Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poviedka mesiaca december 2019: Petr Borkovec – Konec koledování v Louňovicích pod Blaníkem

Exkluzívna ukážka z novej knihy českého spisovateľa Petra Borkovca Petříček Sellier & Petříček Bellot, v ktorej sa formou krátkych prozaických textov pokúša zodpovedať rôzne otázky, ako napríklad: „Máte rád Bukowského? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest?“

Konec koledování v Louňovicích pod Blaníkem (úryvok)

V Louňovicích pod Blaníkem – středočeském městečku, kde se narodil Jan Dismas Zelenka, já a několik dalších lidí – bývalo kolem Velikonoc pěkně. Kvetly staré třešně, psi štěkali na řetězech, slepice se toulaly až ke kostelu a škopky špinavé vody se vylévaly na silnici. Diktovaly se diktáty plné polí, zemědělských strojů, myslivců a těžkého průmyslu. V jarním slunci se leskly archeologické vykopávky, na jejichž okraji kokrhal obrovský hnědý kohout. Kopalo se všude, u náměstí, na nádvoří zámku, ve vlhkých zahradách, na Velkém Blaníku i na Malém Blaníku. Střepy středověkých hrnců se hrnuly z hlíny jako temný hustý pramen. Občas se zatřpytilo stříbro a studentkám archeologie se zatajil dech.

V hlubokém velikonočním tichu se v těch chvílích zjevoval doktor Radoměrský z Národního muzea. Bral okouzleným studentkám z rukou mince, úlomky halštatských spon a náušnic – a bezchybně je určoval. Co řekl, platilo. Nikdo, nikdo nepochyboval: každý v Louňovicích pod Blaníkem tenkrát věděl, že po neomylných slovech doktora Pavla Radoměrského, jako důkaz, vykvete na mezi nový zlatý déšť.

Jednou navečer, končil zrovna Zelený čtvrtek, vyoral traktorista Kudlík pod Velkým Blaníkem stříbrný poklad: hrnec nacpaný stříbrnými tolary. Nechal traktor traktorem (a poklad pokladem, na což nepomyslel) a s hrozným řvaním sypal do městečka pro doktora archeologie. Doktor nebyl doma. V tu ránu Kudlíka popadla hrůza, že mu ten poklad mezitím někdo vyfoukne a s půlkou nevěřícího městečka, kterou zburcoval jeho nekřesťanský povyk, se zas hrnul zpátky na pole. A velikonoční světe div se! U pokladu klečel doktor Radoměrský se štětečkem v ruce a jeho odborné polní kázání trvalo přes hodinu. „Namouduši, chlapi, jak to moh vědět? Kde se tam sakra vzal?“ kroutil Kudlík hlavou večer v hospodě.

Archeolog Radoměrský měl ke všemu půvabnou manželku. Dáma, říkávala moje babička. Kráska, která neví, který zvíře dřív, říkával můj otec. Kdo by se neohlédl, když v neděli odpoledne, v bílém oblečení a ruku v ruce, vcházel ten pár na faru k děkanu Oktábcovi, proslulému vynikající kávou? Všichni se ohlédli! I kosi na lípě!

I já jsem se ohlížel. Bylo mi čtrnáct a měl jsem starosti, v nichž kráska Hana Radoměrská hrála důležitou roli. Vysoká, s hustými vlasy, jejichž přirozený odstín byl nepochopitelně světlý, skoro bílý. Nosila drdol, který byl věčně trochu uvolněný a pohupoval se jí nad nápadně dlouhým krkem jako blyštivě bílé volavčí hnízdo. Když na ni dnes vzpomínám – na její průsvitné ruce a bezbarvé obočí, na sluneční brýle, které neodkládala – myslím, že byla albínka. Nebo poloviční albínka, jestli je něco takového možné. Vypadala jako filmová herečka. Vypadala jako nikdo jiný v Louňovicích. A když se mi podařilo proniknout do zámeckého kina na nepřístupný film, nevěděl jsem, co při choulostivých scénách hltat dřív: jestli plátno nebo paní doktorovou, která se vášnivě líbala se svým manželem v poslední řadě.

Kolem Velikonoc bývalo v městečku Louňovice pod Blaníkem pěkně – a já býval vyhlášený koledník. V pondělí jsem vlekl domů bramborový koš po okraj plný vajíček a perníků – a moje babička mě chválila (v chválení byla virtuos). Chodil jsem vždycky sám, začínal v sedm ráno a drze koledoval i v chalupách a domech, kde jsem nikoho neznal. A tak se stalo, že jsem jednou zazvonil u dveří domku, který muzeum pronajímalo manželům Radoměrským. Zjevil se doktor v županu a tvářil se všelijak. Statečně jsem spustil koledu, ale když jsem byl v nejlepším, zarazil mě. „Víš co, koledníku, pojď se mnou,“ řekl a už mě před sebou strkal po schodech do patra. Otevřel dveře a – nečekaně a trochu neurvale mě strčil dovnitř. A zavřel za mnou.

Stál jsem v tu ránu u postele, v níž spala paní doktorová. Dobře si pamatuju, že ložnice byla rozlehlá a světlá a že vlasy a nahá bezbarvá ramena a ruce Hany Radoměrské splývaly s bílým povlečením, takže to vypadalo, jako by přede mnou ležela nádherná oddychující hlava bez vlasů. Vtom se obrátila na bok a zpod peřiny jí vyklouzlo obrovské bílé prso s růžovým středem. Zkameněl jsem. Vzápětí otevřela oči. Nevykřikla – překvapeně, ale mlčky na mě hleděla, pak si pomalým sebejistým pohybem přitáhla peřinu.

„Tak spusť,“ řekla klidně.

Stál jsem nad tou ženou, uši mi rudly, špičkou pomlázky jsem mírně poklepával na peřinu a fistulí, s neustálým polykáním odříkával hody hody doprovody. Dlouho, až do úplného konce. Krásná Hana Radoměrská si mě pak změřila od hlavy až k patě – s pauzou někde uprostřed – a nekonečnou scénu uzavřela větou, kterou do smrti nezapomenu.

„Nejsi ani malej, ani velkej, můj milej hochu. Co s tebou?“

A usmála se na mě tím nejzářivějším sněhobílým úsměvem.

Ke koledování jsem se nevrátil.

Podobný úsměv jsem už nikdy neviděl.


Petr Borkovec (1970) se narodil v Louňovicích pod Blaníkem. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Překládal poezii Vladislava Chodaseviče, Vladimira Nabokova, Jevgenije Rejna, Josifa Brodského, Jurije Odarčenka aj. S Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Krále Oidipa (knižně 1998 a 2019) a Aischylovu Oresteiu (knižně 2001). S Vladimírem Puckem antologii korejské poezie 14. – 19. století Jasná luna v prázdných horách (2001).



Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Knižné ochutnávky

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Otevřel jsem knihu Příběhy opředený život A.J. Fikryho. A tam po pár stránkách našel tohle knihkupecké vyznání:

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Knižné ochutnávky

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Martin C. Putna napsal knihu o souvislostech ruských dějin. Jaký div, že se z knihy stala událost a žádané zboží. Rus je v tancích zase za humny...

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Knižné ochutnávky

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Koncom februára Artforum vydáva knihu americkej autorky Flannery O´Connorovej. Kúsok americkej južanskej gotiky ochutnajte už teraz: