Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poviedka mesiaca júl 2019: Chaim Cigan: Divoši

Chaim Cigan je spisovatelský pseudonym Karola Sidona (1942), vrchního zemského rabína, bývalého disidenta, signatáře Charty 77.

Divoši

Že nám dvě stě let po vyschnutí Mrtvého moře objev cest do minulosti připadal jako zázrak, jehož hlavním smyslem bude přístup k tomuto moři v dobách jeho neporušené nádhery, není divu. Než se přesun časem stal natolik běžný, že se o něj mohla začít ucházet i soukromá společnost, uplynulo jako při každém revolučním objevu skoro třicet let. Nebýt masových demonstrací za umožnění léčebného pobytu nejširším vrstvám lidí postižených psoriázou, trvalo by to ještě déle. Že jsme pravděpodobně poslední, kdo cestu časem podnikl, jsme samozřejmě netušili. Naopak jsme se těšili z privilegia, že budeme z posledních, kdo odcestovali gratis a ještě za to budou královsky odměněni.

Bylo nás pět. Fred Alkinson a Mary Browningová byli, než přišli do Společnosti, povoláním armádní instruktoři a měli za úkol nám dělat ochranku. Naši důvěru si získali již během příprav, kdy mne a mou ženu Alici učili základům sebeobrany. Roger Howden byl z nás pěti nejstarší, táhlo mu na sedmdesát a byl už členem tří expedic v regionu. Také měl nejvíc zkušeností s ovládáním Berušky, jak ostřílení cestovatelé časem nazývali časový vehikl. Také se údajně dokázal domluvit s domorodci, to se však v praxi nepotvrdilo. Rád by sice ve svém pomačkaném plátěném obleku s červeným šátkem na zjizvené holé hlavě působil jako mořskými větry ošlehaný pirát, měl však nemocí zničené nejen ochlupení na těle, ale i jeho pokožka vypadala jako po černých neštovicích. Nemoc zasáhla klouby, pohyboval proto svými údy tápavě jako krab, nikoli jako pirát, jak by si přál. Jako lékař vím, co si musil vytrpět.

Ostatně zodpovědnost jsme na svých bedrech nesli především Alice a já. Zatímco mne role odborníka na psoriázu předurčila k vytipování konkrétního místa a času pro stavbu sanatoria, role mé manželky byla mnohem těžší. Technologie časových cest a jejich energetická náročnost zatím nedovolovaly vyslat do minulosti desítky stavebních dělníků, takže úspěch projektu závisel na tom, zda přimějeme místní divochy k práci. To měla s odborností psycholožky a s několikaletou praxí v oblasti sociálně vyřazených obyvatel na starosti Alice.

Volba nemohla padnout na jiné místo než na útes v blízkosti dnes vyschlého pramene, protože dole, až se přesuneme do lepších časů, budeme mít přímo pod skalním masivem sídliště domorodých lidí. Ačkoli šlo o nomády, tady je ke stěhování z místa na místo nic nenutilo. Před výstupem jsme se ochladili v jakési zřícenině, z níž už zbyla jenom ta část vytesaná do skály. Městské aglomerace v okolí, pohlcené pouští a již dávno opuštěné svými obyvateli, které jsme viděli z helikoptéry, působily ještě strašidelněji, protože osiřely teprve před sto lety. Stejně depresivní byl pohled shora na desítky nehybných strojů, které ještě před pár lety ze dna vyschlého moře těžily sůl, a teď stály v hlubině pokryté vrstvou slaného prachu jako zkamenělé fosilie dinosaurů.

Beruška připomínala muzeální plechovou hračku na natahování klíčkem, jen místo pružiny ve svých útrobách obsahovala zařízení, jehož důmyslnost přesahovala i Rogerovu představivost, a byla tisíckrát větší. Tečky na ní byly průzory sloužící před startem a v cíli k osvětlení kabiny, až se krovky zavřou a než se rozevřou. Hračce se podobala i tím, že byla na kolečkách a na krátké vzdálenosti se mohla pohybovat. V našem případě to na hrbolatém skalnatém podloží plošiny nebude ovšem přicházet v úvahu. Proto také byla v den D spuštěna na plošinu vrtulníkem spolu s námi, s našimi zásobami a s nářadím. Telefonní buňka, odkud o sobě dáme vědět po návratu, posilovala naději, že expedici opravdu přežijeme.

Zbytek byl už na nás, přesněji na třaslavých pohybech Rogerových pavoučích pařátků po klaviatuře. Že jsme v cíli, jsme si mohli ověřit hned, jakmile Beruška se skřípěním roztáhla červené krovky. Místo modrého nebe jsme se ocitli v zeleném přítmí vegetace za ohlušujícího skřehotání ptactva. Oproti očekávání jsme však stáli až nad kolečka v jezírku, o jehož existenci jsme předtím neměli potuchy. Ani na okamžik jsme však nezaváhali a skočili jsme do něj tak, jak jsme byli, v šatech, abychom ze sebe smyli šest tisíc let starý pot, který se nám řinul po tělech.

Plošina s jezírkem, z jehož dna vyvěral pramen, byla mnohem prostornější, než jsme očekávali, a zdaleka to nebyla holá skála. Také vzduch, prosycený silicemi a vůní kvetoucích rododendronů, byl chladnější. Moře dole bylo tak obrovské, že jsme mu nedohlédli konce, a hrálo duhovými barvami. Po několik týdnů, než rododendrony odkvetly, jsme si jako posedlí užívali života přírodních lidí. Zpětně tomu můžeme ovšem děkovat za to, že jsme se nepokusili spustit džunglí až k úpatí masivu ke skutečným divochům.

Domorodé ženy měly vedle ručních prací, při nichž jsme je nemohli sledovat, na starosti sběr rostlin a lesních plodů. Vysoko do džungle si naštěstí netroufaly, a protože je doprovázely děti a dělaly dole ohromný randál, vždycky jsme byli včas varováni a pro jistotu jsme se zdekovali do Berušky. Zato při našich výpravách za potravou, při nichž jsme divochy pozorovat mohli, jsme na nich mohli oči nechat, my muži na ženách a obě ženy na mužích. Při všem, co ti lidé dělali, byli nádherní. I oba naši obdivuhodní sportovci vypadali vedle sametově hnědých domorodců jako oživlé mumie, o Alici a o mně ani nemluvě. Dokázali jsme je pozorovat celé hodiny, dělíce se o armádní triedr, a to nás vždycky tak rozpálilo, že jsme vzali zavděk tím, co jsme si nahoře mohli poskytnout navzájem.

Jakmile jsme si troufli do džungle a na dohled jejich chýší, všimli jsme si, že jsou vývojově pokročilejší, než se soudilo, poněvadž domestikovali horské kozy a chovali je v ohradě na mléko. Muži se většinou odpoledne vytrácejí a k večeru se pyšně vracejí s kořistí, nejčastěji s mrtvými damany, přehozenými přes ramena. Damani jsou aktivní ve dne, kdy hledají potravu, většinu času však tráví ve skalách, tedy i v našem nejbližším okolí, jak jsme si záhy všimli, a vyhřívají se na slunci. Žijí ve velkých stádech tvořených několika rodinami vedenými dospělým samcem. Samice jsou menší, dospělí samci však dorůstají až váhy přes pět kilogramů a mají docela chutné a křehké maso. Než jsme později okoukali, jak je domorodci zabíjejí, rozutekli se nám vždycky dřív, než jsme se k nim dostali na dostřel kuše. Střelné zbraně jsme používat nemohli, abychom neupozornili na svou přítomnost.
Několik rodinek si obzvlášť oblíbilo jedno ze dvou skalisek, která jsme měli v dohledu. Neodradily je ani naše pokusy se k nim přiblížit. To ovšem stále ještě patří do období naší naivity, proto jsme ani nepomyslili na to, že by je lovili skuteční lovci. Jejich návštěva by nám také málem unikla, protože se vyrojili odpoledne, když jsme spali. Než jsme se probrali, slyšeli jsme, jak zvenčí poklepávají holemi na Berušku. Tu a tam něco poznamenali, ale asi tak po hodině toho nechali. Kulatými průzory v zavřených Beruščiných krovkách jsme je pak spatřili mizet v korunách stromů nad obvodem plošiny. Dost jsme se báli, že přivedou celý kmen, jenže ani toho dne, ani dny následující se na plošině s jezírkem nikdo neobjevil. Kdyby předtím projevili z Berušky nějakou bázeň, člověk by si mohl myslit, že se jí vyhýbají ze strachu. Podle Alice se však existenci neznámého předmětu rozhodli ignorovat, jelikož nezapadal do jejich světa. Možná byla chyba, že jsme jim o sobě nedali vědět, ale Alice trvala na tom, že bychom se tím připravili o příležitost s nimi komunikovat jako rovný s rovným.

Nejlepším důkazem, že to bude fungovat, byli Fred a Browningová. Za dobu, kdy byli s námi, ztratili celou řadu návyků charakteristických pro vojenské instruktory, a jejich inteligenční potenciál se kontaktem s námi rozšířil na oblasti, které jim dosud byly cizí. Mnohem zanedbanější jedinci, pokud jsou duševně zdraví, si poměrně rychle dokážou osvojit lidské způsoby, tvrdila moje žena, a není důvodu neočekávat totéž u duševně a tělesně zdravých příslušníků homo sapiens, byť ještě nedotčených civilizací.

Jak už jsem naznačil, představovali jsme si, že je naučíme stavět kamenné příbytky. Jestliže – a s tím jsme opravdu počítali – nebudou nic namítat proti tomu, že se usadíme v jejich blízkosti, začneme si nejdřív stavět vlastní dům. Homo sapiens je ze své podstaty zvědavý a učenlivý, takže od nás zakrátko okoukají všechno, co by měli jako stavební dělníci vědět. Nejenže jsme si nepřipustili, že by nás mohli třeba sníst, Alice na nás přenesla svou víru, že na nové výdobytky své lidskosti budou pyšní a budou nám za to projevovat vděčnost.

Bohužel jsme podcenili řadu faktorů, které byly nabíledni, a paradoxně můžeme děkovat svému odpudivému vzhledu, že nás rovnou nepozabíjeli. Zásadní problém byl, že lidé, s nimiž jsme se měli setkat a také setkali, byli zdraví a již pohled na nás v nich vzbudil instinktivní nevoli. Ačkoliv jsme nebyli aktuálně nemocní, naše pokožka nesla na dálku zřetelné následky choroby, zdůrazněné ještě strakatým opálením. I když akutní příznaky onemocnění ustoupily, okamžitě poznali, že si od nás musí udržet odstup. Proto, jak jsme si myslili, nedovolili ani Rogerovi, aby se k nim přiblížil a vysvětlil, že přicházíme v míru. Nebylo však zapotřebí slov, abychom pochopili, že nám vyhrožují smrtí, jestliže jejich prostor okamžitě nevyklidíme. Domnívali jsme se, že nás odmítli jako pětici individuí, jež jejich vlastní kmen vyhnal jako prašivé. Za těchto okolností nám také nezbývalo, než se podřídit. Dokud nás zpovzdálí nechali sledovat pokřikujícími výrostky, pochodovali jsme mezi džunglí a mořem jako pětice zpráskaných psů, a teprve když jsme si byli jisti, že nás už nevidí, vylezli jsme několik kilometrů jižně od jejich tábora do skal. Hodiny jsme pak po hřebeni masivu hledali místo, kde na nás čekala Beruška. Kdybychom si uvědomili, jak na ně zapůsobíme, mohli jsme si tuto deprimující zkušenost ušetřit. Představa, jak k nim v budoucnu přicházíme, nazí a vyzbrojení stavebním náčiním, v nás měla vyvolat záchvaty hořkého smíchu. K tomu musím ovšem dodat, že takový byl schválený plán, jak jej Alice navrhla dávno před naším přesunem v čase. Probrala jej i s odborníky na sociální chování prehistorických lidí a nikomu náš budoucí postup nepřipadal směšný. Jedinou útěchou nám nakonec bylo, že i kdyby k tomuto incidentu nedošlo, stejně bychom se kvůli nedostatečné salinitě moře musili o pár set let vrátit směrem k našemu času a oslovit úplně jiné lidi, i když jsme zatím nedokázali zodpovědět otázku, jak je potom získat jako dělníky pro stavbu sanatoria.




Sidon debutoval autobiografickou prózou Sen o mém otci (1968), dále napsal řadu knih a divadelních her a scénáře ke třem filmům Juraje Jakubiska, do češtiny přeložil Tóru neboli Pět knih Mojžíšových. Pod jménem Chaim Cigan napsal mimo jiné románovou tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc – Altschulova metoda (2014), Piano live (2015), Puzzle (2016) a Outsider (2017; všechny tituly vyšly v nakladatelství Torst).

Publikujeme s laskavým svolením nakladatelství Novela bohemica a redakce Salonu, literární přílohy Práva, v níž cyklus povídek Divočina. Povídky pro DUHU v letech 2017‒2019 vznikal.

Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Knižné ochutnávky

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Otevřel jsem knihu Příběhy opředený život A.J. Fikryho. A tam po pár stránkách našel tohle knihkupecké vyznání:

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Knižné ochutnávky

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Martin C. Putna napsal knihu o souvislostech ruských dějin. Jaký div, že se z knihy stala událost a žádané zboží. Rus je v tancích zase za humny...

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Knižné ochutnávky

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Koncom februára Artforum vydáva knihu americkej autorky Flannery O´Connorovej. Kúsok americkej južanskej gotiky ochutnajte už teraz: