Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Když písničkářovi nestačí písnička, napíše román

Agent StB se stává agentem CIA, profesor literatury donekonečna opakuje stokrát omleté fráze a klišé, aniž by svým slovům věřil, americký major nasazený do Čech přijme ženskou identitu… Ukázka z románu Popelnicový román písničkáře Vladimíra Merty.

Vladimír Merta (1946) je český folkový písničkář, architekt, filmový režisér, publicista, spisovatel a fotograf. V sedmdesátých letech účinkoval ve folkovém sdružení Šafrán společně s Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem a dalšími.

Proslul jako autor lyrických protestsongů a balad. Napsal více než tisíc stran textů k písním. Vystudoval přitom architekturu a filmovou režii. Říká o sobě, že je solitér, ale lidská vzájemnost je pro něj velmi důležitá.

Ukázka z Popelnicového románu:

Odborář rachotil při chůzi svazkem klíčů. Nenašel ten pravý, tak kopl do dveří. Rezavé panty teskně odzívaly svou krátkou melodii. Z podzemí zavanula tísnivá směs nevětraného vzduchu, smíšená s uhlovodany, do kterých miliony let tlení uložily přesličky a kapradiny. „Společnost ti svěřuje důležitou práci. Buď na ni hrdý!“ poručil Heverovi a pohladil zálibným pohledem robustní dveře, které se stále ještě chvěly. Schody vedly bůhvíkam.

„Nic hořlavýho si tu neschovávej. Netahej sem z koleje studentky. Natož děvky z ulice.“

„Co je vzadu?“

„… no, chytrýmu napověz, blbýho kopni. Kotelna je krytí, pod koksem v rohu je vstup do podzemí, v případě atomovýho poplachu. Ne pro každýho, jasný? Nejdřív musíš absolvovat školení CéÓ. První pomoc, hašení… pak podepíšeš, žes nic neviděl.“

„Malá Strana je propojena románskejma sklepama. Prej tu občas straší.“

„Kdo se moc ptá, všecko vykecá. Víš, kdo tu topil před tebou?“

Věděl, ale nedal na sobě nic znát.

„Buď rád,“ podstrčil mu seznam převzatého inventáře.

„Nějakej doktor Vont. Pošuk do archeologie. Povoláním amatérskej hledač pokladů.“

Hever absolvoval bezpečnostní školení (nestůj nikdy pod jedoucím břemenem), hasičský kurz (nepodpaluj nikdy petrolejem ani jinou hořlavinou) a minimum první pomoci (zachraň nejprve sebe a teprve poté informuj záchranku).

„Bez topení není školení. A naopak. Tady mi to podškrtni.“

„Můžu si to ještě zkontrolovat?“

„Tady není nic k přemejšlení.“ Předal mu svazek klíčů.

„Hasičská sekerka… pracovní rukavice svářečské, hasicí přístroj pěnový… nic takovýho tu nevidím.“

„To je starej seznam, ještě z padesátých let, něco rozkradli tví předchůdci, něco si odvezl pan děkan na chalupu, jako relikvii.“

„Deset akumulátorů, nabíječka a důlní svítilna v počtu pět.“

„Nikdo tě nebude kontrolovat. A kdyby, budu první, kdo se to včas dozví. Ty budeš hned ten druhej. Jednu baterii ti sem časem hodím. Já nebo někdo jinej.“

Hever pochopil, že ji má ve své škodovce.

„Nešťourej se v detailech, hergot. Tak to tady prostě mezi náma dole chodí. Netrhej partu — budeš spokojenej, neboj.“

„Ale podepsal jsem, že bez helmy nemůžu ani prd…“ pokusil se Hever vykroutit z poškozování majetku v socialistickém vlastnictví.

„Helmu časem dostaneš. Je to formalita, jako všecko.“

„Co když mi to hodí k náhradě, až budu končit?“

„Člověče, seš mladej. Buď optimista! Nemysli hned na nejhorší.“

„Hasičská sekerka a dýchací přístroj a skládací nosítka…“

„Lopata stačí. A nedělej problémy hned první den. Všichni před tebou podepsali — a jak vidíš, ještě jsme nevyhořeli.“

Co není, může bejt, pomyslel si Hever a upsal se neviditelnému ďáblu nečitelnou škrábanicí, co nejvíce vzdálenou podpisu v občance.

Hever postupně uvykl dráždivé vůni koksu. Nasával ji jako drogu.

