Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Paweł Smoleński: Irák. Peklo v ráji

Poľský reportér Paweł Smoleński navštívil Irak po páde Saddáma Husajna. Hovoril s miestnymi politikmi, duchovnými, vojakmi aj bežnými Iračanmi. Čitateľa privádza medzi irackých šíitskych veriacich sláviacich po mnohých rokoch Saddámom zakázaný sviatokk ašúrá, medzi dervišov prebodávajúcich v mystickom tranze svoje telá, politikov aj aktivistov pokúšajúcich sa vysporiadať s dedičstvom diktatúry...

medzi mudžahídov zabíjajúcich "bezvercov, zradcov, amerických špiónov a odpadlíkov". Ukazuje, aký bol Irak počas americkej vojenskej intervencie rozpoltený, ale aj farebný.

....................................

Široká asfaltová silnice nás přivádí k velkému sídlišti. Mustafa říká, že lidé, kteří tu žijí, se teprve navracejí k Prorokovu učení. Sídliště nechal postavit Saddámův zeť, než utekl do Jordánska. Nemohl snést despotismus svého tchána. Vyrostly tu stovky domů, supermarket, mešita, hasičská stanice, sídlo tajné policie s rozlehlým vězením a místní pobočka strany Baas. Byty prodával za několik desítek tisíc dolarů. Zájemců bylo mnoho, neboť nedaleká zbrojařská továrna dávala lidem práci, platila za školky i školy, zdarma dodávala proud. Dnes stojí takový byt tři tisíce. Práce tu není, takže tady nikdo bydlet nechce. Ledaže by hluboce uvěřil v to, že boj proti okupantům změní jeho život.

Po silnici, kterou Američané i Iráčané nazývají „cestou smrti“, dojíždíme do al-Fallúdži. Je to důležitá cesta, ačkoli vypadá jako vedlejší a nenápadná – spojuje několik vojenských táborů a letiště, které využívá prozatímní irácká vláda. Vede zelenou pustinou, rovnou a plochou jako stůl. Mustafa zpomaluje, když si všimne děr v asfaltu nebo spěšně zahlazené krajnice. Děr je tu tolik co rozinek ve vánočce. „Tady jsme zakopávali miny, které zabily mnoho bezvěrců,“ říká. „Američané krajnice zarovnávají, aby nestrašili své vojáky. Toto místo je jejich pohřebištěm, bojí se ho, vyhýbají se mu. Bezvěrci neumějí umírat.“

(Miny jsou odpalovány pomocí dálkového ovládání, podobného jako u auta. Musí se jen trochu upravit. Ovládání a na dálku řízený detonátor stojí třicet tři dolarů, výbušný materiál je prakticky zadarmo. Bombu lze umístit do zrezavělé lahve od plynu, do plechovky od barvy nebo oleje. Pak ji stačí zakopat a čekat na projíždějící konvoj.

S dálkovým ovládáním je třeba zacházet velmi opatrně, zejména pokud jste blízko bomby. Stačí náhodný dotyk barevného tlačítka a nálož exploduje.

Třicet tři dolarů – tolik stojí život vojáků, dvacetiletých mladíků z Ohia nebo Kalifornie, a někdy i samotných atentátníků. I jim bývá kolem dvaceti. Smrt Američanů nemá pro Mustafu význam. Smrt bojovníků je smrtí mučednickou.)

Vjíždíme do ulic al-Fallúdži, špinavých, děravých, zahlcených odpadky a rozdroleným pískovcem. V pouličních čajovnách vysedávají muži v sunnitských červeno-bílých šátcích. Zastavíme na obskurním předměstí. Mladí chlapci postávající před vchodem do nuzného domu říkají: „Tady nejsou, musíte jet dál.“

Znovu kroužíme ulicemi al-Fallúdži. Nemám ponětí, jak dlouho. Zajíždíme do temných dvorků, labyrintu uliček, vracíme se zpátky, točíme se dokolečka, vydáváme se po vlastních stopách. Mustafa chvíli řídí jako šílenec a pak zase zpomalí, i když na silnicích není rušno. Celou dobu potkáváme mladé chlapce. Nerozumím tomu, co říkají, ale cítím, že nás sledují a pozorují. Když Mustafa vysloví heslo, ukážou nám další cestu. Mám strach, i když Mustafa opakuje, že pokud mě nezabijí Američané, nikdo se mě ani nedotkne.

Konečně Mustafa zastaví před nenápadným domem; nikdy bych k němu netrefi l, ačkoli jsem se snažil zapamatovat si cestu. Ze dveří vychází malý, ale mohutný muž v hnědé teplákové soupravě. Ne, nepozve nás dál, byt je malý, skromný, a jeho manželka se nesmí ukazovat cizím lidem. Nebudeme ale mluvit ani na ulici, příliš mnoho zvědavců by nás mohlo vidět. Namačkáme se proto na zadní sedadlo malého terénního auta. Automobil se rozjíždí a my zhruba hodinu bloudíme ulicemi al-Fallúdži.

Mluvit budou oba: Mustafa a Amír, onen nový pasažér, oblečený do levné a vytahané teplákové soupravy. Nepřeli se, neskákali si do řeči. První četl myšlenky druhého, druhý navazoval na téma, s nímž přišel první. Byli jedněmi ústy a jednou duší, jeden s druhým souhlasili v myšlenkách i slovech. Nepolemizoval jsem s nimi, nekomentoval jejich slova. Chtěl jsem je zkrátka vyslechnout.

„Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného, Velkého a Spravedlivého, poslušni učení Mohameda, jenž byl Jeho prorokem…

Setkali jsme se s tebou ze dvou důvodů. Zaprvé – chceme nevěřícím předat naše poselství. Až dodnes s námi žádný novinářnemluvil. Zadruhé – dostal ses k nám způsobem, který nebudí pochybnosti. Omlouváme se ti za nepříjemnosti, za to, že jsme tě považovali za člověka dvojího jazyka a srdce. V dnešní době se musíme skrývat před špiony, udavači a zaprodanci. Viděl jsi nápisy na zdech domů v al-Fallúdže: smrt zrádcům, peklo kolaborantům. Zaprodanci jsou naším největším prokletím. Za zradu a kolaboraci musí následovat trest.

Vím, na co zeptáš. Nebojujeme za to, aby se vrátil Saddám. Nechceme, aby nám znovu vládl klan at-Takrítí, nikdo z nás netouží po tom líbat diktátorovi ruce. Saddám je samolibý podvodník, člověk, který má rád jedině sám sebe, despota a tyran schopný těch největších hanebností. Když Iráku vládl Saddám, mnozí z nás byli pronásledováni, vězněni a mučeni. Nenávidíme ho. Tato nenávist vyplývá z naší víry, odpovídá slovům Nejvyššího.

Když Američané Saddáma svrhli, byli jsme nevěřícím velmi vděčni. Saddám ale zmizel, a nevěřící zůstali. Nestýská se nám po Saddámovi. Nepotřebujeme ho. Nepatříme k těm skupinkám naivních snílků, kteří si myslí, že se jednou vrátí. Krvavý diktátor je ale přesto lepší než Američané. Zeptáš se proč? Protože pro Araby je vždy lepší Arab, i kdyby to byl tyran a neznaboh.

Chcete ovládnout naši zemi i naše duše. Štěstí Iráčanů vás nezajímá. Vidíte jen naši ropu, natahujete ruce po celém arabském světě. Udeřili jste na srdce islámu, pohrdáte tím, co je pro nás svaté. Lidé skutečné a hluboké víry s tím nemohou souhlasit. V této válce se rychle ukázalo, že nejde o Saddámovu hlavu, ale o dobytí Iráku. Museli jsme něco udělat.

Bojujeme pod heslem Alláhu Akbar, Bůh je velký. Tak se nazýváme, takové je naše jméno, naše poznávací znamení. Jsme mudžáhidé. Nestojí za námi žádná politická organizace, nikdy se z nás nestane strana prosící o americkou almužnu. Taková politika nás nezajímá. V Iráku nastal čas boje, nikoli debat a paktů.

Irácká opozice je dnes rozdělená, nedokáže proti nevěřícím postavit jednu armádu. Proto jsme se rozhodli založit Boží armádu, a bude-li taková Boží vůle, budeme se bít do posledního bojovníka. Nejdůležitější je, že naše řady stále sílí, mnoho lidí chce položit život za naši zemi a za Alláha.“


Vyprávějí mi, že tvoří skupiny po šesti až deseti mužích, nejmladším z nich je osmnáct. Když jedna skupina zrovna nemá dostatek zbraní nebo jí chybí vůdci a velitelé, musí vypomoci jiná. Mají mezi sebou vynikající specialisty. Z raket, které normálně převážejí vrtulníky, dokážou vyrobit ruční, velmi účinná odpalovací zařízení. Umějí zkonstruovat bomby i miny. Pušek mají tolik, kolik je písku na poušti. Mají bojové plyny i lidi, kteří vědí, jak s nimi zacházet. S takovými zásobami mohou bojovat ještě řadu let.

Členové jednotlivých skupin se navzájem neznají, v kontaktu jsou jen jejich velitelé. Tím se chrání před špehy. Nemají strach o vlastní kůži, nebojí se o sebe – každý z nich chce zemřít jako mučedník. Musejí ale chránit své rodiny. Dnes je mnoho Iráčanů schopno prodat bratry za pár dolarů, říkají.

Pokud někdo nemůže bojovat, podporuje je finančně, věnuje peníze. Takových mudžáhidů je mnoho. Korán učí, že pokud člověk svým majetkem podporuje svatou válku, může se považovat za Božího bojovníka. K mučednictví, k záslužné smrti, a tedy do ráje, vede mnoho cest, je-li taková vůle Nejvyššího.

Byl mezi nimi mučedník, jenž sám bojoval, ale svatou válku podporovali finančně. Američané ho zabili. Lidé z al-Fallúdži ho obdivovali a milovali. On sám říkal, že jeho vzorem je Usáma, největší islámský bojovník. Pohřbili ho dnes ráno v Bagdádu. I ti nejchudší z al-Fallúdži přispěli několika dináry na jeho hrobku.

Patří k nim i bývalí vojáci (sám Mustafa byl důstojníkem irácké rozvědky), obchodníci, učitelé, žáci, studenti, nezaměstnaní. Chudí i bohatí. Šíitů mezi nimi není mnoho; jejich vůdci zradili islám i Irák. Šíité volí dohodu s Američany, raději budou chodit na vodítku bezvěrců. Nepochopili, že svatá válka je ctí a povinností.

Říkají, že al-Fallúdža je ušlechtilé, slušné a ctnostné město, město tisíce mešit. Nezruinoval ho a nezkazil ani takový nevěrec jako Saddám. Není tady ani jeden obchod s alkoholem, na rozdíl od Bagdádu. Všechny ženy si zakrývají vlasy a chodí skromně, jak přikazuje Korán. V al-Fallúdže je dodržován zákon.

Ptají se mě, jestli vidím ruiny na rohu ulice. Kdysi tu býval obchod s neslušným oblečením pro ženy, doupě zla a sídlo prostituce. Zničili ho. Trosky pohřbily jeho bezbožné majitele.


Mustafa: „Al-Fallúdža se Američanů nebojí. To Američané se bojí al-Fallúdži. V noci a brzy ráno sem nevjede žádná hlídka. I ve dne se ukazují jen zřídka. Víme, co dělají, kudy se právě pohybují. Víme, jak nastražit pasti. Američané se našeho města bojí, protože vědí, že jakmile se objeví, zabijeme je.

Al-Fallúdža teď patří Bohu. Podle vůle Nejvyššího jsme naši válku přenesli i do Bagdádu, do Ramádí, do Takrítu. Pronikneme i na šíitský jih, do Basry, do bažin Eufratu a Tigridu. Jsme připraveni bojovat s nevěřícími na celé arabské zemi, ve vyčerpané Palestině, v Jordánsku, Saúdské Arábii, v Kuvajtu. Všude tam máme bratry mudžáhidy.

Naše válka, to je válka nástrah a pastí, válka rozumu a lsti, odvahy a víry proti strachu, bezbožnosti a zbabělosti. Nesmím prozradit, jak a kde přesně udeříme, jaké používáme metody. Řeknu jen, že to mudžáhidé zaútočili na bagdádský hotel ar-Rašíd v srdci zelené zóny, zaseli jsme strach ve čtvrti bezvěrců. Po takových vítězstvích se k nám hrnou noví a noví bojovníci.

Američané mají letadla a vrtulníky. Kdyby proti nám stanuli tváří v tvář, už dávno by byli z Iráku pryč. Jsme schopnější a statečnější. Jsme jako bojovníci z dob Proroka, džihád je cílem našeho života, sníme o mučednické smrti. Před staletími se arabská vojska postavila nevěřícím Peršanům ve velké bitvě u al-Qádisíjji. Před střetem donesli poslové nevěřícím Peršanům vzkaz: nebojíme se vás, neboť smrt ve jménu Boha milujeme stejně, jako vy milujete svůj nestoudný život, své ženy a majetek. Arabové slavně zvítězili. I my vyhrajeme, bude-li taková Boží vůle. Porazíme i americká letadla.

Netoužíme po moci, nezajímá nás politika. Chceme jen, aby se náš stát řídil pravidly islámu, chceme zákon Koránu a islámský řád, toužíme žít tak, jak učil prorok Mohamed. Ale neboj se nás, nejsme fanatici. Určitě jsi ten příběh slyšel: americký voják se zamiloval do Iráčanky, lékařky z nemocnice. Přestoupil na islám, vzali se podle našich pravidel. Z Ameriky ho vyhnali. Taková je americká demokracie a tolerance. Řekni, opravdu se ti to zamlouvá?

Podívej se na nás z jiné stránky – i v al-Fallúdže žijí lidé, jejichž víra je zapsána v jiných knihách, než je Korán. Není jich mnoho, ale nikdo jim neubližuje. Jsou to dobří, zbožní lidé. Nic proti nim nemáme. Jsou to naši sousedé, blahopřejí nám na Íd al-Fitr a mi jim přejeme všechno nejlepší na jejich svátky. Byli bychom raději, kdyby byli muslimy, kdyby našli nejsnazší cestu k Bohu. Milovaný prorok Mohamed však učil, že ke změně vyznání nelze nikoho nutit. Američané by se od nás mohli učit toleranci.“

Odkud zná Mustafa text Koránu? Ještě před pár lety popíjel pivo a pálenku z datlí, mešity obcházel širokým obloukem. Něco se ale změnilo, do jeho duše cosi vstoupilo. Zpočátku nevěděl, že je to dar víry. Teď už to ví a snaží se Bohu odvděčit, jak jen dokáže.


Proto říká: „Každý, kdo čte Korán, kdo pilně naslouchá učení našeho Proroka, se dříve či později jeho slovům sám otevře. Nemusí mít učitele, v Koránu je vše jasné a prosté. Nechodili jsme do náboženských škol, neměli jsme žádné duchovní vůdce. Za Saddámových dob to nebylo tolerováno. Irák byl izolovaný, nedocházely k nám zprávy o bratrech mudžáhidech v jiných arabských zemích, o probíhající svaté válce jsme toho mnoho nevěděli. Díky dobrému Bohu však svatá válka, nejdražší džihád vstoupil i na iráckou půdu! Lze být ještě šťastnější? Zvláště když můžeme budovat něco nového, když můžeme následovat Proroka, naslouchat jeho učení. Ty jako cizinec určitě řekneš, že islámskou zemí je pro tebe Saúdská Arábie. Ano, lidé jsou tam zbožní a bohabojní. Jen lidé však nestačí, protože jim vládne zkorumpovaná a egocentrická klika, americké loutky a zrádci. Ne, dnes na světě neexistuje žádný stát, který by mohl být naším vzorem. Možná kdysi Afghánistán, dokud bezvěrci nesvrhli vládu Tálibánu. O tom však mnoho nevíme. V Saddámově Iráku jsme žili v hluboké nevědomosti.

Máme zato vzory hodné následování. Jsme hrdí na bratry Palestince, kteří místo židovské okupace volí mučednickou smrt. Jsme hrdí na bratry Čečence bojující ve jménu Nejvyššího s Ruskem. Jsme hrdí na velkého Usámu. On je opravdovým mudžáhidem, hrdinou džihádu.

Jsme bojovníci. Proti džihádu se stavějí špioni a zrádci. Teror do Iráku nezavádíme my. Udělali to Američané, když se prohlásili za dobyvatele a křižáky.

Američané po nocích vstupují do klidných iráckých domů, odvlékají do vězení nevinné, zabíjejí je, mučí. Naše děti a ženy žijí ve strachu. Americká okupace je jako nůž přiložený k iráckému krku, jako bota rdousící irácké hrdlo.

Ale věř nám, Američané jsou zbabělci. My se nebojíme, toužíme zemřít ve jménu Boha, jsme mučedníci. Američané nepoznají v iráckých ulicích chvíli klidu. Když se stáhnou do základen, dopadneme je i tam. Alláhu Akbar. Ve jménu Boha Slitovného a Milosrdného, Nejvyššího a Spravedlivého, jsme poslušni slovům Mohameda, jenž byl Jeho prorokem. Nepoznáme větší štěstí než smrt v džihádu.“


Mustafa, šílený tlouštík, který mě zavedl mezi irácké mudžáhidy, už nežije. Stejně jako Amír. Nežije ani řada dalších bojovníků ze vzbouřené al-Fallúdži. Zemřeli během dubnového útoku na město, zbytečně, hloupě a nesmyslně, i když si svůj osud vybrali sami.

Mám pocit, že jsem Mustafu viděl na děsivých snímcích zachycujících fanatický dav zohavující mrtvá těla čtyř amerických zaměstnanců bezpečnostní agentury zavražděných na dálnici nedaleko al-Fallúdži. Fotografie zneuctěných mrtvých těl se pro civilizovaný svět staly příkladem zvrhlosti a bestiality.

Nevím, kým Mustafa opravdu byl. Bestií znesvěcující lidské ostatky, nebo zbloudilým člověkem poslepu a po hmatu hledajícím své místo na zemi? Pozval mě do svého domu, houpal jsem na kolenou jeho malé syny. Jeho manželku jsem neviděl; čerstvě obrácený na víru (podobně jako mnozí jiní důstojníci saddámovské armády) ji před zraky cizího muže schovával v kuchyni. Když jsme se poznali blíže, řekl mi, že má ještě druhou ženu. Ujišťoval mě, že oběma věnuje stejnou pozornost, stejně jako dětem, jež mají různé matky. Neměl jsem žádný důvod mu nevěřit.

Setkali jsme se díky prostředníkům. Zpočátku jsem mu nedůvěřoval a on nedůvěřoval mně, ale to já jsem na něj byl odkázaný. Nikdy mě nezklamal. Rád jsem s ním žertoval, ale mluvit s ním vážně bylo obtížné. Dráždila mě Mustafova slepota, jeho zatvrzelost a primitivní názory. Rád jsem ho provokoval: „Vždyť jsem nevěřící, armáda mé země okupuje tu tvoji. Mustafo, můj habíbí, možná chceš, aby se Saddám vrátil.“ Věděl jsem, že diktátora nenáviděl, přestože mu sloužil. Období své služby režimu však chtěl vymazat z paměti. Věznili ho a mučili. Ve vězení Abú Ghrajb mu připalovali genitálie. Nepomohly důstojnické frčky ani diskrétní služba v rozvědce. Byl obviněn z krádeže, ačkoli v životě nic neukradl.

Víc však pohrdal Američany.

Nejspíš byl velmi schopný. A byl si jistý svou pravdou.

Jednoho dne jsem se v al-Fallúdže zdržel déle. Už bylo kolem půlnoci, když jsem se musel vrátit do Bagdádu. Mustafa mi nabídl, abych zůstal u něj doma nebo v domě některého z ostatních mudžáhidů. Když jsem odmítl s tím, že musím zpět, řekl: „Odvezeme tě na okraj města.“

Jeli jsme tmavomodrou tmou a míjeli hlídky bojovníků. Odkudsi se ozývala dělostřelecká kanonáda, nad hlavami nám svištěly dávky ze samopalů. Zastavovaly nás ozbrojené skupinky, zuřivé a agresivní bandy mladíků, vojáků za pět halířů, připravených střílet při sebemenší příležitosti. Mustafa křičel, mladíci se usmívali a po chvilce jsme mohli pokračovat dál. I když jsem byl strašně nápadný.

Ptal jsem se: „Mustafo, co těm lidem říkáš?“

Odpovídal: „Říkám, že převážím svého bratra. Ti muži jsou naši bojovníci. V al-Fallúdže ti nikdo neublíží.“

Přesto mi po krku stékal pot.

„Vždyť mám modré oči,“ namítal jsem. „Každému dojde, že jsem cizinec.“

„Jsi se mnou, Pavo, to ti musí stačit. Odvezu tě na okraj města. Pak ať tě opatruje Slitovný Alláh. Za Američany neručím.“

I tak si ho budu pamatovat – jako svého druha, který mě v noci převážel přes al-Fallúdžu, aby mi jeho přátelé neublížili.


Paweł Smoleński

Irák. Peklo v ráji

vydalo: Dokořán 2015

Preklad Lucie Zakopalová a Michaela Benešová

Zobraziť diskusiu (0)

Irák Peklo v ráji

Irák Peklo v ráji

Smoleński Paweł

Polský reportér Paweł Smoleński navštívil Irák po Saddámově pádu. Hovořil s místními politiky, duchovními, vojáky i běžnými Iráčany.

Kúpiť za 12,24 €

Podobný obsah

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Knižné ochutnávky

Náš člověk aneb A. J. Fikry o knihách, které fakt nemusí

Otevřel jsem knihu Příběhy opředený život A.J. Fikryho. A tam po pár stránkách našel tohle knihkupecké vyznání:

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Knižné ochutnávky

Od Kyjevské Rusi k Pussy Riot

Martin C. Putna napsal knihu o souvislostech ruských dějin. Jaký div, že se z knihy stala událost a žádané zboží. Rus je v tancích zase za humny...

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Knižné ochutnávky

Flannery O´Connor: A násilní ho uchvacujú

Koncom februára Artforum vydáva knihu americkej autorky Flannery O´Connorovej. Kúsok americkej južanskej gotiky ochutnajte už teraz: