Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poviedka mesiaca marec 2020: Praha. Optimistické líčení města ve čtyřech obrazech

Poviedková antológia o všetkých podobách Prahy, ktorú zostavili Radim Kopáč a Jakub Šofar. Nájdete v nej texty od spisovateľov ako Tyl, Čapek či Hrabal ale aj Karolíny Světlej. Autotom nasledujúcej poviedky je Gustav Meyrink - autor románu Golem.

I. Krajinné půvaby atd.

Jen zřídka vědí Angličani nebo Francouzi, kde Praha leží – neboť, jak stojí v bibli, zvolili lepší stránku.
Česky se tato metropole jmenuje Prr – aha. A nikoli neprávem.
Řeka Blatava, která pramení v jižních Čechách a posléze se přece jen vlévá do Labe, moudře protéká městem co nejrychleji.
Prostoduchému cizinci se na první pohled jeví mohutná jako Mississippi, je však jen čtyři milimetry hluboká a plná pijavic.
Nicméně v březnu, když vlahý vítr přivěje oblevu, podaří se jí vzedmout, a pak pravidelně poskytuje proslulému artileristovi, který pobývá na Hradčanech a ve dne v noci střeží město před Prušáky, vítanou záminku ke střelbě z děla.
Samozřejmě jsou to jen výstřely na výstrahu.
Ale když bylo v novější době povoleno střílet také každé poledne, padl tím poslední závažný důvod, aby se regulace Blatavy dále odkládala.
Ještě pár měsíců, a bude možno opustit Prahu dokonce po lodi!
Přes Blatavu vede šest mostů, mezi nimi staroslavný kamenný most, při jehož stavbě se používalo, jak známo, co pojícího prostředku bílku.
Či se snad mýlím? – Pak to byla běloba.
Za třicetileté války po něm chtěli Švédové proniknout z Malé Strany do města, ale nakonec se přece jen zalekli.
Údajně se Praha dělí na několik částí, ale to je jen takový prázdný slib.
Z jihu, východu a severu lze k ní dorazit snadno, na západě tomu však úspěšně brání Česká západní dráha.
Ale kdo si přesto postaví hlavu, může docela dobře dojít z Železné Rudy pěšky.
Božínku, vždyť ty cesty přece nejsou tak špatné.
Ostatně ať se stará každý sám, když už se jednou rozhodne podívat se do Prahy.
„Spolek pro povznesení cizineckého ruchu“ na Ferdinandově třídě naproti Platejzu, šikmo proti kadeřníku Gürtlerovi, jedenáctý dům od severu, numero conscriptionis 78144781189 b, poskytne na všechny dotazy co nejochotněji odpověď. Samozřejmě v řeči české.

II. Vnitřní život

Na Příkopech je také sluníčko.
Ovšem jen komerční rada Slunitschko.
(Dnes už vůbec není nejmenší pochybnosti, že Prahu skutečně založili orientální kupci, jak praví pověst.)
Pan Slunitschko rád postává u krámu firmy Waldek & Wagner, gumové zboží a uterusilie, a na jeho tváři bývá onen odlesk, kterým se odjakživa vyznačovali velcí obchodníci: Marco Polo, Fugger, Li-hung-čang.
Rád tam postává – je to uprostřed mezi dvěma bankami, Českou zemskou bankou a Úvěrním ústavem, a to dělá vždycky dobrý dojem. Mimoto chodí stále oblečen černě.
„Černá je vždy elegantní.“ –
„Mojeucta!“ – pozdravil kdosi hlasitě.
Je to pan Feldeck von Howiessi. Bystrá hlava.
Náprsní taška naditá. Má v ní stearinové svíčky. Vyndává je pokaždé z luceren své ekvipáže, aby je kočí neukradl.
Otočíme se: Ach!
To šla kolem nás neškodná ženuška, paní doktorová Kokerhelová. Klap, klap, klap, má vysoké podpatky. Imituje žhavý pohled, vítězně, jako kdyby vynalezla nějakou novou neřest.
A tamhle zastavuje vůz. Jaký nádherný landauer! Podívejme se!
Manželka milionáře Kostertsche v něm sedí a holými prsty pojídá ze své pompadúrky studenou čočku.
V rozpacích na ni volá dcera, která jde právě kolem: „Ale mamá, copak to jíš?!“
Jenže na starou dámu to neplatí.
Nu, a kdopak je tohle? – Že by se už vrátil z Vídně? – Ach, namoutě: Přijel hejtman Aaron Gedalje Hehler od 202. pěšího regimentu. – Samozřejmě z písařského oddělení. Kdo by ho neznal!
Váha pětačtyřicet kilo, balmachome v lehké váze par excellence.
O jeho nezdolné odvaze mluví celé město a souboj s ním musí být něco strašného.
Bohudík ještě žádný neměl.
Působí nejvýš opovážlivým dojmem, a není na tom nic divného, neboť jeden z jeho předků pronikl odvážně až k nebožtíkovi Hermannu Cheruskovi, aby si nenechal ujít duběnkový obchod v Teutoburském lese.
Teprve nedávno byl zase dekorován, ten pan Hehler – z Arménie, zároveň s kadeřníkem Schicketanzem a s diurnistou Oberkneiferem z Mariánských Lázní, ale určitě ne pro svou nebojácnost nebo jedinečnou schopnost vykládat pojmy cti ve smyslu kabaly, nýbrž zřejmě pro zásluhy, které si získal o Arménii a přilehlé země v dobách, kdy byl ještě nekřtěným příručím v cikorkové branži.
„Moje Karla, to je lejdy,“ prozpěvuje si rád večer při víně, neboť miluje anglickou řeč – hejtman Gedalje Hehler.
Ale teď, blahosklonný čtenáři, sleduj mě ochotně do kavárny Continental, je zrovna naproti a je srdcem německé části Prahy.
Vidíš, tamhle vlevo ústí Sirková ulice, nazvaná tak proto, že jí denně chodí hlubokomyslný právní vědec Jellinek, a tam vpravo stojí Hmyzoprašná brána, která Celetnou ulici právem – uzavírá.
Lidem, kteří v Praze ještě nejsou aklimatizováni, se ovšem doporučuje, aby se delší dobu otužovali v nějakém panoptiku, než přikročí k návštěvě této kavárny.
Pak se člověk tak snadno neulekne, a dokonce se i trochu potěší, když příležitostně pozná toho nebo onoho pražského muže cti a s vnitřním potěšením si přizná: Hejsa, úplně tutéž hlavu jsem už přece viděl v lihu.
Takové panoptikum samozřejmě je a zůstane vždy jen mírným tréninkem, a přemnohému z těch, kteří vstoupí do kavárny nepřipraveni, vjede úlek škaredě do údů.
Nic zlého netuše protlačí se člověk mezi židlemi, s díky odmítá pozorného číšníka, který mu s přelaskavým úsměvem nabízí veškeré rakouské týdenní, denní a senesové listy, a najednou vzhlédne:
Proboha, copak je tohle? Vždyť tu sedí za jedním stolem tři okřídlení asyrští býci!? S dlouhými, černými, čtyřhrannými vousisky a se žhoucíma očima – a civí člověku na ono místo, kde se nosí náprsní taška.
Ale jsou to jenom pan Eisenkas z Dlouhé ulice, pan Jeittinger a specialista na nevyléčitelné choroby doktor Paschory, a jejich vzezření ztratí nemálo ze své hrůzostrašnosti, jakmile povstanou, neboť mají křivé nohavice a mírumilovné ploské nohy.
A v rohu stálých hostí vysedává den co den pán, ten možná není vůbec žádný pán, ale kondor. Je sice vždy à quatre épingles, ale přesto je dravec.
Ba zcela určitě je dravec.
Vsadíte se?
Jeho jméno jsem zapomněl, prý provádí nárazové obchody, říká se. Asi to znamená, že obchoduje se vším, na co narazí.
Malá očka, tenký varhánkovitý krk a ohromný kondoří zoban – hrůza na něho pohledět; ví bůh, že by se nikdo nepodivil, kdyby zčistajasna sáhl do brašny, vytáhl hromadu střev a s chraplavým supím křikem je polykal.
A teď najednou všecko povstává a přeuctivě zdraví!?
Právě vstoupil důstojně vypadající pán, v knoflíkové dírce malou stužku, a blahosklonně děkuje na všechny strany.
Dříve býval důstojníkem. Ted je falešným svědkem z povolání.
Proto ta všeobecná oblíbenost.

III. Průvod

„Tratará – tratará – pozór – pozór – kanál – kana-ál.“ Ulicemi se rozléhá útočný signál pražské měšťanské eskadrony.
Jeden muž chybí: drožkář Kotyš v poslední chvíli nezapůjčil svého koníka.
Plni úzkosti škobrtají starci na svých valaších v astmatickém klusu ulicemi.
Concours hippique!
Dzin-bum trara dzin-bum dzin-bum – to táhnou po Příkopech grenadýři s ohromnými dámskými rukávníky z černé kožešiny na hlavách.
Poniklované bajonety se blyští ve slunci.
Válečnický obraz strhující síly.
Člověk cítí, že se každým okamžikem může přihodit něco velkého, třebas náhle vystoupí z některého záchodku Lohengrin a připojí se.
V čele, smrtelně vážně jako generál polní maršál, chrabrý pánský krejčí Kwasnitschka.
Inu ovšem, to jsou ti grenadýři, kterých se tak hrozně bál Bedřich Veliký.
Pouhá půlhodinka, a opět se vzduch rozechvěje zvuky. Tentokrát spíš jako potpourri:
„Mu-zí-ky, muziký,
vy pě-kně hrajeté –“
Teď je to cech mlynářský. Mají bílé punčochy, žluté kalhoty, zelený kabátec, fialové sametové čepice – na nich astrachán – čtvereční kilometr dva krejcary – a gigantické sekery na ramenou.
To všechno totiž mlynářské řemeslo tak nese s sebou. Jen co přejdou, připochoduje červená záplava. Čeští turnéři, nazvaní „sokoli“, s krvavě červenou košilí, aby se naznačila krutost, a kvůli eleganci a hbitosti v holínkách.
Před nimi vlaje jasně modrý prapor – Evropanovi dělá dobře, když před ním něco vlaje –, na něm stříbrný znak slovanské tělovýchovy: sokol s činkou v drápech.
Neboť sokol je a zůstane nejpříhodnějším symbolem pro cvičence – co je proti tomu opice?!
Kdo z nás ještě neměl příležitost pozorovat, jak se sokoli – když je všude klid – tiše, tichounce vplíží do železářství – huš, uchopí nejtěžší činky a vznesou se do výše, směr domů, k nehostinnému skalnímu hnízdu, aby doma učili své samičky vzpírat.
Jak nádherná hra přírody!
Průvod za průvodem valí se ulicemi – závěr tvoří malá, vážná, černě oděná skupina: střádalský spolek baráčníků „U Hadrbolce“.
Přicházejí z Týnského kostela, kde dali sloužit slavnou mši ke cti svého předsedy pana Františka Fanfuleho, který – až do dnešního dne – teď už po dvacet pět let nikdy nepožádal u spolkové pokladny o půjčku.
Každý průvod pochoduje nejprve před české Národní divadlo, tam jásá a potom se ubírá k německému kasinu.
Tam se zastaví a delší dobu opakuje nějaké slovo, které znamená asi tolik jako „zdechni“.
Ale kasinidioti při tom sedí lhostejně za okenními tabulemi a nebojí se.
Já koneckonců nejsem žádný Pražák, ale také bych se nebál, neboť průvod je v Praze něco docela všedního.
Mimoto disponuje německé kasino tajnými pomocnými silami svého druhu.
Město totiž stojí, jak známo, na síti podzemních chodeb, a taková tajná chodba spojuje toto středisko pražského německého života se vzdáleným, ale kmenově spřízněným Jeruzalémem.
Kdyby snad jednou skutečně šlo do tuhého, nebo kdyby německý buršácký spolek Markomania – což je ovšem, chraň bůh, naprosto mimo pomyšlení – snad selhal, pak stačí prostě stisknout elektrický knoflík a obratem ruky je tu pár stovek čerstvých Makabejců.
A pak že by se člověk neměl cítit v bezpečí!

IV. Společnost

U doktorů Serbů je soirée.
„Huhú – hú – hu,“ pěje se a hraje na klavír.
Už je čtvrt na jedenáct, a pořád se zpívá – hú – huhú.
Panu Richtovovi kručí v žaludku.
Dcera domu je nalakována bíle.
Konečně se prostírá.
Raci na míse, malí, jako kámen tvrdí ráčkové – neboť je vysoké datum.
Ale uprostřed (samozřejmě mísy) leží humr.
Píchne se do něho, zapraská to; humr je atrapa.
Tedy do raků! Pro každého hosta je tu jeden.
Najednou to zaskřípe – jednomu pánovi sklouzl nůž a talíř se málem rozbil. A jeho rak přeletěl přes stůl až pod bufet. Ostatní hosté ztratí odvahu, do svých raků se nepustí a jídlo je odneseno.
Ozývají se hlasy, že ten nebo onen z raků byl určitě těžítko.
Na stole se objeví losos – s bramborami. Chtějí do něho píchnout.
Vyloučeno! Losos je syrový. Dokonce nevykuchaný.
Jedí tedy brambory.
Losos ovšem není uvařen úmyslně.
Bude se vařit až zítra v poledne.
Zas už něco skřípe; domácí teriér vlezl pod bufet a hryže raka.
Tak to přece jen nebylo těžítko.
Další chod: – perníková srdce.
Nu ano, srdce z perníku!
A pak přijde desert: obě služebné přinesou na podnosu dětskou rakvičku.
Kolem dokola je v pohárcích na vajíčka zmrzlina. Ale hrobeček je bohužel prázdný.
Potom se zase má húu – húu – zpívat, ale to už je panu Richtovovi hloupé, a tak zajde do kuchyně a pošle služky do hostince, aby na jeho účet přinesly sto horkých párků a dvacet litrů piva.
To všecky velice potěší, zvláště rodinu Serbovu, která o překot tleská a prohlašuje, že jí to připadá náramně veselé a originální, jak se tu rázem souper změnilo v piknik.
A v dobré náladě spořádají párky, až je jim všem konec.



Poviedku z knihy:
Praha v množném čísle
Antologie povídek českých spisovatelů o Praze, poskytlo vydavateľstvo Slovart.



Gustav Meyrink
(*19.1.1868 - †4.12.1932)









Zobraziť diskusiu (0)

Praha v množném čísle

Praha v množném čísle

kolektív autorov

Poviedková antológia o všetkých podobách Prahy, ktorú zostavili Radim Kopáč a Jakub Šofar. Nájdete v nej texty od spisovateľov ako Tyl, Čapek či Hrabal ale aj Karolíny Světlej.

Kúpiť za 14,95 €

Podobný obsah

Poviedka mesiaca Január 2020: Rozhovor s členkou kultu

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca Január 2020: Rozhovor s členkou kultu

Úryvok z knihy „Rozhovor s členkou kultu“ (Mária Modrovich, vyd. Drewo a srd/VLNA, 2019)

Poviedka mesiaca november 2019: Kateryna Kalytko -Martyn

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca november 2019: Kateryna Kalytko -Martyn

Ukrajinská autorka Kateryna Kalytko v exkluzívnom preklade Radka Mokryka a Karoliny Jurákovej.

Poviedka mesiaca Október 2019: Ken Liu - Prachová záhrada

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca Október 2019: Ken Liu - Prachová záhrada

Americký programátor, prekladateľ a spisovateľ sci - fi a fantasy žánru Ken Liu (1976), známy knihou Ctnosti králů, napísal poviedku Prachová záhrada. My Vám ju prinášame exkluzívne pre medziknihami.