Hany nešla přehlédnout. Zrzavé vlasy, modré oči a bledá pleť z ní činily kandidátku na roli bělogvardějské revolucionářky. Z nudy si na okraj tácku maloval profily pijáků. Nahlédla mu přes rameno a kysele se zasmála: To má bejt chlap, nebo ženská? Portrét, nebo karikatura? Návštěvy krčmy pravidelně střídala s bytovým seminářem. Vystoupali tiše po schodech, boty v ruce. Po spikleneckém zaklepání se před Heverem zjevil úplně nový obraz. Vlasáči, které si matně pamatoval z tupého tlachání U Brabanta, seděli nachýleni nad opisy, které rozdával evangelický farář, její nevlastní otec. V jistých kruzích bylo nepsaným zvykem udržovat myšlenku absolutní svobody rozhodování i za cenu bourání domácích krbů.

„Nežehrejte na osud. Každého čeká jedinečná příležitost. Každý může spasit svět — nebo ho uvrhnout do záhuby. Jdi a dívej se kolem sebe. Až přijde tvá chvíle, vzpomeň si na dnešní zpověď. Není malých lidí. Jsou jen malé úkoly.“

Situace ve světě se neměnila. Rozložení mezinárodních sil směřovalo k udržení stability ve střední Evropě. Dohoda nedohoda tajných služeb dopadla tradičně v neprospěch malých států. Praha? Kde to vůbec je? To je tam, kde se jednou zjeví duch sám.

„Tak jako tehdy promluvil Bůh k Mojžíšovi, promlouvám já k vám. Je to totéž boží slovo?“ Auditorium ztichlo napětím. Hever se pokoušel zasunout své pavoučí nohy co nejvíc pod dlouhý stůl, kolem kterého seděli. Bál se nesmyslně, že ho farář vyvolá jako kdysi na základce. Ale otázka zapadla do ticha. Mezi posluchači se tyčila hora dobrot, jež upekly manželky jako dosvědčení myšlenky pohostinné slavnosti agapé. Po přednášce se navíc objeví karafa s vínem, aby se dostálo humanitárnímu ideálu podobojí. Nejen chlebem živ jest člověk… pronesl farář nedvojsmyslně. Účastníci odpustí svým hříšníkům. Poté se navzájem pozdraví rukoudáním (bezvěrci mohou dodat neutrální Pokoj tobě. I s tebou vole). Všichni se už na tu chvíli těšili. Ajajaj — chyba hlávky! Příběh pokračoval jako v seriálu.

„Co vlastně umí Bůh? Má nějakou profesi? Je to sochař, tesař, zahradník, chovatel, lovec nebo stavitel? Postav mi příbytek tak a tak, ale v sobotu ne, tu musíš světit, jak jsem řekl dřív. Bůh si na hoře Sinaj povídá s Mojžíšem jako rovný s rovným. A Mojžíš mu jako rovný rovnému naslouchá. Pak mu předá dvě kamenné desky svědectví, psané Božím prstem. To si napište.“

Hever si nestačil zapsat posloupnost vět, které se z improvizované katedry řinuly jako voda z protržené přehrady. Maloval si biblickou krajinu jako komiks. Co nestihne, dodělá si na příští biblické hodině. Nebo někdy jindy, nebo nikdy. Z desatera znal mlhavě „nepokradeš“. „Nepožádáš manželky bližního svého“ mu splývalo s „nesesmilníš“. Bratr farář, zaujatý sám sebou, přecházel nad skloněnými hlavami žáčků, ale nesnížil se k tomu, aby boží slovo kontroloval. Umí Bůh česky? Mluví stejným jazykem, jakým píše, zeptal by se, ale nestihl ani zvednout ruku. Dějeprava se řítila dál, hledala nové mytologie v ohmataných spisech. Staré postrádaly závažnost.

„Kdo zná pokračování příběhu, největšího velkofilmu všech dob?“ zeptal se farář. Jeho dcera se snaživě přihlásila, aby Hevera vytáhla z tísnivé situace, do níž se nešťastně vmanipuloval. On maličko smrděl, ona voněla.

„Mojžíš snesl kamenné desky do tábora.“

„Ano. A dál?“

„Lid vzýval zlaté tele.“

„A to jak? Respektive čím?“ Hever věděl, ale raději si to nakreslil.

„Smilstvím. Co mohli dělat jiného? Posilovali svůj kmen. Podle hesla milujte se a množte se.“

„Můžu to ukázat tátovi?“ Nečekala na odpověď a už obcházela s komiksem dlouhý stůl. Hever zoufale přikývl. Souhlasil tiše, trpně a naštvaně s příkořím, jemuž byl vystaven. Farář ho veřejně pochválil a zbavil se nepříjemného tématu tím, že převzal jeho ledabylý slang.

