Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poviedka mesiaca: Chuck Palahniuk - Zombíci

Poviedka Zombíci je z pripravovanej knihy Chucka Palahniuka Něco si vymysli, vyjde vo vydavateľstve Odeon v máji, no my vám ju ponúkame už teraz ako našu poviedku mesiaca. A každý ďalší prvý piatok v mesiaci prinesieme inú poviedku, ktorú ste s najväčšou pravdepodobnosťou ešte nečítali. Hľadáme pre vás originálny materiál, u nás doposiaľ nepublikované texty a pripravujeme preklady do slovenčiny, výnimočne češtiny, špeciálne pre túto sekciu.

S teorií devoluce přišel Griffin Wilson. Seděl dvě brázdy za mnou na organické chemii a vypadal jako učebnicový příklad geniálního padoucha. To on jako první udělal Velký skok zpátky.

Každý to ví, protože když jej provedl, byla s ním na ošetřovně Tricia Geddingová. Seděla na tom druhém lůžku za papírovou zástěnou a předstírala menstruaci, aby se ulila z písemky z předmětu „perspektivy východních civilizací“. Prý uslyšela hlasité „Píííp!”, ale nenapadlo ji, že by se něco dělo. Když ho Tricia Geddingová a školní zdravotnice našly na jeho lůžku, myslely si, že to není Griffin Wilson, ale ten resuscitační panák, kterého všichni používají k nácviku první pomoci. Skoro nedýchal, skoro nehnul ani svalem. Myslely si, že to bude nějaký fórek, protože pořád v zubech pevně svíral peněženku a na čele měl z obou stran připevněné kabílky.

A v rukou pořád držel krabici velkou jako slovník, pořád byl strnulý a pořád tiskl veliké červené tlačítko. Tuhle krabici jsme všichni vídali tak často, že jsme ji skoro ani nepoznávali; prostě jen visela na stěně: defibrilátor. Takový ten nouzový nakopávač srdcí. Nejspíš si ho sundal a přečetl si pokyny. Jednoduše sundal z těch lepivých částí voskový papír a přilepil si elektrody z obou stran na spánkové laloky. V zásadě lobotomie pro začátečníky. Tak jednoduché, že to zvládne šestnáctiletý kluk.

Na anglické literatuře nás slečna Chenová učila „Být či nebýt...”, jenže mezi těmi dvěma věcmi je ještě rozlehlá šedá zóna. Možná, že za Shakespearových časů měli lidi jen ty dvě možnosti. Zato Griffin Wilson věděl, že přijímací testy z logického myšlení jsou jenom vstupní brána k nedohlednému životu plnému sraček. K manželství a k vejšce. K placení daní a usilovné snaze vychovat dítě tak, aby nevystřílelo nějakou školu. A Griffin Wilson věděl, že drogy jsou jenom záplata. Po drogách člověk vždycky jenom potřebuje další drogy.

Když je jeden „nadaný“, je s tím ta potíž, že někdy začne chytračit až moc. Můj strýc Henry říká, že pořádně se nasnídat je potřeba proto, že vám pořád roste mozek. Ale nikdo nemluví o tom, že někdy vám mozek může narůst příliš.

V zásadě jsme zvířata a vyvinuli jsme se k tomu, abychom otevírali lastury a žrali z nich syrové ústřice, jenže teď se po nás chce, abychom si udrželi přehled o všech třech stovkách sester Kardashianových a o osmi stech bratrech Baldwinových. Nedělám si legraci. Při rychlosti, jakou se tihle Kardashianové a Baldwinové reprodukují, brzy vymizejí všechny ostatní lidské druhy. My ostatní, vy a já, jsme jenom slepé uličky evoluce, co tu skomíravě čekají na svůj zánik.

Griffina Wilsona jste se mohli zeptat na cokoli. Zeptejte se ho, kdo podepsal Gentskou smlouvu. Vypálí to úplně jako ten kreslený kouzelník v televizi, co říká: „Koukejte, jak si vytáhnu ze zadku králíka.” Abrakadabra, a už vám povídá správnou odpověď. V organické chemii se rozkecával o teorii strun, div že mu nedošel kyslík, ale ve skutečnosti chtěl být prostě šťastný. Ne jenom „nikoli smutný“, chtěl být šťastný, jako je šťastný pes. Ne aby s ním v jednom kuse zmítaly nenávistné zprávy na chatu a změny v seznamu federálních daní. Ale nechtěl ani umřít. Chtěl být, ale taky nebýt, a oboje naráz. Takový průkopnický génius to byl.

Zástupkyně ředitele pro záležitosti studentů přiměla Tricii Geddingovou, ať přísahá, že to nepoví živé duši, ale víte, jak to chodí. Školský odbor se bál, že to další začnou napodobovat. Tyhle defibrilátory jsou dneska všude.

Od toho dne na ošetřovně působil Griffin Wilson jako kabinetní ukázka štěstí. Pořád se až moc hlasitě pochechtával a otíral si rukávem sliny z brady. Učitelé ve speciálním vzdělávání mu tleskali a zahrnovali ho chválou jenom za to, že to stíhal na záchod. Tomu říkám dvojí metr. My ostatní jsme zuby nehty bojovali o nějakou ubožáckou kariéru, nebo co nás čeká, ale Griffin Wilson bude po zbytek života bez sebe nadšením z cukrátek za pár šupů z repríz seriálu Fraggle Rock. To předtím, předtím mu bylo prachmizerně, pokud nevyhrál každý šachový turnaj. Zato teď, konkrétně zrovna včera, vyndal při ranní kontrole docházky ptáka z kalhot a začal si ho honit. Než to paní Ramirezová stačila fofrem dohnat přes všechny od S a všechny od T – lidi odpovídali „zde” a odpovídali „přítomen” moc pomalu a pošklebovali se a očumovali – a než stačila paní Ramirezová vystartovat do uličky a zarazit ho, Griffin Wilson zahulákal: „Koukejte, jak si vytáhnu ze zadku králíka,” a teplým pubertálním cákancem zadělal celou poličku, kde nebylo nic než asi stovka výtisků Jako zabít ptáčka. A celou tu dobu se smál.

Lobotomie nelobotomie, pořád je mu jasné, jak důležité je chytlavé motto. Místo aby byl jedním z davu šprtounů, teď je z něj duše každého mejdanu.

Výboj mu dokonce vyléčil akné.

Proti takovým výsledkům je těžko cokoli namítat.

Ani ne týden po tom, co ze sebe udělal zombíka, zašla Tricia Geddingová do tělocvičny, chodí tam na zumbu, a vzala si defibrilátor ze stěny v dívčí šatně. Pak v kabince na záchodě taky odloupla nálepky a provedla si celou tu proceduru a teď už je jí fuk, kdy dostane menses. Její nejlepší kamarádka Brie Phillipsová si zase vzala defibrilátor, který je na záchodě v obchodě Home Depot, a teď si špacíruje bez kalhot po ulici, ať prší, nebo svítí sluníčko. A to nemluvíme o školní lůze. Mluvíme o předsedovi třídního výboru a hlavní roztleskávačce. O těch nejlepších a nejnadanějších. O všech, co kdy hráli první housle ve všech sportovních týmech. Spotřebovaly se na to všechny defibrilátory odsud až do Kanady, ale teď už při fotbalu nikdo nedodržuje pravidla. A i když dostanou pekelnou dardu, pořád se usmívají a plácají si do zdvižených dlaní.

Pořád jsou mladí a pěkní, ale už je netrápí pomyšlení na dobu, kdy takoví nebudou.

Je to sebevražda, akorát že není. V novinách odmítají uvést přesná čísla. No ale znáte noviny. Ostatně facebooková stránka Tricie Geddingové má víc čtenářů než náš deník. Masmédia, to mě podrž. Naplácají na titulku nezaměstnanost a válku a nenapadne je, že tohle bude mít negativní účinek? Strýc Henry mi přečte článek o navrhované změně státního zákona. Chtějí prosadit desetidenní čekací lhůtu před prodejem všech srdečních defibrilátorů. Mluví o povinném zkoumání rodinných poměrů a duševního zdraví, ale ještě to v zákoně není, ještě ne.

Strýc Henry zvedne hlavu od toho novinového článku a podívá se na mě přes stůl. Věnuje mi takový ten vážný pohled a ptá se: „Kdyby všichni tví kámoši skočili ze skály, skočil bys taky?”

Mám strejdu místo mámy a táty. Odmítá to připustit, ale za okrajem téhle skály je dobrý život. Život plný doživotních parkovačenek pro handicapované. Strýc Henry nechápe, že všichni moji kamarádi už skočili.

Možná jsou „znevýhodnění”, ale i tak si v pohodě vrznou. A dneska víc a líp než kdy dřív. Mají oslnivě krásná těla a mozky malých dětí. Mají to nejlepší z obou světů. LeQuisha Jeffersonová strčila při výuce základů tesařství jazyk do Hannah Finermannové, až Hannah opřená o stojanovou vrtačku pištěla a svíjela se slastí. A Laura Lynn Marshallová? Vyhulila Franka Randalla vzadu v učebně předmětu mezinárodní kuchyně a všichni se na to dívali. Všem se spálil faláfel a nikdo z toho nedělal žádný federální případ.

Jo, jasně, když jeden zmáčkne červené tlačítko defibrilátoru, má to nějaké následky, ale on o nich neví a netrpí. Děcku, co podstoupí tlačítkovou lobotomii, klidně projde i vražda.

Při samostudiu jsem se zeptal Borise Declana, jestli to bolí. Protože jak si seděl u svačiny, měl na obou stranách hlavy ještě pořád čerstvé rudé spáleninky. Kalhoty měl až někde u kolenou. Zeptal jsem se, jestli ten šok bolí, a on neodpověděl, nebo aspoň ne hned. Jenom si vyndal prsty z prdele a přemýšlivě si je očichal. Loni byl premiant ročníku. Ale teď je v mnoha ohledech víc v pohodě, než byl kdy dřív. Se zadkem vystrčeným uprostřed jídelny ke mně natáhl prst, ať si taky čuchnu, a já na to: „Ne, díky.”

Prý že si nic nepamatuje. Boris Declan nasadí ten slizký, zhulený úsměv. Špinavým prstem si poklepe na spáleninku na jedné straně hlavy. A stejným zahovněným prstem mi někam ukáže, ať se tam podívám. Na stěně, kam jeho prst míří, je plakát školního poradce, je na něm bílý pták mávající křídly na pozadí šmolkového nebe. Pod tím je snově rozevlátým písmem napsáno „Opravdové štěstí přichází jen náhodou”. Ten plakát tam škola pověsila, aby zakryl začernalé místo, kde visíval další defibrilátor.

Je jasné, že ať Boris Declan dožije svůj život kdekoli, bude to to pravé místo. Už teď žije v Cerebrotraumatickém Nirvánově. Školský odbor měl s tím napodobováním pravdu.

Bez urážky, Ježíši, ale zemi nezdědí mírní. Podle Reality TV to spíš vypadá, že všechno dostanou do pracek křiklouni. A já říkám: jen jim to dovolte. Kardashianové a Baldwinové jsou jakýsi invazní druh. Jako kudzu nebo slávička mnohotvárná. Tak jen ať se poperou o vládu nad tím prachmizerným reálným světem.

Dlouho jsem strýčka poslouchal a nevyletěl. Ale už nějak nevím. Noviny nás varují před teroristy, co chystají bomby s antraxem, a před novými virulentními kmeny meningitidy, ale nedokážou nabídnout lepší útěchu než kupón na dvaceticentovou slevu z ceny deodorantu.

Nemít žádné starosti ani výčitky, to je dost lákavé. Pro samousmažení se u nás ve škole rozhodlo tolik těch nejvíc cool děcek, že teď už zbyly jenom ty nuly. Nuly a přirozeně se vyskytující kolečka systému. Situace je tak bídná, že je ze mě favorit na pronesení projevu na konci roku. Proto se mě strýc Henry snaží odlifrovat. Myslí si, že když mě přesune do Twin Falls, oddálí tím, co je nevyhnutelné.

A tak sedíme na letišti a čekáme u brány, až vyhlásí náš let, a já že potřebuju na záchod. Na pánech dělám, jako že si myju ruce, abych se mohl podívat do zrcadla. Jednou se mě strýc zeptal, proč se tak moc dívám do zrcadel, a já mu pověděl, že to není z marnivosti, ale spíš z nostalgie. Každé zrcadlo mi ukazuje tu trošičku, co zbyla po mých rodičích.

Procvičuju si mámin úsměv. Lidi si vůbec dost neprocvičují úsměvy, takže když nejvíc potřebují vypadat blaženě, nikoho tím neoblafnou. Takže si procvičuju úsměv, když tu najednou.... tady to je, můj lístek do přeskvělé šťastné budoucnosti při práci v rychlém občerstvení. Pravý opak ubožáckého života v roli světově proslulého architekta nebo kardiochirurga.

Vznáší se mi to nad ramenem a kousek za mnou, odráží se to v zrcadle. Jako bublina obsahující moje myšlenky v komiksovém panelu: srdeční defibrilátor. Visí za mnou na stěně, je uzavřený v kovovém kastlíku se skleněnými dvířky, která když otevřete, spustíte alarm a začne přerušovaně blikat červené světlo. Nad kastlíkem je nápis „AED”, to je automatizovaný externí defibrilátor, vedle pak obrázek, jak blesk zasahuje valentýnské srdíčko. Ten kastlík je jako bezpečnostní schránka chránící nějaké korunovační klenoty v hollywoodské detektivce.

Jen co to otevřu, automaticky spustím alarm a blikající rudé světlo. Honem, než přiběhnou nějací hrdinní zachránci, se vrhám s defibrilátorem do záchodové kabinky pro handicapované. Sednu si na mísu a rozervu obal. Pokyny jsou na víku vytištěné anglicky, španělsky, francouzsky a komiksově. Což kryje všechny možnosti... víceméně. Když budu čekat moc dlouho, tuhle možnost ztratím. Defibrilátory budou brzy pod zámkem, a jakmile je postaví mimo zákon, budou je mít jenom lidi od záchranky.

Svírám v rukou svoje permanentní dětství. Svůj vlastní Stroj na blaženství.

Moje ruce jsou chytřejší než zbytek. Moje prsty vědí, že prostě musím sloupnout krytky z elektrod a ty si pak přilepit na spánky. Moje uši vědí, že mají pátrat po hlasitém pípnutí, protože to ohlašuje, že ten krám je zcela dobitý.

Moje palce vědí, co je pro mě nejlepší. Vznášejí se těsně nad velkým červeným tlačítkem. Jako by to byla videohra. Jako by to bylo to tlačítko, co dostane prezident a kterým může odstartovat jadernou válku. Jedno stisknutí – a dosavadní svět končí. Začíná nová realita.

Být či nebýt. Největším božím darem pro zvířata je to, že nemají možnost volby.

Pokaždé, když otevřu noviny, se mi chce zvracet. Ale teď stačí deset vteřin a už nebudu umět číst. A co ještě lepšího, nic mě nebude nutit číst. Nebudu vědět nic o globální změně klimatu. Nic o rakovině nebo genocidách nebo SARS nebo o ničení životního prostředí nebo náboženských válkách.

V letištním rozhlasu vyvolávají moje jméno. Nebudu znát dokonce ani svoje jméno.

Než to odpálím, představím si strýce Henryho u letištní brány, jak drží v ruce palubní letenku. Tohle si nezaslouží. Musí se dozvědět, že to není jeho vina.

Elektrody mám pořád připevněné na čele a jdu s defibrilátorem v ruce ven z toalety a po chodbě ke bráně. Smyčky elektrických kabelů mi visí po obou stranách kolem hlavy jako tenké bílé copánky. Moje ruce nesou sadu baterií před tělem, jako bych byl sebevražedný atentátník, který ale bombou odpálí všechny svoje IQ body.

Když mě obchodníci a manažeři zahlédnou, nechají stát svoje kufry na kolečkách. Rodiny mířící na dovolenou máchají rukama a ženou děti jako stádečko na opačnou stranu. Nějaký chlápek si myslí, že je hrdina. Křikne: „Všechno bude dobrý.” Vykládá mi: „Máš všechny důvody žít dál.”

Oba víme, že lže.

Obličej se mi tak děsně potí, že by taky elektrody mohly sklouznout. Tohle je moje poslední příležitost vysypat všechno, co mám na srdci, a tak se přede všemi začnu zpovídat: nevím, co to je šťastný konec. A nevím, jak cokoli spravit. V chodbě se otevírají dveře a dovnitř se vhrnou vojáci ministerstva vnitřní bezpečnosti a já si připadám jako jeden z těch buddhistických mnichů v Tibetu nebo kde, kteří se polijou benzinem a taky pořádně zkontrolujou, jestli jim fakt dobře zapaluje zapalovač. Protože to by byl vrchol trapnosti, promáčet se benzinem a pak muset u někoho úplně cizího škemrat o sirku, zvlášť když dneska už kouří tak málo lidí. Mrkněte na mě, stojím si uprostřed hlavní chodby na letišti, místo benzinu ze mě crčí pot a myšlenky se mi strašně vymkly z rukou a toulají se kdovíkde.

Kdovíodkud se vynoří strýc, chytí mě za paži a povídá: „Jestli si ublížíš, Trevore, ublížíš i mně.”

Svírá mě pevně a já zase držím to červené tlačítko. Vykládám mu, že to není až tak tragické. Říkám: „Pořád tě budu mít rád, strejdo Henry... jenom nebudu vědět, kdo jsi.”

V hlavě mi doznívají poslední myšlenky a modlitby. Modlím se, aby baterie byly plně dobité. Aby napětí stačilo k vymazání skutečnosti, že jsem právě před několika stovkami cizích lidí mluvil o lásce. A co horšího, o lásce k vlastnímu strýci. S něčím takovým bych stejně nedokázal žít.

Většina lidí se mě nesnaží zachraňovat a místo toho jenom vyloví mobily a začne si to natáčet. Všichni se po krůčcích šourají, aby našli nejlepší úhel záběru. Něco mi to připomíná. Připomíná mi to oslavy narozenin a Vánoce. Tisícovka vzpomínek mě naposledy zalije jako vlna a roztříští se a jasně, tohle je další věc, co jsem nečekal. Je mi jedno, že přijdu o vzdělání. Je mi jedno, že zapomenu vlastní jméno. Ale bude mi líto toho mála, co si pamatuju o svých rodičích.

Máminy oči a tátův nos a čelo, všechno je to kaput, žije to jen na mém obličeji. Zabolí mě, že to už nebudu s to poznat. Mám dojem, že jak se oddělám, můj odraz v zrcadle už nebude nic, jenom já.

Strýc Henry zopakuje: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně.”

Já na to: „Pořád budu tvůj synovec, jenom to prostě nechci vědět.”

Nějaká paní bez zjevného důvodu popojde blíž a chytí mého strýce Henryho za tu druhou ruku. Tahle nová osoba povídá: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně...” Někdo další chytí tu paní a někdo ještě další chytí toho posledního dalšího a říká: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně.” Cizí lidé napřahují ruce a chytají cizí lidi, zřetězuje se to a větví, až jsme propojení všichni.

Jako kdybychom byli na hodině organické chemie a znázorňovali molekuly krystalizující v roztoku. Každý drží někoho dalšího a všichni drží všechny a hlasy opakují pořád stejnou větu: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně... jestli si ublížíš, ublížíš i mně...”

Z těch slov vzniká pomalá vlna. Jako zpomaleně přehrávaná ozvěna se to sune dál ode mě, valí se to oběma směry po hlavní chodbě. Každý přistupuje blíž a chytá se někoho, kdo se chytil někoho, kdo se chytil někoho, kdo se chytil mého strýce, který se chytil mě. Vážně se to děje. Zní to banálně, ale jenom proto, že všechno pravdivé zní ve slovech banálně. Protože slova vždycky rozeserou cokoli, co se snažíte říct.

Hlasy jiných lidí na jiných místech, naprosto cizí lidi mluví do telefonu, dívají se přes kamery, a ty dálkové hlasy říkají: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně...” A nějaký kluk vyjde zpoza registrační pokladny u Der Wiener Schnitzel, dojde celou tu dálku až doprostřed food courtu a někoho chytí a křičí: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně.” A kluci a holky, co makají v Taco Bell, a ti, co zpěňují mléko ve Starbucks, toho nechají a všichni se chytí za ruce s někým, kdo je na mě napojený přes ten obrovský dav, a říkají to taky. A zrovna když si myslím, že to už musí skončit a všichni se pustí a poletí si po svých, protože všechno se zastavilo a lidi se drží za ruce, dokonce i když procházejí detektory kovu, zrovna tehdy si moderátor zpráv na CNN, na televizorech rozvěšených vysoko u stropu, přiloží prst na ucho, jako aby líp slyšel, a dokonce i on povídá: „Nejnovější zpráva.” Tváří se nechápavě, je jasné, že jenom něco čte z nápovědy, a povídá: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně.” A jeho hlas překrývají hlasy všech politických komentátorů na Fox News a sportovních spolukomentátorů na ESPN a všichni to říkají.

Televizory ukazují lidi venku na parkovištích a v zónách se zákazem zastavení, a všichni se drží za ruce. Svazují se. Všichni uploadují video všech všem, lidi stojí kilometry daleko, ale i tak jsou propojení až zpátky ke mně.

A z vysílačky se ozve hlas příslušníků jednotek ministerstva vnitřní bezpečnosti, popraskává to statickou elektřinou a říká to: „Jestli si ublížíš, ublížíš i mně – potvrďte příjem!”

V téhle fázi už v celém vesmíru není defibrilátor dost velký, aby udělal z mozků sekanou nám všem. A jasně, jasně že nakonec se všichni budeme muset pustit, ale ještě chvíli se všichni drží pevně a snaží se, aby to propojení vydrželo napořád. A když se může stát něco tak nemožného, kdo ví, co všechno je ještě možné? Jedna holka od Burger Kinga křikne: „Já mám taky strach.” A jeden kluk z občerstvení Jack In the Box křikne: „Já mám strach pořád.” A všichni ostatní přikyvují, Já Taky.

A k dovršení všeho nějaký obrovsky silný hlas oznámí: „Pozor!” Odněkud shora říká: „Můžete mi prosím věnovat pozornost?” Nějaká paní. Hlas paní, co vyvolává lidi rozhlasem a říká jim, aby zvedli bílý letištní telefon. Všichni poslouchají a celé letiště je odkázané mlčet.

„Ať jste kdo jste, měli byste vědět...” povídá ženský hlas z bílého letištního vyvolávacího telefonu. Všichni poslouchají, protože každý si myslí, že mluví jenom k němu. A ona začne z tisíce reproduktorů zpívat. S tímhle hlasem zpívá, jako zpívá pták. Ne jako papoušek nebo jako ten pták od Edgara Allana Poea, co umí mluvit. Tenhle zvuk, to jsou trylky a stupnice, asi jako zpívá kanárek, jsou to tóny příliš neproveditelné, než aby je lidská ústa převedla do podstatných jmen a sloves. Můžeme si ho užívat, i když mu nerozumíme. A můžeme ho milovat, i když netušíme, co znamená. Je propojený telefonem a televizí, je synchronizovaný se všemi a po celém světě. Ten hlas je tak dokonalý, že nám prostě zpívá shůry.

A nejlepší ze všeho je, že.... že její hlas zaplňuje všechno, takže nezbývá žádný prostor na strach. Její zpěv dělá ze všech našich uší jedno velké ucho.

Tohle není tak docela konec. Na všech televizorech jsem já a potím se tak strašně, až mi elektroda pomalu klouže po tváři dolů.

Tohle rozhodně není ten happyend, o který mi šlo, ale ve srovnání s tím, kde tenhle příběh začal – u Griffina Wilsona, který si na ošetřovně strčil peněženku mezi zuby jako zbraň – no, možná, že tohle není až tak špatný začátek.


Copyright 2015 by Chuck Palahniuk


Chuck Palahniuk

Něco si vymysli – Povídky, které nejde odečíst

Odeon, máj 2017

Preklad Richard Podaný



Zobraziť diskusiu (0)

Něco si vymysli

Něco si vymysli

Chuck Palahniuk

Výrazná spisovateľská osobnosť, autor predlohy kultového filmu Fight Club, prichádza zo svojou prvou, a teda skutočne dlho očakávanou zbierkou poviedok. Jeho fanúšikovia, aj náhodní čitatelia majú vopred sľúbené, že sa od jeho textov nebudú vedieť odtrhnúť.

Kúpiť za 13,14 €

Něco si vymysli

Něco si vymysli

Palahniuk Chuck

Výrazná spisovateľská osobnosť, autor predlohy kultového filmu Fight Club, prichádza zo svojou prvou, a teda skutočne dlho očakávanou zbierkou poviedok. Jeho fanúšikovia, aj náhodní čitatelia majú vopred sľúbené, že sa od jeho textov nebudú vedieť odtrhnúť. Dvadsaťtri poviedok predstavuje esenciu osobitého štýlu Chucka Palahniuka a on prichádza v najlepšej forme: je ostrý, tvrdý, nekompromisný a ako vždy aj trochu bizarný.

Kúpiť za 13,14 €

Podobný obsah

Rozhovor s Chuckem Palahniukem na Radiu Wave

Rozhovor

Rozhovor s Chuckem Palahniukem na Radiu Wave

Na začátku října 2016 je v Praze na pozvání Festivalu spisovatelů americký spisovatel Chuck Palahniuk. Mimo jiné poskytnul rozhovor Radiu Wave (internetová stanice Českého rozhlasu pro mladé posluchače). Říká v něm např., že mladí lidé zkameněli a jiný pohled na věc je vůbec nezajímá. Je podle něj neuvěřitelné sledovat mladou generaci, která je ve skutečnosti plná starých lidí.

Poviedka mesiaca: Peklo je neprítomnosť Boha

Knižné ochutnávky

Poviedka mesiaca: Peklo je neprítomnosť Boha

Prvá poviedka, ktorú zverejňujeme v novej sekcii Poviedka mesiaca je Peklo je neprítomnosť Boha od Teda Chianga. Od dnes vám každý prvý piatok v mesiaci prinesieme jednu poviedku, ktorú ste s najväčšou pravdepodobnosťou ešte nečítali. Hľadáme pre vás originálny materiál, u nás doposiaľ nepublikované texty a pripravujeme preklady do slovenčiny špeciálne pre túto sekciu. Tedovi Chiangovi v týchto dňoch vychádza vo vydavateľstve Premedia zbierka Príbehy vášho života, odkiaľ pochádza aj naša pilotná poviedka.