Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Ostrovy ohraničené

"Prvních sedm ostrovních textů jsem posílala od listopadu roku 2017 do června 2018 jako autorsky načtené rukopisné texty redaktorce ČRo Vltava , která je v témže čase odvysílala v rámci sobotní Víkendové přílohy. Tímto děkuji za nápad psát ostrovy, neboť mě v létě 2017 oslovila, ať píšu cokoliv, a já, žijící ten rok ostrovním životem, jsem začala o ostrovech psát."

Ukázka:


Ostrov ohraničených přání

„Jaké zvíře ti připomíná maminka?“ zeptá se mé desetileté dcery terapeutka na posledním sezení.„Krávu,“ odpovídá dcerka, a říká mi to i později, „krávu, mami, připomínáš mi ze všeho nejvíc krávu, nevadí?“ Převaluji se v posteli a vidím svět najednou kravskýma očima. Bučím, jsem pomalá, ale konečně stabilní, lezou po mně mouchy, oháním se po nich, vlastně mě jejich šimrání nezneklidňuje, jejich frenetický pohyb mě naopak těší, aspoň nějaký děj, mumlám si pobaveně, zatímco žvýkám luční kvítí, bzukot mých malých much a pohupování mého obřího těla příjemně uspává...Mé tělo je velký, otevřený dům s okenicemi dokořán a s vyhlídkou na terasu. Jsem domem pro spoustu much, nenáviděných všemi, kteří nejsou pomalou a šťastnou bytostí...Já ale jsem šťastná a pomalá bytost. Jsem kráva. A jako kráva se pasu nejraději na pastvinách za Leštinou, protože jsem zvířetem se smyslem pro krásu harmonické krajiny; bože, říkám si teď skoro ze spánku, hlavně ať se pasu tam, kde hoří slunce nad keři šípků...

Když nám s bratrem moje máma pořídila prvního jezevčíka, co se jmenoval stejně jako ona, Jarmila — to byl sarkastický nápad mého otce — maturovala jsem. Máma psa pořídila nám, dospělým dětem, ale brzy to byla ona, kdo pejska Jarmilku začal zbožňovat. A protože jezevčice Jarmilka byla opečovávaný benjamínek a protože byla pořád tak nízko u země, že se o ni tak snadno zakopávalo, bývala od štěněčího věku dost často nemocná. Nebyly to závažné nemoci: většinou nějaké průjmy, sem tam blinkanec na perském koberci v hale, tu a tam záněty očí, nějaká bolavá nožička. Znala jsem od kamarádky jednoho čerstvě promovaného veterináře z brněnských Obřan. Byl to koktavý mladý muž, nesmělý a toporný jako z Čechovovy hry. Ale byl zvěrolékařem s titulem a kamarádka mi říkala, že se mu líbím. Jeho náklonnost ke mně se projevovala dokonalou péčí o Jarmilku. A protože jsem měla ráda maminku a taky našeho jezevčíka, usmívala jsem se na mladého veterináře, který psa vyšetřoval, a promlouval přitom na mou mámu, věcně, terapeuticky — na mě se zadíval jen v nestřežených okamžicích, pronesl něco jako „k... krásná f... fenečka“ a zase se odmlčel. Nebyl mi nesympatický, jen cizí. A to i ve chvíli, kdy jsem ho poprvé navštívila v jeho rodném domě. Jarmilka měla tehdy ošklivý kousanec za uchem od odporného, jak zdůrazňovala moje máma, nebetyčně odporného dobrmana.

Seděla jsem za piánem v hale mladého veterináře, jeho maminka na stříbrném podnose servírovala kávu a moučník, hrála jsem Píseň sirotkovu, otec mladého veterináře, sám také veterinář, se loktem opíral o piano a leskly se mu dojetím oči. Jarmilka s ošetřeným zraněním skučela do vrcholící skladby a motala se kolem pedálů. Zvěrolékař vzal Jarmilku do náručí a hladil ji po čumáčku. Všichni jsme byli jak z ruského salonu, ze světa, který není. Necelý měsíc nato si Jarmilka zlomila přední nožičku a začala chřadnout znovu. Veterinář nohu ošetřil, upevnil, promazal a Jarmilce požehnal. A moje máma tehdy snad z vděčnosti navrhla, že by se mnou mladý veterinář mohl odjet na chatu. Bylo léto, Jarmilce se noha skutečně zotavovala, skákala už radostně po třech, ale zůstala s rodiči v městském bytě. Pro jistotu. Veterinář řídil favorit, docela bourák na tu dobu, klikatými okreskami dojel až k lesní chatě. Nebyla jsem si úplně jistá, proč spolu vlastně sedíme v autě a jedeme na společný víkend, já a on, mladý ošetřující lékař naší psice. Ale bylo mi to jedno, toho léta po maturitě mi bylo všechno jedno, mlčky jsem z okýnka jedoucího auta pozorovala šípkové keře v hořícím slunci, smrkový les, louky a rybníky. Bylo vrcholící léto, čas, ve kterém mouchy s mechanickou samozřejmostí krouží kolem moučníků a něžných kravských očí.
Na naší lesní chatě nebyla elektřina. Zapálila jsem svíčky, nalila nám do hrníčků z kanystru vodu. Rozdělala v krbu oheň. Sedli jsme si za stůl a dívali se z okna chaty na setmělou louku. Veterinář byl zamlklý, a když náhodou promluvil, zakoktal se tak mocně, že jsem ho k hovoru raději už ani nepobízela. Nebyl mi nesympatický, skutečně ne. Byl mi jen cizí. Ale chata byla mým domovem s okenicemi dokořán a přítomnost zvěrolékaře, který zachraňuje naši Jarmilku, příjemně otupovala všechny mé smysly. Vlastně jsem chvílemi v únavě letního večera zapomínala, že tam vůbec sedí, že ze sebe občas vysouká nějakou tu větu, o létě, o víně, o mých vlasech...

