Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poviedka mesiaca August 2019: Jaroslav Hašek: O jednom hrozném psu

Špic, boxer alebo jazvečík? Strážny pes alebo vhodný k deťom? V našom kynologickom ústave máme všetky rasy aj povahy, farby aj veľlkosti. A čo nemáme, zoženieme do dvoch dní. Zbierka poviedok geniálneho Jaroslava Haška, ktorá sa nedá prestať čítať. Exkluzívna poviedka z pripravovanej zbierky, ktorá čoskoro vychádza vo vydavateľstve Slovart.

O jednom hrozném psu

Byl jsem přijat jako nový člen redakce časopisu Svět zvířat, jehož majitel udržuje rozsáhlý velký psinec.

Ačkoliv máme, pokud se týče psů, odborného redaktora a majitel listu je sám na slovo vzatý znalec psů a známý kynolog, je přirozeno, že jsem chtěl i já osvojit si co nejdůkladnější znalost těchto ušlechtilých přátel člověka.

Prostudoval jsem spoustu kynologických knih, ze spaní jsem dokonce štěkal, a hle! Mé vědomosti se tříbily. Dosud jsem měl nejasné názory o tom, jak rozeznat daxlíka od jezevčíka. A vida! Netrvá to ani týden a vím, že daxlík a jezevčík jsou jedno. Vyzbrojen tedy podle svého zdání odbornými vědomostmi,vstoupil jsem do redakce, usedl za redakčním stolem a očekával s hrůzou věcí budoucích.

Přišel šéfredaktor, poklepal mně na rameno a řekl:

„Do tohoto čísla napíšete odborný článek o čínských pinčlech...“ Přirozeno, že mně bylo ihned brzy horko, brzy zima, a když jsem vytahoval jednu odbornou knihu za druhou z knihovny, třásl jsem se mnohem víc než osika. Místo čínských pinčlíků viděl jsem po stěnách lézt Číňany. Pak jsem vzal knihu Václava Fuchse „Všechny druhy psů slovem i obrazem“ a seděl jsem nad ní s vytřeštěnými zraky po celé tři hodiny. Nato jsem šel ze zoufalství k obědu. Na silnici u vily „Svět zvířat“ potkal jsem nějakou paní, která za sebou táhla psa. Ale to byl pes! Když jsem seděl před čtvrtkami papíru, nenapadla mne ani věta z odborného článku, který jsem měl napsat, a teď najednou při pohledu na tohoto psa byl bych o něm napsal celou knihu. Dostal jsem chuť toho psa koupit, neboť jsem chápal, že bez praktického pozorování psů zůstal bych nadále pitomcem v kynologii, a k tomu ke všemu připadal mně ten pes jako univerzální rasa. Paní, když viděla, že se na psa dívám chtivě, počala slzet:

„Ubohý pejsek! Vidíte, pane, takový krásný pes a já se musím od něho odloučit. V nejbližších dnech odjedu za svým zaměstnáním a toho psa nemohu si vzít s sebou. Jdu právě do Světa zvířat, jestli by tam toho psa nechtěli. Chraňbůh, abych ho prodávala, to mne ani nenapadne! To by bylo, jako kdybych prodávala vlastní dítě. Takhle na vychování, to bych ho svěřila. Vždyť je to krásný pes. Podívejte se, jak je krásný!“

Nádherný byl! To jsem hned zpozoroval. Vypadal trochu jako drahocenný skye teriér nebo stájový pinč. Ti mívají korektně přistřižené uši do výšky a krátký, useknutý ocas.Tenhle však byl podle mého zdání ještě hezčí. Ocas měl jako pointer, jedno ucho měl do háčku, jako ho nosí skotský ovčák, kolie. Druhé ucho měl stojaté jako trpasličí francouzský buldok, hlava připomínala nepovedeného pudla. Pokud se týče čela, to byla v mých očích teprve krása. Jeho tělo bylo podobno foxteriérovi kříženému se psem křepelákem.

Zkrátka, byl to tak krásný pes, že jsem na něm prakticky mohl studovat všechny možné rasy.

„Milostpaní,“ řekl jsem, „já bych věděl o jednom poctivci, který by si psa vážil. A to jsem já. Darujte mně toho psa.“

„Tady ho máte,“ řekla neobyčejně rychle paní. Každý posoudí, že ten okamžik byl pro mne neobyčejně šťastný, na nějž do smrti nezapomenu.

„A nyní vám dám ještě spodní sukni,“ řekla paní,

„je trochu špinavá, ale snad se neurazíte. Pes totiž musí mít něco ode mne, aby si na vás zvykl.“

To bylo choulostivé. Naposled se mně začne svlékat na silnici! Byla by to také provedla, kdybych byl – veden pudem mravnosti – neprohlásil, že by snad stačil kapesní šátek. Měla však jen jeden, a k tomu rýmu. Dnes mám tu rýmu po ní, ale to není ještě to největší neštěstí, které mne stihlo s tím krásným psem. Když jsem tedy dal očichat psu její mokrý šátek, strčil jsem ho do kapsy, a veden soucitem, dal jsem jí svůj kapesník v nepatrné ceně třiceti haléřů, což zajisté nebylo mnoho za tak krásného psa.

Pak si paní vyžádala moji adresu, že by někdy přijela ke mně se na psa podívat, a poznamenala, jak by bylo záhodno, kdybych si pamatoval pět adres nebo si je zapsal. Pes totiž by mně mohl utéci. Když tedy uteče, tak je buď ve Vršovicích u paní Kamily v Barákově ulici č. 15, nebo v Dejvicích u obuvníka Knížka, také by mně mohl utéci do Karlína do Vítkovy ulice k uzenáři. Kdyby ani tam nebyl, tak je u paní Zázvorkové v cukrářství na Václavském náměstí. Možná však, že by také utekl do Podolí na Schwarzenberskou třídu do střižního závodu paní Moučkové. Ona ta paní Kamila z Vršovic a ti ostatní v protilehlých končinách Prahy jsou její příbuzní, ke kterým chodívala se svým psem na návštěvu. V Podolí, v Karlíně, v Dejvicích i na Václavském náměstí mají ti její příbuzní dětičky a pes má děti tak rád, že třebas dopoledne si hraje s dětmi v Dejvicích a odpůldne v Karlíně. Z toho abych si tedy zhola ničeho nedělal. Někde ho jistě najdu. Tím byl tedy odbyt program jeho podivných vycházek a začal jsem určovat jeho stáří podle zubů. Paní řekla, že nekouše. To byla také svatá pravda. Můj pes neměl vůbec žádných zubů. Paní řekla, že mu je vyrazili ve rvačce o posvícení židlí. Pak bylo to nejdůležitější, co pes jí. V neděli hašé a krupicovou kaši, v pondělí kaši z hrachu s jemně rozse- kanou uzenicí, v úterý jitrnici, ve středu škubánky, ve čtvrtek jáhelnou kaši se skořicí a cukrem, v pátek kaši z mléka a z mouky, v sobotu jelítko s bramborovou kaší. Pozor v úterý a v sobotu na špejle. Pokud se týče škubánků, nesmějí být maštěny kokolínem ani ceresem, jen máslem. Dala mně také adresy firem, kde možno dostat v ústavech pro zkoumání potravin vyzkoušenou čistou krupici. A ještě něco! Pozor také na brambory ke škubánkům, jsou-li namrzlé, to přece chápete, že se nehodí. Pak mně dala recept na kaši z hrachu, doporučila mně zvláštního uzenáře k nákupu jelítek, jiného pro jitrnice.

Došli jsme k elektrické tramvaji. Paní pohrozila rukou psu: „Buď hodný, ty lumpe!“ a skočila do tramvaje, aniž jsem se mohl v přívalu jejích slov dovědět, jak se vlastně ta potvora jmenuje.

Dnes říkám tomu nádhernému psu potvora, poněvadž uvidíte, že pro to, co mně všechno provedl, a pro to, z kolika mých přátel učinil mé největší nepřátele, a pro to, kolik jiných mně milých lidí přivedl do kriminálu, nezasluhuje jiného jména, ba slovo potvora je dokonce pro něho slabé. A vypadal přece tak hrozně nevinně...

Když jsem se svým psem osaměl, plížil se za mnou, jako kdybych ho měl deset let. Nezdálo se vůbec, že na něho účinkovala nová změna pána.

Vypadal jako nalezenec, vláčený na šňůře. Díval se strašně apaticky po celém okolí, jen občas se zastavil, aby si vedl u stěn domů podle ustáleného psího zvyku. Že tak činil častěji a s určitou tendencí poškodit venku vyložené věci, jsem zprvu nechápal. Dnes chápu, že se mně chtěl svým počínáním zprotivit. Táhl jsem ho dál, spokojen, že mám tak krásného psa, kterého mně budou všichni lidé závidět. Když se zastavil, stanul jsem také a ubírali jsme se tak v pořádku ku Praze. Na mostě zastavil se u kalhot výběrčího mostného. Bylo to dílo okamžiku... Zahanben, že mu nadali „prase“, vlekl jsem ho dál, chtěje se s ním pochlubit v kavárně Tůmovce a změnit dnes jeho jídelní lístek kávou a máčeným rohlíkem. V kavárně mě slušně, ale rezolutně vyzvali, abych s takovou potvorou opustil pokud možno rychle kavárnu, poněvadž do veřejných místností se psi vodit nesmějí, a kromě toho vypadá prý ta bestie strašně raubířsky. Táhl jsem ho tedy zahanbeně dál a u nejbližšího uzenáře koupil jsem mu jitrnici. Potvora se podívala na firmu a nelžu, když tvrdím, že jitrnici nežrala. Neviděla na firmě napsáno: Chmel. On žral jen jitrnice od Chmela, ten prohnaný lotr.

Tenkrát mně to však připadalo jako velmi pěkný, rozumný kousek, a ubíral jsem se tedy s ním dál, vystříhaje ho, aby nevešel do bližšího styku s nohavicemi kolemjdoucích. Hlavně se mně jednalo nyní o to, abych se s ním pochlubil svým známým v redakci jistého politického deníku, kteří pochybovali, že brzy porozumím psům.

Přivlekl jsem ho tedy do redakce a dnes vidím, že političtí redaktoři rozumějí psům ještě míň než politice. Myslili tam totiž, že mají před sebou vlčáka. Největší nadšení jevil redaktor Půlpán. Pes, vida jeho nadšení, měl se k němu tak důvěrně, až redaktor Půlpán hlasem neobyčejně dojatým pronesl prosbu, zdali bych mu toho psa nedal. A víte, co jsem v náhlém návalu velkomyslnosti udělal? Psa jsem daroval, a poněvadž jsem neznal jeho jména, vybrali jsme je z knihy Václava Fuchse „Všechny druhy psů slovem i obrazem“: Ami, Amík, Amíček, Amidor, Afík, Babyka, Babka, Benda, Bika, Balabán, Blekta, Bobeček, Brbloň, Brbloun, Bundáž, až konečně Cikán. Beztoho vypadal jako ten filosof z Murgerových Bohémů. Konečně, co na tom, mám-li psa já nebo přítel Půlpán? Ten má nevěstu, která miluje zvířata. Když Půlpán bude mít tak krásného psa, získá tím u své ne- věsty ještě více. A ostatně, proč bych se tak krásného psa nezbavil! Pes je jistě krásný. Má ale některé divné vlastnosti. To, co mně vyvedl s výběrčím na mostě, nebylo příliš pěkné. Pak ty jeho zvyky! Ta obliba dětí v různých částech Prahy a okolí! A jídelní lístek pro něho! Tak jsem tedy psa postoupil Půlpánovi, dal jsem mu adresy všech příbuzných původní majitelky, oznámil mu, co jí, a odešel jsem se srdcem překypujícím dobrotou. Po dlouhé době jsem zase někomu něco daroval!

Po ulici šlo se mně příjemněji, nemusil jsem žádného chlupatého tvora vléci s sebou a pak jsem měl vědomí vykonaného dobrého skutku. Přišel jsem domů pozdě v noci a dozvěděl jsem se věci, nad kterými mně vstávaly vlasy na hlavě.

K večeru přišla k mé matce nějaká paní, která přivedla s sebou psa a tvrdila, že je to pes můj, který mně utekl. Matka o ničem nevěděla, poněvadž si nedovedla představit, že bych já byl takový idiot (její vlastní slova) a od nejbližšího člověka přivlekl snad domů takovou bestii bezzubou.

Nastala hádka. Paní řekla, že předně ona není žádný nejbližší člověk, že je vdova a má syna tři roky na vojně a ten pes že není žádná bezzubá bestie, ale pořádný pes. Zmínila se také o mně, že jsem anděl, mám cit ke psům vůbec, zejména je-li to takový krásný pes. Paní konečně prohlásila, že se z bytu nehne, dokud nepřijdu a svého psa si nevezmu. Byla pomocí sousedky vystrčena ze dveří a hrozila, že po- dá žalobu pro urážku na cti, kterou také podala. Má matka na stará kolena před soudem!

Pak ta paní odešla k domovnici, kde pobyla dvě hodiny a vykládala o surovosti, o mně jako o andělu, až konečně domovnice slíbila, že psa zatím pro mne uschová. Mezitím psa ale prodala do přízemí za korunu jedné mladé paní, které se velice zalíbil.

Druhého dne odešel jsem ráno do redakce, a sotva jsem si sedl, ozval se telefon. Když jsem uchopil naslouchátka, uslyšel jsem hlas Půlpánův: „Haló, haló, milý příteli, pes mně utekl včera k večeru, jsem celý nešťastný, poněvadž psa jsem daroval své nevěstě, které se báječně líbil, poněvadž je velice směšný. Zlítal jsem půl Prahy a okolí, až konečně ve Vršovicích, u té paní Kamily, mně řekli, že pes je u tebe, že ti ho domovnice odevzdá. Prosím tě, buď tak laskav, mohl bych si pro psa přijít k večeru?“

„Haló,“ odvětil jsem, „můžeš přijít beze všeho nebo ti ho přivedu.“

Večer jsem tedy šel k té mladé paní a psa jí prostě odvedl; nechtěla mně ho vydat, říkala, že jí ho domovnice prodala. Slíbil jsem jí tedy malého ratlíčka místo toho hrozného psa. Její muž nebyl doma, což bylo snad mé štěstí. Psa jsem tedy odvedl k Půlpánovi, a když jsem se vrátil, potkal jsem právě muže té mladé paní na schodech. Jakmile mne uviděl, počal křičet, že jsem mu ukradl psa, kterého v poledne prodal za deset korun v továrně mistrovi, neboť ten si přeje mít právě tak chlupatého a směšného psa, jako byl tento. Večer mu měl psa přivést, a zatím již propil z těch deseti korun, které mu dal napřed, tři koruny, něco dal sem, něco tam, zkrátka psa jsem ukradl, pes je pryč, deset korun také, ztratí důvěru mistra a to by v tom musil být divný pořádek, aby mně nerozbil hubu. Nepovedlo se mu to, ale byl z toho velký rámus. Zavřel jsem se v bytě a statečný muž přivedl s sebou za hodinu mistra, který se zdál být slušný člověk, a proto jsem ho vpustil dovnitř. Ukázalo se však, když nám holí přerazil desku kuchyňského stolu, že jsme se zklamali v jeho příjemném obličeji a ušlechtilém chování na chodbě. Pomocí bratra vyrazil jsem s ním dveře. Stíhá nás žaloba za žalobou! Půlpánově nevěstě pes utekl již po padesáté a ubohá nemá času samým sháněním psa všímat si mého přítele.

Hrozný pes potlouká se nyní po okolí. Ráno je v Dejvicích, večer v Podolí a v poledne v Karlíně.

Mou rodinu a mne čekají soudy. Půlpán se na mne rozhněval, poněvadž ten pes je vinen ochlazením lásky jeho nevěsty k němu, a přátelé se mně vyhýbají, neboť je o mně rozšířena pověst, že každému daruji psa, který přivede majitele do kriminálu a zničí jeho rodinné i jiné štěstí.



Poviedku poskytlo vydavateľstvo Slovart.

Můj obchod se psy a jiné povídky, Jaroslav Hašek, Slovart, August 2019

Zobraziť diskusiu (0)

Můj obchod se psy a jiné povídky (e-kniha)

Můj obchod se psy a jiné povídky (e-kniha)

Jaroslav Hašek

Výber poviedok jedinečného humoristu a svetobežníka Jaroslava Hašeka. Hlavným objektom pozornosti je jednoduchý človek, pričom sa vyzdvihuje zdravý sedliacky rozum.

Kúpiť za 5,90 €

Můj obchod se psy a jiné povídky

Můj obchod se psy a jiné povídky

Jaroslav Hašek

V našom kynologickom ústave máme všetky rasy aj povahy, farby aj veľlkosti. A čo nemáme, zoženieme do dvoch dní. Zbierka poviedok geniálneho Jaroslava Haška, ktorá sa nedá prestať čítať.

Kúpiť za 11,95 €

Podobný obsah

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Knižné ochutnávky

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Otevřel jsem knihu Příběhy opředený život A.J. Fikryho. A tam po pár stránkách našel tohle knihkupecké vyznání:

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Knižné ochutnávky

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Martin C. Putna napsal knihu o souvislostech ruských dějin. Jaký div, že se z knihy stala událost a žádané zboží. Rus je v tancích zase za humny...

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Knižné ochutnávky

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Koncom februára Artforum vydáva knihu americkej autorky Flannery O´Connorovej. Kúsok americkej južanskej gotiky ochutnajte už teraz: