Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Povídky někde mezi Janem Švankmajerem a Timem Burtonem

A další jména vás určitě napadnou při četbě povídkové sbírky Hranice lese, která je literárním debutem bývalého šéfredaktora časopisu Plav, literárního redaktora a překladatele Vratislava Kadlece (1981). V 17 povídkách se totiž proměňuje: jednou si blbne jako otec Macha a Šebestové Miloš Macourek nebo brousí češtinu jako kdysi Karel Poláček. Najednou je to ale stín nostalgie Jana Balabána, pak střih - a jakoby Tom Waits vyprávěl u piána rabijátský historky.

Tematicky je to taky pěkná šíře - od setkání vesnické rodinky nad zabitou králičící a otázkou kam s ní, přes řešení ukradeného jména, který hrdina odkládá každý večer před spaním na noční stolek, až po hledání muže, který do solva a do písmene ztrácí tvář nebo po odhalení spiknutí globusistů, kteří nám umně zapírají, že je země placatá.

A je tam i tahle báječná groteska:

Vratislav Kadlec

Liborovo autentické sobotní dopoledne

Jedné červencové soboty kolem deváté ráno se Libor na naléhání své ženy konečně odhodlal, že se bude chovat autenticky. „Chovej se trochu autenticky,“ říkala Liborovi Liborova žena. „Jsi hrozně upjatej, pořád musíš mít nějakou masku. Dyť je to hrozný, buď trochu sám sebou.“ Možná to řekla jinými slovy, teď jen volně parafrázuji, ale význam byl zhruba týž. Byla sobota, kolem deváté ráno, a chystali se s dětmi na výlet, či spíš na celodenní procházku, protože děti byly malé a předpoklad byl takový, že krátká cesta lesem na kopec a zpět zabere několik hodin.

Venku bylo krásně a Libor si oblékl dlouhé kalhoty, košili, kravatu a šedé sako, které mu bylo na zádech trochu těsné, ale které mu právě oním svíravým objetím dávalo obtížně uchopitelný pocit bezpečí.

„To si děláš srandu,“ řekla Liborova žena, ale přitom jí bylo více než jasné, že Libor si srandu nedělá, jakkoliv mohl být v jeho chování přítomen i určitý aspekt sebeironie. Myslel to zcela vážně.

„Prosim tě v tomdle, doufám, nepudeš do lesa? No v tomdle já s tebou nepudu, nebudu za blázna. V sobotu do lesa v kravatě — kdo to kdy viděl? Dyť je tam třicet ve stínu.“

Libora samozřejmě mrzelo, že si jeho žena zjevně není vědoma rozporu mezi svým dlouhodobým požadavkem autenticity a aktuálním imperativem konvence— či ještě hůře, že si vědoma je, ale nedbá toho. Nicméně byl pevně odhodlán vyjít tentokrát vstříc svým pocitům a také na jejich obhajobu vznesl několik pádných argumentů. Ty ovšem Liborova žena odbyla jediným rázným konstatováním:„Budeš se potit jak prase!“

Libor skutečně očekával, že se bude potit, a ještě než se oblékl, zaobíral se tímto problémem ve svých myšlenkách poměrně obšírně, nicméně nakonec došel k závěru, že pokud by kvůli předpokládanému pocení ustoupil a oblékl se tak jako předchozí víkend — tedy do trička s krátkými rukávy a do šortek a sandálů —, znamenalo by to nepochybnou kapitulaci před vlastním pragmatismem, a tudíž zcela očividné popření autenticity, k níž se tolik snažil dopracovat. V obleku se cítil daleko přirozeněji, klidněji, a přes poněkud omezenou volnost pohybu paradoxně i svobodněji.

Kupodivu se Libor velmi dlouho vůbec nezapotil, ačkoliv cesta mírně stoupala a les byl v těch místech povážlivě prořídlý, takže příliš nestínil. „Potíš se, viď?“ dotírala jeho žena, kterou už přestalo bavit předstírat, že ho nezná.

Libor mohl se značným uspokojením odpovědět, že se nepotí, a nejen to, mohl své ženě vylíčit pocit nebývalé vnitřní vyrovnanosti, který mu procházka letním lesem v obleku přináší, jelikož takto může k přírodě přistoupit jako rovný k rovnému a vychutnat si její krásy bez pocitu vnitřního nepokoje a podivné křeče, která se ho zmocňovala vždy, když musel vyjít ven v tričku s krátkými rukávy. Jeho žena, která by ještě před pár lety podobná slova ocenila perlivým smíchem, na něj nyní pohlédla s krajní nedůvěrou a pravila:„Kecáš, potíš se. Dyť to vidim.“

A tehdy Libor, vyprovokován svou ženou, slevil ze svého předsevzetí a zachoval se proti své přirozenosti, za což byl také po zásluze potrestán.

„Nepotím se, nepotím! Ani trošku!“ zvolal.

A popoběhl.

A zpotil se

Zobraziť diskusiu (0)

Hranice lesa

Hranice lesa

Vratislav Kadlec

Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa.

Kúpiť za 9,63 €

Podobný obsah

Když stoletý chlapec  honí vzpomínky po papíru - divoce, bez interpunkce

Knižné ochutnávky

Když stoletý chlapec honí vzpomínky po papíru - divoce, bez interpunkce

A když je to zároveň legendární básník, grafik a knihkupec beatníků Lawrence Ferlinghetti (1919). Próza Chlapec (Little Boy, 2019), kterou si autor napsal a vydal ke svým 100. narozeninám, je životopisem, básní v próze, volným tokem vědomí, filozofickým traktátem o směřování světa, niternou úvahou nad tokem času, nad smyslem života. Lawrence Ferlinghetti se vším všudy – lyrický, expresionistický, surrealistický, realistický i idealistický, satirický, ironický, útočný, tolerantní, humorný a smrtelně vážný.

Psychomagik Jodorowsky

Knižné ochutnávky

Psychomagik Jodorowsky

Autobiografický román Chilana Alejandra Jodorowského (1929) Tanec reality nabízí pohled do mysli a života tohoto překypujícího autora. Sledujeme jeho lidskou, duchovní a mystickou cestu od raného dětství a dospívání, po vývoj jeho psychomagických a metagenealogických praktik prostřednictvím jeho poznání, že všechny problémy jsou zakořeněny v našem rodokmenu.

Člověk nula od "ruské královny hororu" Anny Starobiněcové

Knižné ochutnávky

Člověk nula od "ruské královny hororu" Anny Starobiněcové

Anna Starobiněcová stvořila ve svém románu vizi komplexního světa, zjevně inspirovaného díly George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Zvláště paralely s Huxleyho Koncem civilizace jsou v knize jasně patrné, například v podobě zákazu užívání některých pro nás běžných slov.