„Nepůjdem už spát?“ zeptala jsem se konečně, když mi hlava začala nekoordinovaně klimbat o stůl. Veterinář rozpačitě přikývnul, vyčistili jsme si před chatou zuby a vyšplhali po žebříku do podkroví. Lehla jsem si do máminy postele a jemu vyhradila svou postel, navazující na tu máminu, takže tam, kde končily moje nohy, začínala jeho hlava. Snad mi moc nesmrdí nohy, napadlo mě ještě a skrčila je pod peřinu.„P... ppslyš,“ vyslovil veterinář do absolutní tmy, s doutnajícím kouřem právě sfouknutých svíček... „Ehm... m-můžu se tě... d-dotknout?“ Myslela jsem v tu chvíli na to, že jsme si měli před spaním odskočit, protože v absolutní tmě a bez baterky je pro návštěvy náročné slézt po žebříku dolů a nespadnout.

Představila jsem si, že veterinář možná půjde k ránu čurat, spadne, zlomí si nohu, a zatímco Jarmilce se noha už zahojí, já budu ráno veterinářovi nohu balit do obvazů, budu na něj mluvit věcně, starostlivě, terapeuticky, jako bych já byla on a on byl Jarmilkou... Taky jsem myslela na to, že bych mu ráda prozradila, jak čuráme v noci my s bratrem, ale bylo to tak intimní — totiž vylézt oknem na střechu kůlny a vyčurat se společně ze střechy — že jsem to nakonec nevyslovila.

Místo toho jsem řekla: „Spíš snad ani ne.“ Vyslovila jsem tu větu, jak nejjemněji to šlo. Bylo mi veterináře líto, ale představa, že se mě dotýká, mi byla tak vzdálená, tak cizí a nepředstavitelná...„Spíš snad ani ne?“ zeptal se udiveně veterinář. „Spíš snad tedy ani ne?“ zopakoval ještě jednou, s důrazem na každou slabiku. „Ano,“ řekla jsem znovu. „Spíš snad tedy ani ne.“ Absolutní ticho prořízl zvuk letícího komára.„Zabil jsem včera pět krav,“ vyslovil veterinář po chvíli, když přisátého komára rozdrtil dlaní. A pak náhle pokračoval, bez jediného zakoktání: „Víš. Zabil jsem jich pět a nic to vlastně není. To vezmeš do ruky takovej elektřinou nabitej hák, ale předtím jim dáš uspávací injekci. Zabil jsem jich pět a zítra jedu do Rakous zabít dalších sedm. No a pak dalších šedesát, osmdesát, celou stovku jich zabiju... Je to totiž výbornej kšeft, ti musim říct. Možná na to nevypadám, ani pro tebe nic neznamenám. Ale zabíjet krávy mě fakt baví čím dál víc.“

K ránu se mi zdálo, že jsem krávou. Posnídali jsme mlčky, a když jsme náhodou promluvili, koktali jsme oba. Veterinář měl nohy v pořádku, nikde žádná zlomenina, v noci nejspíš nešel čurat. Spali jsme hlubokým těžkým spánkem, nedotkl se mě. Nekopla jsem ho nohou omylem do hlavy...Krávy jsou nedotknutelné, posvátné, nehybné, ale i ony touží po lásce. Po našem výletě se veterinář odmlčel. Asi za rok jsem se dozvěděla, že získal praxi v rakouském pohraničí, zabíjel moderními technologiemi hovězí dobytek určený na porážku. Zbohatl. Koupil si ve Znojmě dům, založil rodinu. Myslím, že má doma hodnou ženu, děti, v obývacím pokoji piano a na něm stříbrný podnos s moučníkem. Anebo taky ne. Už jsem ho nikdy nepotkala. Jarmilka vběhla ještě ten samý rok pod kola auta, maminka s tátou si po týdnu truchlení pořídili jezevčíka číslo dvě, pak tři, pak čtyři...Taky jsem plakala pro Jarmilku, vyčítala jsem si její smrt. Rodiče si časem našli nového veterináře.

Teprve když jsem o patnáct let později rodila druhou dceru, ocitla jsem se znovu v obraze, který se stal skutečností, tak jako každá halucinace, které stoprocentně uvěříme: stala jsem se krávou. Pozoruju se ze stropu, má duše opouští mé silné kravské tělo. Vidím se rodit, tlačím a bučím, poulím kravskýma očima vlevo vpravo, z vytřeštěných klidných očí mi tečou slzy a z mých útrob vylézá krásné malé telátko. Z bradavek mi teče mléko, směju se a bučím. Přitisknu si telátko na své kravsky znavené, mohutné tělo, dám mu napít. Není to bejček, ale to nevadí, krávy jsou přece šťastné bytosti; hlavně ty, které vidí šípkový keř v zapadajícím slunci .Buď taková i ty, holčičko moje. Jsem kráva. Jsem dům. A můj dům zůstane už napořád otevřený, okenice dokořán. Vstupte, mouchy, komáři a ovádi, vstupte, vy maličcí, nenechávejte mě čekat. U mě budete vždycky doma.


Dora Kaprálová (1975) vystudovala dramaturgii a scenáristiku na Janáčkově akademii múzických umění. Od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně. Knižně vydala divadelní hru Výšiny v souboru šesti her šesti autorek divadelních her (2001), rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (Host, 2005), v roce 2014 jí ve zlínském nakladatelství Archa vyšla Zimní kniha o lásce, která je reakcí na text maďarského spisovatele Pétera Esterházyho. V témže roce vydává společně se svým otcem Zeno Kaprálem Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka. V knize Berlínský zápisník (Druhé město, 2016) zobrazuje v krátkých zápiscích svůj život v Berlíně mezi léty 2013 až 2015 a své občasné návraty do své rodné země. Je editorkou knihy Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně, společně s režisérem Pavlem Jurdou natočila hodinový filmový dokument o Hugu Sonnenscheinovi-Sonkovi Muž, který měl nebýt (Česká televize, 2008). Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů a řady profilových rozhovorů, píše filmové scénáře, dělá workshopy pro děti, zabývá se psycholingvistikou. Rozhlasový dokument Alenka v říši divů aneb Má cesta za uprchlíky, v němž zachytila příběhy pěti uprchlických dětí integrovaných do německé školy, byl v roce 2016 nominován na Zvláštní cenu Mileny Jesenské a v roce 2017 získal Česko-německou novinářskou cenu. Na tuto cenu byla vloni nominována také její původní reportáž z ostrova v Berlíně Pravidla Rixdorfu uveřejněná v červnovém čísle 2018 časopisu Host. Její knihy byly vydány také v zahraničí. Do maďarštiny byla přeložena Zimní kniha o lásce, vyšla v Budapešti 2016 s názvem Egy férfi : válasz Esterházy Péternek, v prosinci 2018 vydala Berlínský zápisník v německém překladu.

Zobraziť diskusiu (0)

Ostrovy

Ostrovy

Dora Kaprálová

V povídkovém souboru Ostrovy tematizuje Dora Kaprálová na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti.

Kúpiť za 11,34 €

Podobný obsah

Srůstání člověka a stroje - budoucnost nebo už současnost?

Knižné ochutnávky

Srůstání člověka a stroje - budoucnost nebo už současnost?

Není úplně snadné poznat start technologické singularity - tedy zlomového bodu technologického vývoje, kdy se váhy schopností překlopí na stranu umělé inteligence a lidství začne být zastaralý termín. Možná to bude trvat ještě pár let, možná už v té době žijeme. V nějaké míře nás stav part animal, part machine ale rozhodně čeká. Budeme se tedy jednou technologicky vylepšovat zcela přirozeně? Mark ÓConnell - Být tak strojem.

Česko na křižovatce nebo na splašené sekačce?

Knižné ochutnávky

Česko na křižovatce nebo na splašené sekačce?

Na dvě desítky komentátorů se snaží nalézt odpovědi na otázky a nabízí svůj pohled a reflexi toho, co se děje. Kniha tak předkládá mnohovrstevnatý pohled na proměnu politiky i celé české společnosti. V knize se sešla unikátní společnost: Jakub Szántó, Radkin Honzák, Václav Cílek,, Sabina Slonková, Ondřej Kundra, Petr Pavel, Jan Moláček, Marek Švehla, Jiří Peňás, Pavel Šafr, Stanislav Komárek, Marek Vácha, Martin Fendrych, Petr Kolář, Pavel Kysilka, Jan Dobrovský. A Marek Wollner, šéfredaktor pořadu ČT Reportéři, autor následující ukázky.

Aleš Palán dopsal další samotářskou knihu - Jako v nebi, jenže jinak vyjde 17. října

Knižné ochutnávky

Aleš Palán dopsal další samotářskou knihu - Jako v nebi, jenže jinak vyjde 17. října

Nejprve to byl takový bizarní nápad - vyšťourat na Šumavě lidi, žijící mimo lidi a udělat s nimi knihu rozhovorů. Nakonec se samotáři nechali nejen vyzpovídat, ale i vyfotit a nechají se i natočit pro filmový dokument. Z knihy se stal fenomén, vzniká audiokniha v exkluzivním hlasovém obsazení (Čtvrtníček, Cibulková atd...) A 17. října v rámci Velkého knižního čtvrtku vyjdou rozhovory s dalšími českými a moravskými samotáři.