Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poviedka mesiaca September 2019: Přemysl Rut - O třech přáních

V roce 2000 vydal Přemysl Rut sbírku textů pod názvem V mámově postýlce. V knize se jako dny a noci střídají povídky a pohádky. Jejich účinek se násobí, když se nad knihou setkají nejméně dva členové rodiny, z nichž jeden předčítá, ostatní porovnávají prvky příběhů s vlastními zkušenostmi z rodinného života.

O TŘECH PŘÁNÍCH
_________________________________________________________________________
Byli a žili raz staři lude, dva, keři meškali v chalupce u lesa. A raz přišel ku nim jeden pocestny a prošil ich, aby mu dali něco poješč, že je hladny a slaby. No tak mu sněsli, co mohli, a ešče mu na lavce ustlali, a un se trochu zdřimnul. A jak se zdřimnul, tak stanul a podžekoval im a pravil: "Peniz němam, abych sem se vam muh odměnič, spylnim vam vaše tři přani. Zytra budže měsiček na nově a jak vyjdě, vyjdžiče ven večer a řekniče tři přani. A ty se vam spylňa." A šel preč.
A či mu podžekovali a včilej žačli uvažovač, co se maju do zytřka večera jako přač, aby im spylnil. A se mysleli - penize, a jak baj zdravi, alebo bohatstvi, alebo aby měli dum pěkny, no zkratka němohli se ustanovič, co budu chceč.
A přišel druhy džeň, už ten džeň přišel, co měli to přani vyslovič, bylo poledňo, ona ani něvařila, a enem furt hlavu v dlaňoch měli a uvažovali, co se maju vinšovač. A byl večer, a už měšiček vychadzal, a oni měli s tym přanim vyjišč ven, a byli tak hladni a všecko, takže ona už byla cela namrzla a zufala a pravi: "A ja už nic nechcu, enem kus chleba by chčela a pečene itrnice a dobry kafej." A ledva to řekla, hned na stole cosyk klaplo a oni šli do jizby a vidželi, že tam je cely pecenek chleba a pekač itrnic a hrněc dobreho kafeja - enem voněl. No ja, ale ten chlop se rozčilil, že taku volovinu se jako vinšovala, že dyby chčela penize, že se to mohli kupič. A un pravi: "Viš, taku mamlasovinu, a to, dva dni na to špekulirujem, něch či ty itrničky na pysk naskaču!" Ludkove zlači - ledva to řek, itrničky hup z kastrola a pověšily se ji na ten spodní pysk. Na, a včile bylo vidač, že ani zubuv něma, a jak un se na ňu podžival, tak pravěl: "O jeja jeja, co ja mam s taku robum dželač, dy ja s ňum němožu stejně nikdži išč, mi něni nic platne ani bohatstvi, ani zdravi ani nic, ja už mušim včil to třeči přani řeknuč, až ji ty itrničky poskakaju zpatkem do teho kastrola." Ledva to řeknul, itrničky skočily do kastrola a ona pravi: "A - požidamy ich a pujdžem spač."
Tak ich chutno požidali, najedli se a šli klidně, spokojeně spač.


A ty už taky spinkej, dodávala vždycky slezská babička, palcem ohnutým jako půlměsíc udělala vnučce křížek na čelíčko, sfoukla petrolejku a vyšla ze světnice.
Malá Jiřinka osaměla ve tmě, v té dokonalé tmě, jaká se dochovala už jenom v odlehlých lesních samotách. Střídavě zavírala a otvírala oči, žasnouc, že tma je pořád stejně neproniknutelná. A přece tu nějaký rozdíl byl: s otevřenýma očima Jiřinka neviděla nic, zato se zavřenýma viděla chalupu z babiččiny pohádky, kastrol s jitrnicemi a pocestného na polní pěšině. Pomalu se blížil. Počkala si, až půjde kolem ní, zatajila dech a pozorně si ho prohlédla, aby ho poznala i po letech.
Však jich taky hodně uplynulo, než se s ním zase setkala. To už byla velká a taky silná, v každé ruce unesla šest půllitrů piva nebo čtyři talíře s hovězím, čtyřmi knedlíky a rajskou omáčkou. Sloužila tehdy v nádražním hostinci ve Světlé nad Sázavou, dojížděla do práce vláčkem z Vlastějovic, a vždycky když přecházela koleje, zastavila se na místě, z něhož se jméno městečka dalo číst jako Svět nad Sázavou, protože dvě písmena zakrývaly nádražní hodiny. Ujišťovala se tak, že přes všechno neštěstí v lásce, nízkou mzdu a nesoulad jízdního řádu s otvírací dobou hostince zůstává pořád na světě a nemusí ztrácet naději.
Jednou zrovna tak stála na tom svém místě a nakláněla hlavu, aby dojem z nápisu byl dokonalý, když zaslechla hlas výpravčího: "Tady nemůžete spát, dědku." A pak se musela dívat, jak se z lavičky zvedl tulák neurčitého věku, špinavý plášť, kterým se právě přikryl, mu přitom sklouzl na zem, takže chudákovi nezbývalo než se před uniformou výpravčího hluboce uklonit, aby ten hadr sebral z prachu. Když pak zase zvedl hlavu - ve tvářích krev od námahy a studu -, Jiřinka poznala, že je to on: pocestný z pohádky o třech přáních.
V podkroví nádražního hostince zbyly dva pokoje z časů, kdy to byl hotel U nádraží. Už dávno sloužily jako skladiště kbelíků, košťat a rozbitého nábytku, ale i takový rozvrzaný gauč, který má místo jedné nohy staré telefonní seznamy, je pořád pohodlnější než lavička na nástupišti. Jiřinka byla šťastná, že má pocestnému co nabídnout.
"Dědečku," vyhrkla a měla co dělat, aby nepřidala ještě "kouzelný", "pojďte. V hospodě budete mít nocleh i s večeří." A zatímco se výpravčí oplzle šklebil, Jiřinka si odváděla hosta s tak triumfálním výrazem, jako by doprovázela císaře. Roztřesenou rukou mu odemkla jeden z bývalých pokojů a horlivě klopýtajíc po úzkých schodech donesla mu plný talíř horké polévky, aby neusínal s kručícím žaludkem. "Sladké sny! A ráno přijďte dolů na snídani," rozloučila se. Musela se hodně ovládat, aby pocestného v pokoji nezamkla.
Usnul, než si stačil prohlédnout, kam ho zase osud zavál. Zato Jiřinka v komoře za kuchyní (pokoj ve Vlastějovicích se jí dnes nedočkal) do rána nezamhouřila oko, ačkoli byla po službě k smrti unavená. "Je to on," věděla určitě. "Teď jen to nepokazit. Taková příležitost se neopakuje. Jestli dojde na tři přání, nesmím plácnout první hloupost, která mě napadne. To bych byla celá já. Raději snad abych si to napsala."
Jiřinka vstala, nacpala oteklé nohy do úzkých bot (nic jiného si na noc neodložila, aby byla pohotově, kdyby pocestného probudila žízeň), vzala si z kredence balíček účtenek a místo útraty hostů sepisovala svou hierarchii hodnot. Nejdřív se dala unášet vzpomínkami a zaznamenávala páté přes deváté všechno, po čem kdy zatoužila. Než se rozbřesklo, měla Jiřinka popsaných účtenek víc než po mysliveckém plese. Potom je začala proškrtávat. Nejdřív vyškrtala přání, která ji opustila s dětstvím: cukrovou vatu, dům pro panenky a maminčinu rtěnku. Pak se vzdala těch, která se dají splnit penězi: myčky nádobí, klobouku od Oulíkové a výletu do Paříže. Posléze oželela i všechno, co by jí pomohlo ke kráse: husté vlasy poněkud určitější barvy, menší ňadra a klenutá chodidla. Zbývalo vybrat tři, kterých nikdy nebude litovat. Zaprvé (zatrhávala nepevnou čarou) - aby ji měl někdo rád. Zadruhé - ale kdyby se jí to první splnilo, musí přece druhé nechat pro něho, aby mu taky byla k něčemu dobrá. Správně. A to třetí si nechá pro všechny případy. Tak. Přání číslo jedna si opsala na čistou účtenku a několikrát si je přečetla nahlas. Znělo neskromně, ale byla s ním spokojena.
Když se objevil pocestný, přinesla mu šunku s vejci a nesměle si k němu přisedla.
"Jak jste se vyspal?" začala.
"Do růžova," usmál se zkaženými zuby. "Díky vám."
"Za málo," musela si přiznat - vzhledem k tomu, s jakou počítá odměnou. "Nebyla ta polívka moc mastná?"
"Akorát," chrchlal. "Rukulíbám."
"Ještě šunčičku?"
"To bych vás přišel draho."
"O to se nestarejte. Zaplatíte, až zas půjdete kolem," mávla rukou, až se jí chvělo maso na lokti.
Zavrtěl hlavou. "V mém věku už člověk nemá dělat dluhy." Odkašlal si.
"Nechtěl jste něco říct?" napovídala.
Vysmrkal se do ubrousku, podíval se na ni vodovýma očima, nadechl se. Konečně! "Peněz nemám, ale splním vám tři přání. Až vyjde měsíc, otevřte okno a můžete je vyslovit. Splní se vám, ruku na to."
Jiřinka mu podala ruku, ochotna zpečetit slib i polibkem. Ale včas upadla do rozpaků, odnesla nádobí, a když se vrátila, aby se s pocestným rozloučila, byl už pryč.
To se ví, že se nemohla dočkat večera. Pořád vyhlížela z okna, ba vybíhala před nádraží, jestli se měsíci nezachtělo vyjít už na modrou odpolední oblohu. Zdálo se jí sice, že pocestný mluvil o měsíci, jen aby napínal její trpělivost, nechtěla si však jednou vyčítat, že se kouzlo nepovedlo, poněvadž ona porušila pravidla.
Večer bylo v hospodě plno, Jiřinka nesla v jedné ruce šest půllitrů piva a v druhé čtyři talíře s hovězím a rajskou omáčkou, když se v okně objevil měsíc. Byl skoro v úplňku. Jiřinka složila všechny ty dobroty ke stolu, kde si je nikdo neobjednal, a vyběhla na ulici. Zvedla svou kulatou, bílou tvář k měsíci (vypadal jako její odraz v zrcadle) a prosila, aby ji měl někdo rád. Po obřadu si utřela slzy a vrátila se do lokálu, dychtivá, co se bude dít.
Nedělo se nic. Chlapi jí dál sahali na zadek, když měla plné ruce a nemohla jim dát facku, dál ji zahrnovali sprostými lichotkami, když jim pivo rozvázalo jazyk, ale tak hloupá Jiřinka nebyla, aby si myslela, že se jí tím plní přání. Příštího večera přednesla svou prosbu znovu, už bez dojetí a co nejrychleji, aby ji přitom nikdo neviděl. Výsledek se opět nedostavil. Když měsíc vyšel potřetí, váhala, jestli to má ještě zkoušet. Nakonec jí to nedalo, vyšla do noci - a leknutím se v ní zastavilo srdce: v rámu dveří se srazila s pocestným.
"Já vím, měl jsem si zpívat," omlouval se, "ale nebylo mi do zpěvu. Musím s vámi mluvit."
"V jedenáct zavíráme."
"Počkám," řekl a usadil se na litinovou židli, řetězem připoutanou k litinovému stolku.
"Venku se neobsluhuje," upozornila ho navyklým tónem.
"Nic nechci," zabručel. Zahnalo ji to dovnitř.
V jedenáct kolem něho prošlo devětadvacet chlapů, nevěděl, proč je počítá. Pak přišla ona.
"Nefunguje to."
"Proto jsem tady. Věřte mi," odmlčel se, "ještě se mi to nestalo. Chodím už světem stovky let a zatím všichni, kterým jsem dal tu možnost, si přáli nějakou neuváženou pitomost. Nejsou to vždycky zrovna jitrnice, někdy taky zápalky, džbán piva, nový klobouk, zkrátka něco, s čím už to umím. Člověk pak zpychne a nezná svoje meze. Ten, kdo mi svěřil tohle poslání, dal mi na cestu pár efektních kejklů, ale před tajemstvím stvoření stojím stejně bezradně jako vy. Na lásku a smrt jsem krátkej, slečno Jiřinko, a když jsem slyšel, co si přejete, hrozně mě to zahanbilo. Neplačte, já vím, slíbil jsem vám to a dal vám na to ruku. Však jsem taky odhodlán to slovo dodržet. Ale nemůžu na to jinak než jako každý obyčejný smrtelník. Vy se mi líbíte, nejste povrchní, máte taková lepší přání. Kdybyste mě neodmítla, já bych u vás zůstal a strašně bych se snažil, jak se řekne, učinit vás šťastnou. Tak co vy na to? Neříkejte mi, že jsem se vracel zbytečně."
Jiřinka stála jako opařená a srovnávala své představy o ženichovi s tím, co viděla před sebou. Připadala si podvedenější než ta stařena, které se najednou objevil na stole hrnec bílé kávy a jitrnice s chlebem.
"Já vím, vypadám hrozně," uznával pocestný. "Ale vám přece zbývají ještě dvě přání." Jiřinka zčervenala. "Kdybyste si upřímně přála, abyste měla ráda vy mě, třeba bych se vám zdál víc k světu," navrhl. Jiřinka si vzpomněla, jak se jitrnice pověsila stařence na pysk, a přála si, aby mohla mít toho potulného šarlatána ráda. V krásného jinocha ho to sice neproměnilo, ale přece jen na něm vzápětí spatřila několik sympatických rysů, které jí předtím zůstávaly skryty.
Vida, všimla si. Kdybych tak v čemkoli, co mě potká, dokázala vidět splněné přání! Ani tu větu nevyslovila nahlas, a už se jí ulevilo aspoň tak jako té stařence, když jí jitrnice odpadla z pysku do kastrolu.
Byli pak s pocestným dlouhá léta šťastni, nejšťastnější z celých Vlastějovic.


úvodní pohádka Jak robě přirostly itrničky k nosu citována podle vyprávění Richarda Stoniše, jak je zaznamenal Antonín Satke (in Pohádky, povídky a humorky ze Slezska; Profil, Ostrava 1984)


Přemysl Rut (1954) studiem a původním povoláním divadelní režisér, ale postupem času stále víc spisovatel (knižně vydal mimo jiné povídky Náměsíčný průvodce Prahou, Strašlivé Čechy, děsná Morava; eseje Písničky, Pan Když a slečna Kdyby; hry Babinský a Palacký neboli Báseň a Pravda, Profesor a slepice, Sen), písničkář (alba Přemysl si hraje, Šťastná hodina), editor (mimo jiné dvě antologie české autorské písně: Gloria i gaudium, Orchestrion v hlavě) a pedagog - profesor na pražské DAMU.

Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Poviedka mesiaca november 2019: Kateryna Kalytko -Martyn

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca november 2019: Kateryna Kalytko -Martyn

Ukrajinská autorka Kateryna Kalytko v exkluzívnom preklade Radka Mokryka a Karoliny Jurákovej.

Poviedka mesiaca Október 2019: Ken Liu - Prachová záhrada

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca Október 2019: Ken Liu - Prachová záhrada

Americký programátor, prekladateľ a spisovateľ sci - fi a fantasy žánru Ken Liu (1976), známy knihou Ctnosti králů, napísal poviedku Prachová záhrada. My Vám ju prinášame exkluzívne pre medziknihami.

Poviedka mesiaca február 2019: Judith Hermannová - Solaris (z povídkové sbírky Lettipark)

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca február 2019: Judith Hermannová - Solaris (z povídkové sbírky Lettipark)

"Postavy v Lettiparku pochopily, že nikam nedojdou. Uzavřely sňatky, nechaly se rozvést, začaly se věnovat určitým profesím a pak je opustily, postavily domy, načež z nich odešly. Pochopily, že v životě bude vždy existovat nenaplněná touha. A že jde v podstatě o to, jak se k tomu postavit.“ Nemožnost naplnit nejvnitřnější touhy a potřeby vede postavy Judith Hermannovové k hlubokým pocitům vykořenění, osamělosti a melancholie.