Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Ljudmila Ulická: Případ Kukockij

Kniha česky vychází bezmála dvacet let po svém prvním domácím vydání v roce 2000. O rok později za něj Ulická jako první žena obdržela prestižní literární cenu Ruský Booker. V roce 2005 podle něj Jurij Grymov natočil stejnojmenný dvanáctidílný seriál.

Hlavním hrdinou je lékař Pavel Alexejevič Kukockij, který v poválečném Sovětském svazu horuje za reformu zdravotnictví a oficiální povolení potratů. Množství vedlejších postav a jejich příběhů však skládá dohromady velkou ságu. Kukockého boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby překazí jeho slibně zahájenou kariéru. A otřese se také jeho idylický rodinný život, když do něj vpadne sirotek po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu.

Ukázka:

ČÁST PRVNÍ
1.
Všichni předkové Pavla Alexejeviče Kukockého v mužské linii byli od konce 17. století lékaři. Jméno prvního z nich, Avděje Fjodoroviče, je zmíněno v dopise, který Petr Veliký v roce 1698 napsal do města Utrechtu profesoru anatomie Ruyschovi, jehož přednášky ruský panovník pod jménem Petr Michajlov o rok dříve navštěvoval. Mladý car v něm žádá, aby byl syn lékárníkova pomocníka Avděje Kukockého laskavě přijat ke studiu. Kde přesně se vzalo příjmení Kukockých, s jistotou nevíme, ale podle rodinné legendy předek Avděj pocházel ze vsi Kukuj, kde byla za Petra Prvního vybudována německá osada.

Od té doby na příjmení Kukockých můžeme narazit jak v pochvalných listinách, tak v seznamech škol, zaváděných v Rusku počínaje výnosy z roku 1714. Lidem „nízkého původu“ práce ve státních službách po absolvování těchto nových škol otevírala cestu k šlechtickému titulu. Když byla zavedena stupnice hodností, Kukočtí se oprávněně zařadili mezi „nejvyšší šlechtu se všemi přednostmi a výhodami“. Jeden z Kukockých je uveden mezi posluchači doktora Johanna Erasma ze Štrasburku, který jako první západní lékař přednášel v Rusku, mimo jiné také o „babictví“.

Od dětství měl Pavel Alexejevič skrytý zájem o fungování všeho živého. Někdy – obvykle před večeří, v té neurčité a ničím nenaplněné chvíli – se mu podařilo nepozorovaně proniknout do otcovy pracovny a se sevřeným srdcem tam z prostřední poličky švédské knihovny s výklopnými skly vytáhl tři vzácné svazky svého času proslulé Platenovy lékařské encyklopedie a uvelebil se s nimi na podlaze v pohodlném koutku mezi kachlovými kamny a knihovnou. Na konci každého svazku byly rozkládací postavy – růžolící muž s černým knírkem a sympatická dáma v pokročilém stádiu těhotenství, s otevírací dělohou, aby se člověk mohl seznámit s plodem. Nejspíš právě kvůli této postavě, která – nic naplat! – byla pro všechny jen nahatou ženskou, Pavel před rodiči svoje bádání tajil a bál se, že ho při té nekalé činnosti načapají.

Jako malé holčičky neustále převlékají panenky, Pavel celé hodiny skládal a rozkládal papírové modely člověka a jeho orgánů. Z papírových lidí bylo možné postupně sundat kožený háv, vrstvu růžově svěžího svalstva a vyndat játra, na kmeni pružných průdušnic pak vypadl strom plic a nakonec se odhalily tmavožlutě zbarvené, zdánlivě dočista mrtvé kosti. Jako by se smrt v lidském těle skrývala odjakživa, jako by živým tělem byla jen přikrytá – ale o tom Pavel Alexejevič začne přemýšlet až mnohem později.

Tady, mezi kamny a knihovnou ho jednou přistihl otec Alexej Gavrilovič. Pavel čekal, že mu otec vynadá, ale ten jen shlédl ze své ohromné výšky dolů, cosi zamumlal a slíbil, že dá synovi něco lepšího.

O několik dní později mu skutečně něco lepšího dal – traktát Leonarda da Vinciho Dell’Anatomia, list A na osmnácti listech s dvěma sty čtyřiceti kresbami, vydaný na konci 19. století Michailem Vasiljevičem Sabašnikovem v Turínu. Byla to nevídaně krásná kniha, vytištěná ve třech stech ručně číslovaných exemplářích a opatřená vydavatelovým věnováním. Alexej Gavrilovič operoval kohosi ze Sabašnikovovy rodiny…

Když otec dával knihu do rukou desetiletému synovi, nabádal ho:

„Jen si to pěkně prohlédni… Leonardo byl nejlepší anatom své doby. Nikdo nekreslil anatomické preparáty lépe než on.“

Otec říkal ještě něco dalšího, ale Pavel už ho neposlouchal – kniha se před ním otevřela a ostrým světlem mu zaplavila oči. Dokonalost kresby umocňovala nepředstavitelná dokonalost toho, co znázorňovala, ať už to byla ruka, noha, nebo trojhlavý lýtkový sval podobný rybě, však mu také Leonardo důvěrně říkal „ryba“.

„Tady dole jsou dějiny přírodních věd, zoologie, srovnávací anatomie,“ upozornil Alexej Gavrilovič syna na spodní police knihovny. „Můžeš sem chodit a číst si.“

Ty nejšťastnější hodiny svého dětství a jinošství Pavel strávil v otcově pracovně, kde žasl nad nádhernými spojeními kostí, která zajišťují mnohaúrovňový proces pronace a supinace, a div mu z očí netekly slzy, jak byl rozrušený ze schématu evoluce krevního oběhu, počínaje obyčejnou trubičkou s tenkými vměstky svalových vláken u žížaly a konče třítaktovým zázrakem čtyřkomorového lidského srdce, vedle nějž perpetuum mobile vypadá jako úkol pro repetenty. Vůbec sám svět chlapci připadal jako grandiózní perpetuum mobile fungující z vlastních zdrojů, které spočívají v pulzujícím pohybu od živého k mrtvému, od mrtvého k živému.

Otec Pavlíkovi daroval maličký mikroskop s padesátinásobným zvětšením – všechny předměty, které se nedaly nakrájet na plátky na podložní sklíčko, chlapce přestaly zajímat. Ve světě, který se nevešel do zorného pole mikroskopu, si všímal jen toho, co se shodovalo s překrásnými obrázky, které pozoroval binokulárem. Například vzor na ubruse připoutal jeho pohled, jelikož mu připomínal stavbu příčně pruhované svaloviny…

„Víš, Evo,“ říkal Alexej Gavrilovič manželce, „bojím se, že z Pavlíka doktor nebude, má příliš chytrou hlavu… měl by se dát na vědu…“

Sám Alexej Gavrilovič celý život seděl na dvou židlích, pracoval jako pedagog a lékař – vedl katedru polní chirurgie a nepřestával přitom operovat. V krátkém období mezi dvěma válkami, rusko‑japonskou a německou, pracoval jako posedlý, zakládal moderní školu polní chirurgie a zároveň se pokoušel ministerstvo války upozornit na zjevnou skutečnost, že blížící se válka bude mít jinou povahu a že století, které právě začalo, bude stoletím válek nového měřítka, nových zbraní a nové vojenské medicíny. Systém polních lazaretů se podle Alexeje Gavriloviče musí zcela přehodnotit a hlavní důraz je třeba klást na rychlou evakuaci raněných a zakládání centralizovaných vyprofilovaných lazaretů…

Německá válka začala dřív, než ji Alexej Gavrilovič předpověděl. Odjel, jak se tenkrát říkávalo, na jeviště válečných operací. Jmenovali ho velitelem komise, o jejíž založení v mírových časech tak usiloval, a teď nevěděl, kam dřív skočit, protože proud raněných byl obrovský a zamýšlené specializované lazarety zůstaly na papíře: prorazit byrokratické zdi v předválečných časech nestačil.

Po tvrdém konfliktu s ministrem války Alexej Gavrilovič svou komisi opustil a ponechal si jen mobilní lazarety. Tyto jeho operační sály na kolech, zřízené v Pullmanových vozech, ustupovaly spolu s akce neschopnou armádou přes Halič a Ukrajinu. Na začátku roku 1917 chirurgický vagon zasáhla dělostřelecká střela a Alexej Gavrilovič zahynul i se svým pacientem a zdravotní sestrou.

Téhož roku Pavla přijali na lékařskou fakultu Moskevské univerzity. O rok později ho vyloučili: vždyť jeho otec byl plukovníkem carské armády. O další rok později mu byl status studenta obnoven díky úsilí profesora Kalinceva, starého tatínkova kamaráda a vedoucího katedry porodnictví a gynekologie. Kalincev si vzal Pavla k sobě pod svá křídla.

Pavel studoval se stejným zápalem, s jakým hráči hrají a opilci pijí. Jeho posedlost studiem mu vysloužila reputaci podivína. Na rozdíl od rozmazlené a vrtošivé matky si prakticky nevšímal materiální nouze. Zdálo se, že po otcově smrti už není co ztratit.

přeložila Alena Machoninová

Ljudmila Ulická se narodila v roce 1943 na jižním Urale, v baškirské vsi Davlekanovo, kam byli její rodiče za války evakuováni z Moskvy. Patří stále k nejčtenějším ruským autorům, přestože ji Putinův režim označil za pátou kolonu. Popularitu jí přinesly romány, které kriticky reflektují události dvacátého století. Do literatury Ulická vstoupila až poměrně pozdě, na konci osmdesátých let. Již v raných prózách se dotýkala nepohodlných a často tabuizovaných témat: v novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly lágry, které ve třicátých letech čekaly navrátilce do SSSR, v románu Médea a její děti (1996) deportace menšin z Krymu, k nimž došlo na sklonku druhé světové války, v románu Daniel Stein, překladatel (2006, č. 2012) mimo jiné postavení křesťana v rodícím se státu Izrael. Ulickou zajímají především drobná hrdinství i selhání, malé příběhy, které se odehrávají v kontextu velkých dějin – jako ty v povídkovém souboru Ženské lži (2002, č. 2013). Ve svém posledním románu Jákobův žebřík (2015) sáhla rovnou po korespondenci svých prarodičů, kterou nepřerušily ani lágry.



Zobraziť diskusiu (0)

Případ Kukockij

Případ Kukockij

Ljudmila Ulická

Nadaný a ambiciózní lékař Pavel Alexejevič Kukockij se z etických pohnutek snaží prosadit znovuzavedení práva na potrat, o něž sovětské ženy přišly Stalinovým nařízením z roku 1936. Tento boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby však překazí jeho slibně zahájenou kariéru. A otřese se i jeho doposud idylický rodinný život, když do něj vpadne sirotek po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu. Kukockého případ je typický pro Sovětský svaz 40. a 50. let, kdy se soukromí ocitlo ve vleku nelidské epochy. Ljudmila Ulická jej rozehrává na pozadí krátké poválečné euforie, stalinských kampaní proti genetice a kosmopolitismu, Stalinovy smrti a následného dočasného tání. Čtenáře provází tehdejší Moskvou, Petrohradem, ale i rozvalinami starověké civilizace na černomořském pobřeží a ptá se přitom na sílu rodinné tradice, schopnost lidské paměti, na hranice mezi zdravím a nemocí či životem a smrtí. Autorka v roce 2001 získala za svůj román prestižní ocenění Ruský Booker.

Kúpiť za 18,99 €

Podobný obsah

 Ljudmila Petruševská píše černuchy

Knižné ochutnávky

Ljudmila Petruševská píše černuchy

Ljudmila Petruševská (*1938) se v devadesátých letech 20. století, kdy její texty mohly konečně vycházet bez omezení, rychle stala jednou z nejznámějších a nejvýznamnějších představitelek současné ruské literatury. Její knihy jsou skvěle přijímány jak čtenáři, tak kritikou a literární vědci v ní vidí pokračovatelku tradice velkých ruských spisovatelů Dostojevského, Gogola a Babela. Foto autorky © Anastassia Kazakova.

Fernando Vallejo: Madona zabijáků

Knižné ochutnávky

Fernando Vallejo: Madona zabijáků

„Když v Kolumbii nastavíš druhou tvář, utrhnou ti další ranou sítnici. A ve chvíli, kdy už nevidíš, sejmou tě bodnutím do srdce.“ To je zásadní poučka zabijáckých hrdinů knihy kolumbijského spisovatele Fernanda Valleja Madona zabijáků, jejímiž hlavními tématy jsou nenávist k nenávidějícímu lidskému plemeni a k Bohu, homosexuální láska, drogy a vraždění.

Na konci šedesátých let mě od marxismu pomalu vzdálilo několik zkušeností

Knižné ochutnávky

Na konci šedesátých let mě od marxismu pomalu vzdálilo několik zkušeností

„Nezdá se to, ale jedná se o knihu autobiografickou. Popisuje můj vlastní intelektuální a politický příběh, cestu vedoucí od marxismem a sartrovským existencialismem načichlého mládí až k liberalismu ve zralém věku přes přehodnocení demokracie, k němuž mi pomohly knihy spisovatelů jako Albert Camus, George Orwell nebo Arthur Koestler." Držitel Nobelovy ceny za literaturu 2010 Mario Vargas Llosa a jeho Volání kmene.