí neopouští ani v té šlamastyce?
Přicházejí skromně, ale potíž vidím někdy v tom, že když se takový člověk v této situaci ocitne, okamžitě je mu aktivně nabízena, doporučována a umožněna přímo přehršle té nejlepší péče. Jde pak často k jednomu specialistovi, pak k jinému a ještě k dalšímu, takže ne vždy je léčba správně systémově nastavena a řešena. Vstupuje do ní strašně moc názorů, proudů, vlivů, což může ve svém důsledku způsobit ještě větší problém. Ten člověk je často přediagnostikován, přeléčen, vystrašen a ze všeho dezorientován. Když ke mně poprvé přijel třeba Djokovič, měl sbírku tolika různých a protichůdných názorů, že se v tom bylo těžké vůbec vyznat, natož pro laika. To nemůže nikdy dobře dopadnout. Víte, panovníci, a nejen oni, i takzvané celebrity, už historicky často umírali na přemíru nadměrné, experimentální a často nesmyslné zdravotní péče. Velkou roli v tom sehrává i forenzní medicína. Nesmíte si dovolit vykolejit z postupů lege artis a řešíte, že kdyby to náááhodou bylo tohle nebo tamto, musíte udělat ještě vyšetření XY. Proto je velmi důležité, aby léčbu koordinoval někdo, kdo je rozumný a kdo umí vyhodnotit vertikální, tedy specializovaný přístup, a uvažuje i horizontálně, mezioborově, což je v takových případech podstatné.

Možná právě kvůli tomu mají prezidenti svá lékařská konzilia, ne? Ostatně, vy jste působil jak v konziliu prezidentů Havla a Klause, tak v tom stávajícím, které má k dispozici prezident Zeman.
Menší lékařské konzilium, složené z několika odborníků, je skutečně lepší, protože je v něm určité mezioborové propojení. Péče poskytovaná různými specialisty je tak lépe koordinovaná a víc se omezuje negativní dopad izolovaného přístupu: jednotliví specialisté vědí zkrátka o postupech ostatních. Problém nastává tehdy, když se v něm dobře nekomunikuje nebo
se prosazují různé zájmy. Proto ho musí vést všemi respektovaný a moudrý vůdce, který umí diagnostiku a léčbu koordinovat a vzít odpovědnost na sebe a kterému hlavně plně důvěřuje pacient.

Nejhůř na tom byl se zdravím Václav Havel, za jeho éry vlastně takové konzilium vzniklo. Předpokládám, že s ním jste asi strávil nejvíc času, vždyť jste o něj pečoval od roku 1990 až do jeho smrti v prosinci 2011. Jaký byl pacient?
Velmi trpělivý, ale někdy až moc důvěřivý a někdy i trochu naivní. Pokorně přijímal rozhodnutí lékařského konzilia i lékařů, ovšem bylo těžké přimět ho k tomu, aby se na léčebném procesu podílel aktivněji. Medicínu vnímal trochu jako všemocnou a chtěl od ní svou opravu. Příliš spoléhal na to, že vše vyřeší: byl spíš jejím objektem než subjektem. Také se mu těžko rozmlouvaly některé vžité stereotypy, které mu zjevně škodily.

Jako většina umělců to byl poměrně emotivní člověk. Projevovalo se i tohle na jeho zdravotním stavu?
Zásadním způsobem. Bylo to patrné pokaždé, když byl
v nemocnici monitorován přístroji. Podle hodnot se dalo rozpoznat,kdy se díval na zprávy, kdy za ním byla manželka, kdy si četl. Podle jeho vegetativních reakcí – změny tlaku, tepové frekvence, okysličení krve kyslíkem – se dalo přesně určit jeho duševní rozpoložení. Často to jeho onemocnění zhoršovalo,
ovšem jindy to zase léčbě napomáhalo a toho se dalo využít. Protože byl zvídavý, chtěl také některé věci vyzkoušet. Jednou mi vyprávěl, že se cestou na chalupu zastavil u léčitele, který inzeroval u silnice. Vykládal mi, jak na něj přes médium působil a dal mu do bot papírky s kresbami, které měly ovlivnit a zlepšit jeho stav. Byl k tomu sice nedůvěřivý, ovšem zkusil to. Shodou náhod jsem byl na Hrádečku, když tento léčitel bez pozvání a neohlášeně dorazil. Využil toho a přijal ho: byl zvědavý, co na to řeknu. S Tondou Maninou, šéfem jeho ochranky, jsme se schovali v kuchyni a poslouchali léčitelskou seanci. Celé to bylo strašně bláznivé.

Obracejí se slavní pacienti k léčitelské péči často?
Je zajímavé, že u řady racionálních lidí, kteří toho hodně
dosáhli, dokonce i u vynikajících lékařů, profesorů, jsem zažil, že když onemocněli, byli schopni se vystavit neracionálním formám léčby a uvěřit jim. Velmi časté je to pak u úspěšných podnikatelů. Vždycky mě to znovu překvapí. Nejsem odpůrcem alternativních metod, ale mají své tolerovatelné formy a hranice.

V jednom rozhovoru jste poznamenal, že u podnikatelských elit pozorujete jistou úzkost z možné nemoci a smrti. Co je podle vás za tím?
Myslím, že někteří jsou hodně upjatí na sebe a příliš lpějí na životě.

Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. (1963), je český fyzioterapeut, odborně se zaměřující především na pohybovou patologii dětí. Od roku 1998 byl členem lékařského konsilia, které pečovalo o tehdejšího prezidenta Václava Havla. Mezi laickou veřejností je znám díky své fyzioterapeutické péči o vrcholové české sportovce nebo významné osobnosti společenského života.

Zobraziť diskusiu (0)

Labyrint pohybu

Labyrint pohybu

Červenková, Kolář

„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví.

Kúpiť za 12,24 €

Podobný obsah

Z deníku knihkupce

Knižné ochutnávky

Z deníku knihkupce

Pamatujete na Black Books? Britský seriál o malém knihkupectví, kterému šéfoval excentrický mladík a pobíhali po něm jeho monthy - pythonovští přátelé? Při četbě Deníku knihkupce od Shauna Bythella panuje podobně nekorporátní atmosféra. Být knihkupcem a antikvariátníkem ve městě je poslání. Stejně jako být hospodským, zubařem nebo farářem. Chce to mít rád lidi. Mít srdce a smysl pro improvizaci.

Šúsaku Endó: Hluboká řeka

Knižné ochutnávky

Šúsaku Endó: Hluboká řeka

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus.

Ten den, 17. listopad 1989

Knižné ochutnávky

Ten den, 17. listopad 1989

Na tento týden je naplánován Velký knižní čtvrtek - akce, kdy se v jeden den objeví v knihkupectvích 20 knižních novinek najednou. Je to akce česká, ale pravidelně se k ní v různém rozsahu připojují i některá slovenská knihkupectví, minimalně tím, že bez dalšího prostě mají knihy na pultech. Tedy i tu vzpomínek přímých účastníků 17. listopadu 1989 z Národní třídy v Praze.