Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poviedka mesiaca november 2019: Kateryna Kalytko -Martyn

Ukrajinská autorka Kateryna Kalytko v exkluzívnom preklade Radka Mokryka a Karoliny Jurákovej.

Martyn (Úryvek)

Překládal, protože si myslel, že si lidé dokážou porozumět, ale veškerá jeho životní zkušenost svědčila o pravém opaku. Náplní jeho práce se stal překlad výslechů válečných zajatců, sepisování protokolů, překlad ultimativních dopisů a komuniké o mírových jednáních, všech těch plodů obřích nedorozumění, a také komunikace s médii v ubohé snaze objasnit postoj strany, kterou zastupoval. Společná řeč neexistovala, jakkoli se ji snažil poskládat z těch nejrůznějších exotických kousků. Stejně se ale snažil být dobrým vojákem, považoval to za svoje jediné životní poslání. Lika byla jediným případem vzájemnosti v jeho životě, ale vzájemnosti natolik přízračné, že na jejím základě nešlo vybudovat žádný mechanismus. Viděl sny, v nichž Lika mluvila zvláštní melodickou řečí, jež se nepodobala žádné jiné řeči na zemi, a přesto byla velice krásná – možná to byla marťanština, která se k ní velmi hodila. Pokaždé měl pocit, že dokáže zastavit všechna nedorozumění na planetě, pokud jí dokáže porozumět, ale pokaždé se vzbudil, než stihl postihnout jediné slovo. A pak už mu skončila služba, stal se důstojníkem v záloze, důchodcem, kterému již žádný důležitý úkol nesvěří.

Předtím byl v Eritreji, viděl zpustošenou Nakfu a nijak se nemohl smířit s myšlenkou, že stejně pojmenovali i měnu již nezávislého státu. Připadalo mu, jako by člověk platil smrtí a smrt mu také vraceli nazpátek. Krátký a nepříjemný úkol plnil i v Afghánistánu, když byl popraven Nadžíbulláh, viděl rozstřílený Kábul, a litoval, že lidstvo nezaniklo někdy ve středověku. Předtím byl i v poničené Jugoslávii, viděl, jak dohořívá Vukovar. Pomáhal organizovat konvoje pro běžence. Před jeho očima vyletělo do vzduchu obrněné vozidlo, které doprovázelo kolonu, a ten samý den se z jeho tamního nejlepšího kamaráda, Jurici, stala hadice přečerpávající tekutinu – jedním otvorem ji nasává a druhým vypouští. Martyn byl ve druhém obrněném transportéru, který nebyl zasažen, vyskočil z něj jako první a viděl, jak se Jurica svíjí na zemi a lapá po dechu. Měl roztříštěný hrudník a snad i další zranění. Martyn, vedený neuvěřitelně silnou intuicí, mu prorazil hrdlo, rozřízl hrtan, aby mu umožnil dýchat, pak dlouho bojoval s obvazem a snažil se zastavit krvácení, ale přitom nezasáhnout důležité tepny. Juricu odvezli do nemocnice a jakž takž stabilizovali, ale Martyna celý život trápilo svědomí – co když tehdy udělal něco špatně, co když mu svojí zbrklou koniotomií jenom uškodil a někdo zručnější, zkušenější a šikovnější by Juricovi třeba zachránil život nejenom jako bílkovinnou formu existence, ale i v nejúplnějším smyslu toho slova? Zajímal se o něj – prý byl naživu a celá ta léta je ve stejném stavu. Dokonce ho napadlo, že by se na něj zajel podívat, ale pak si uvědomil, že se jako zchátralá troska na invalidním vozíku moc daleko nedostane.

O nohy přišel v podstatě taky kvůli své potřebě porozumění prostřednictvím jazyka. Dokud byl pouhý voják, byla situace celkem jasná, i když ne moc příjemná. Strach se krčil v podobě pichlavého sousta uvnitř, vždycky bůhvíproč v břiše, jako by se ho Martyn najedl. Často vzpomínal na svou úplně první noc pod palbou. Nepřátelská kanonáda neutichala do samého úsvitu. Země pod nohama šelestila a sesypávala se kamsi do svého nitra. Během krátké přestávky mezi výbuchy a záblesky se, zpitomělý a téměř hluchý, skutálel do starého trychtýře po granátu, schoulil se do klubíčka a strnul. Pomyslel si, že lidé, kteří takhle umírají, se pak podobají hromádce myšího trusu a rozřehtal se. Řehtal se a vzlykal, dlouze a hlučně, kluci ho ale neslyšeli – rachot byl příliš silný. Během další přestávky zaslechl tenké vytí. Najednou pochopil, že mu v trychtýři sedí pes, kterého si nejprve ani nevšimnul. Byl špinavý, hubený, bláto mu ztuhlo na zádech jako krunýř, bůhví jakou měl barvu. Dívá se na něj velkýma žlutýma očima, chvěje se a kňučí. Tak přečkali tu noc – tiskli se k sobě v jámě, chvěli se a občas tiše vyli. Kdyby se pes uměl ještě i hystericky řehtat, nazval by ho svým bratrem. Strach nezávisí na tom, cos už v životě zažil a cos viděl. Pro strach jsi vždycky jenom bité děcko, pes, do nějž se kruté děti trefují kameny. To ostřelování přežili jen zázrakem, z trychtýře Martyn vylezl se psem v náruči. Po umytí se ze psa vyklubal bílý chundeláč a Martyn mu dal jméno Větrník. Když si odválčil svoje, odvezl ho k matce.

Až na přední linii v Donbasu pochopil, že nikomu nedokáže vysvětlit, co se tady odehrává. Ani sobě samotnému. Leda že to lidi uvidí na vlastní oči a budou o tom vyprávět vlastním jazykem. Ve vzácných chvílích, kdy měl signál, SMSkoval, psal dopisy a posílal je po dobrovolnících. Nakonec dal dohromady malou skupinu ze svých starých kamarádů, válečných reportérů, za které mohl ručit. A vzal je, aby jim ukázal tu nepřeložitelnou propast, život na pomezí s válkou. Když šli zkoumat nějakou oblast, vždy šel jako první. Jinak to být ani nemohlo. S nástražným drátem na sebe narazili u Popasné. Čert ví, kam se poděla jeho intuice. Probral se v nemocnici kvůli bolesti nohou, které už neměl. Kamarádům – reportérům se nic nestalo, ale odjeli, poté co zaznamenali i jeho příběh. Přes Skype mu přáli uzdravení. Nikdo nemá rád, když se k němu cizí válka natolik přiblíží. Dobře že ho operovali, ještě když byl v bezvědomí. Vždycky byl přesvědčený, že je lepší umřít hned, než se stát mrzákem..

Když se ve dveřích pokoje objevila Halka, jeho první myšlenka byla, že se vrátila Lika. Až pak uviděl, že ne, že je mnohem mladší a kulhá na pravou nohu. Dělala fotoprojekt o zraněných vojácích a on k vlastnímu překvapení souhlasil s tím, že se ho zúčastní, i když nenáviděl, když se rány a neštěstí staví na odiv. Když se kolem něj Halka točila s fotoaparátem, napadlo ho, že je skvělé mít nohy, ale hned se za tu myšlenku zastyděl. Pak si spolu dlouho povídali, i kvůli jejímu projektu, on jí vyprávěl o sobě, ona zas o své nemoci, rád se na ni dlouze díval, naléval jí čaj ze své termosky a přidával tam kapku koňaku z placatice, kterou mu přinesla děvčata – je skvělé, že už vyrostla. Dcery se nezlobily, když jim dva měsíce po propuštění z nemocnice oznámil, že se odstěhuje k Halce. Táta je hrdina, táta přežil, teď je mu dovoleno cokoliv. Jeho večerní povídání s Halkou bylo skutečným dotykem vnitřních hranic. Sice ne hned, ale dovolil jí, aby mu umývala a ošetřovala hojivým roztokem pahýly, protože při tom v jejím pohledu nepozoroval ani náznak štítivosti. Po několika měsících, když se před ní přestal stydět za vlastní tělo, si vytvořili celý rituál večerního koupání – Halka mu pokaždé chtěla pomoct, on to rozzlobeně odmítal, bručel, že to dokáže zvládnout sám, občas dokonce zvyšoval hlas, ale když trvala na svém, nakonec jakoby neochotně souhlasil, nadzvedával se silnýma rukama nad vanou, Halka ho dlaněmi chytala v podpaží a pomáhala mu pomalu se ponořit do horké vody. Spala mu s hlavou na rameni, dlaně měla složené jako lodičky u něj na prsou a on se bál pohnout, aby nevyvolal bouři v moři jejích snů. Když šli do města, vždy jel na vozíku vpravo od ní, aby se o něj mohla opřít, protože napadala na pravou nohu. Halka ho milovala – zestárlého a beznohého, o tom vůbec nepochyboval, jenže nechtěl, aby si kazila život, tak se ji snažil s předstíraným hněvem odehnat, ve skutečnosti však tajil strach. No a teď ji vidí sedět v baru s mladým jižanským gigolem.

Je zvláštní, na kolik nesmyslů si člověk dokáže vzpomenout, když mu vozík prudce a neúprosně letí ke všem čertům ze svahu mezi piniemi a palmami. Vrz vrz – skřípou napětím kola. Vzpomněl si na rezavý dětský kolotoč mezi cihlovými baráky jeho dětského světa. Společně s kamarády se na něm vozili ve čtyřech, a když tam byly i holky, tak v sedmi, seděli na sedačkách s dávno uhnilými opěradly a ze všech sil ho roztáčeli. Hra spočívala ve snaze udržet se co nejdéle v okamžiku, kdy mohutná odstředivá síla začne všechny rozmetávat po trávníku nebo asfaltových cestičkách. Vydržel to vždycky maximálně pět minut. Pak začínalo druhé kolo hry – kdo nejrychleji vyskočí zpět na kolotoč, toho se ale nikdy nechtěl účastnit. Ani teď nebude skákat na cizí kolotoč. Na konci cestičky už bylo vidět moře. Koneckonců, ne nadarmo ho pojmenovali po Martinu Edenovi. Možná, že také dokáže otevřít své plíce mořské vodě.

* * *

Byla s kamarádkou v kině, když mu to utrhlo nohy. Když se to dozvěděla, nemohla se zbavit pocitu viny a rozhodla se považovat veškerý svůj dosavadní život za pokání. Ještě v jeslích ošklivě spadla a vykloubila si kyčel, což se pak projevilo v podobě Perthesovy choroby. Laickým jazykem to znamená, že má člověk jednu nohu kratší než druhou. Později o tom často přemýšlela, co to doopravdy je – je to osobní blbá karma nebo trest za hřích? Když máš jako holka viditelnou tělesnou vadu v patologicky patriarchální společnosti, je těžké nemyslet pořád na hřích. Ten hřích ani nemusel být její, mohl někde zabloudit v labyrintu mezi čtvrtým a sedmým pokolením jejího rodu, takové věci nemají promlčecí lhůtu. Nebo je to přeci jenom hřích z dnešního rána odčiněný napřed? Teď jí nemocná noha strašně překážela v běhu. Běžela bez přestávky od okamžiku, kdy pochopila, že Martyn zmizel. Byl jediný, koho zcela přijala, tak jako se přijímá dítě, jako by ho sebou zahalila. Nikdy by ji nenapadlo, že by ji to kdy s nějakým mužem mohlo potkat. Často si potají utahovala sama ze sebe, že to bude proto, že je kratší, menší než ostatní, proto bylo tak jednoduché ho přijmout. A že Martyn je jediný, kdo nebude urážet její nohy, protože vlastní už nemá. Černý humor. Ale je těžké mu nepropadnout, když vyrůstáš mezi posměšky a plivanci do zad, kdy „kulhavé káčátko“ z úst srdečných sousedek je to nejmírnější, co o sobě slyšíš. Martyn z ní udělal ženu, donutil ji vylézt z ušmudlaného křesla redakce internetového portálu a vyjít vstříc sobě skutečné, viditelné, a nepolekat se. Nebylo zrovna lehké ho nosit, v přímém i přeneseném smyslu toho slova, společně s jeho věkem a zkušeností. Máma jí zprvu nedávala pokoj, pořád opakovala – Haljo, Haljo, podívej se, jestli mu tam od pasu dolů ještě něco zůstalo, na co ti jinak je. Ji to dvakrát netrápilo, stejně pochybovala o tom, že dokáže donosit zdravé dítě, matka si ale dál vedla svou. Během prvních týdnů po tom, co vyzvedla Martyna z nemocnice, se myl a převlékal sám, nehledě na to, kolik sil a času mu to zabralo, a o jeho těle tak toho moc nevěděla. Takže když si ho spícího prohlížela, cítila se skoro jako princezna z pohádky, která se snaží si při světle svíčky prohlédnout tvář svého začarovaného muže, kterého dosud nikdy nespatřila. I když ve skutečném životě to nebyla zrovna tvář, co si prohlížela. Ukázalo se, že tam všechno je, jak má být, i když se stopami zranění drobnými střepinami. Podle pohádkové logiky měl tehdy udeřit blesk, princ se měl vzbudit a říct: „Co jsi to natropila, ženo!“ – a zmizet. Ve skutečnosti ale blesk neudeřil a princ zmizel o něco později. Když jeli k tomu zatracenému moři, byla si Halka jistá, že to pro něj bude rozptýlení, že si tam jeho ran nebudou všímat tolik jako doma. Šla s tím ubohým místním gigolem na drink ze dvou důvodů – chtěla si dokázat, že je aspoň trochu přitažlivá, a dokázat Martynovi, že si věří, že si vždycky bude věřit, přesně jak slibovala. Jenom jeden koktejl, dál zajít nehodlala. Kdo mohl tušit, že takhle vybuchne jeho posttraumatický syndrom. Když ho nenašla v pokoji a vyběhla ven, zjistila, že beznohého muže, který někam uháněl na vozíku, si zapamatovalo víc lidí, než předpokládala. Už, už, ještě kousek, a vidí vozík, kéž by jen tak strašně nezrychloval. V pohádce měla princezna při hledání svého zmizelého muže prošlapat sedm párů železných bot a za sedm let si rozedrat nohy do krve. Železné boty neměla, jenom jednu nemocnou nohu. Neměla ani sedm let, dokonce ani sedm minut. Princeznu naprosto přesně chápala už teď.

Jeden prudký pohyb z posledních sil a dohání vozík, popadá ho za opěrku, ale nemá dost sil, aby ho zastavila. Rozjetý vozík ji mocně strhává dopředu, ona se neudrží na nohou. Ale při pádu v mžiku stihne převrátit vozík na bok. Martyn z něj vypadává a ona ho zakrývá svým tělem. Oba bezhlesně pláčou. Martyn syčí bolestí, odřel si totiž rameno, rozostřeným pohledem se dívá na bílé pýchavky paneláků u moře a čeká, že každou chvíli vybuchnou a zacákají půlku nebe černým lidským semenem.


Kateryna Kalytko, básnířka, spisovatelka. Vinnycja

Překlad: Radko Mokryk, Karolina Juráková

Autorské práva poskytlo Vydavnytstvo staroho leva
https://starylev.com.ua

Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Poviedka mesiaca Október 2019: Ken Liu - Prachová záhrada

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca Október 2019: Ken Liu - Prachová záhrada

Americký programátor, prekladateľ a spisovateľ sci - fi a fantasy žánru Ken Liu (1976), známy knihou Ctnosti králů, napísal poviedku Prachová záhrada. My Vám ju prinášame exkluzívne pre medziknihami.

Poviedka mesiaca September 2019: Přemysl Rut - O třech přáních

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca September 2019: Přemysl Rut - O třech přáních

V roce 2000 vydal Přemysl Rut sbírku textů pod názvem V mámově postýlce. V knize se jako dny a noci střídají povídky a pohádky. Jejich účinek se násobí, když se nad knihou setkají nejméně dva členové rodiny, z nichž jeden předčítá, ostatní porovnávají prvky příběhů s vlastními zkušenostmi z rodinného života.

Poviedka mesiaca február 2019: Judith Hermannová - Solaris (z povídkové sbírky Lettipark)

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca február 2019: Judith Hermannová - Solaris (z povídkové sbírky Lettipark)

"Postavy v Lettiparku pochopily, že nikam nedojdou. Uzavřely sňatky, nechaly se rozvést, začaly se věnovat určitým profesím a pak je opustily, postavily domy, načež z nich odešly. Pochopily, že v životě bude vždy existovat nenaplněná touha. A že jde v podstatě o to, jak se k tomu postavit.“ Nemožnost naplnit nejvnitřnější touhy a potřeby vede postavy Judith Hermannovové k hlubokým pocitům vykořenění, osamělosti a melancholie.