„Milej pámbu se rozlítil doběla. Fláknul s deskami o zem. Rozbil boží zákon na cucky. Co na to Bůh?“

„Udělal mu nové?“

„Lusknul prsty, jako když zmáčknete Ctrl + C,“ triumfoval farář.

Hany se naklonila k Heverovi a drcla do něj loktem.

„Nespi. Přijdeš o pointu.“

„Proč? Je snad pouhým písařem? Nebo dokonce jen kopistou? Je vším, co zrovna potřebuje!“

Farář uzavřel diskusi poukazem na symbolický význam podobenství a ohlásil přestávku. Ale had učené diskuse už se svíjel pod nohama účastníků a jízlivě sahal po slovu Písma. Doslovný smysl Mojšeho příběhu mohl zatemnit ďábel, skrytý v každém z nás. Jeho poslání je zjevné: Bůh je ochoten se opakovat. Nezáleží na originálu. Jeho pravost ověřuje teprve kopie.

„Budu rád, když si ještě dnes promyslíte téma dalšího semináře: jaká je role jedince v upadajícím souručenství zasvěcených. Uvítám, když se někdo ujme Matoušova dubiózního výroku: Kristus nepřišel na svět s mečem v ruce. Přesto o něm mluví.“

Odkryl ubrus a Hany rozdala svatební koláčky. Upekla jí je babička v domnění, že jí připomenou tikající biologické hodiny. Koláčky mizely rychlostí Slovenské strely v útrobách vyhladovělých frekventantů. Před seminářem se nejedlo. Teprve s ukojením základních filozofických potřeb došlo ke kýženému propojení generací. Osazenstvo stolu se jalo hádat. Proč by nemohl kopírovat sám sebe? Je všemocnej. Nebo snad už zase ne? Žádný desky nebyly. Mojše si je vymyslel. Kde se prst boží naučil psát? Dvakrát totéž umí jenom laser, vyřízne kopii do šutru v cuku letu.

„Proč jsi mě sem brala? Co mi je do toho, co se stalo Mojšemu?“

Hany už taky trochu smrděla. On se od ní mírně přivoněl. Ujala se ho jako učitelka v autoškole.

Hever si už drahnou dobu maloval klikyháky na okraj sešitku, který mu Hany podstrčila. Po chvíli už si obrázky začali vyměňovat.

„Kdo byl první, bude poslední. Mojšemu Bůh nedovolil spatřit zaslíbenou zemi.“

„A poslední bude kdo?“ zkoušela ho.

„Oni. Blahoslavení chudí duchem.“

„Máš jedinečnou šanci. Gratuluju.“


Zobraziť diskusiu (0)

Popelnicový román

Popelnicový román

Vladimír Merta

Rozsáhlý román známého písničkáře je svým obsahem, stylem i celkovým vyzněním dílem v současné české próze zcela ojedinělým. Vpravdě postmoderní próza, pracující s nesčetnými citáty, aluzemi, persiflážemi a pastišemi, je zdrcujícím šklebem nad českou dobou předlistopadovou, těsně polistopadovou i současnou.

Kúpiť za 16,47 €

Podobný obsah

Po Deníku vyšla i Zpověď skotského knihkupce

Knižné ochutnávky

Po Deníku vyšla i Zpověď skotského knihkupce

Ke známému skotskému knihkupci Shaunu Bythellovi, majiteli labyrintového obchodu nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále bohužel chodí lidi. Projevují zdánlivý zájem o knihy a literaturu, tak mu nezbývá nic jiného než jejich chování tak nebo onak strpět. Jak je ale možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím?

Člověku nezbývá než lhát, aby se z toho sebral

Knižné ochutnávky

Člověku nezbývá než lhát, aby se z toho sebral

Genocida v Srebrenici byl válečný zločin, spáchaný v červenci 1995 během války v Bosně a Hercegovině. Genocida se zakládala na masovém vraždění zajatých civilistů, výhradně Bosňáků muslimského vyznání, mužů a chlapců. Došlo k ní v regionu Srebrenica a spáchala ji Vojska Republiky Srbské pod vedením generála Ratka Mladiće, spolu s paramilitantní jednotkou "Škorpioni", která byla pod kontrolou Ministerstva vnitra Srbska.

Poslední měsíce života Reného Descarta na švédském královském dvoře

Správy

Poslední měsíce života Reného Descarta na švédském královském dvoře

Historický román Vášně duše pojednává o vztazích Reného Descarta s královnou Kristýnou a princeznou Alžbětou Falckou. Odehrává se na švédském královském dvoře 17. století. Je sepsán ve formě dopisů, skutečných i fiktivních, které si protagonisté vyměňují prostřednictvím různých osob. Pravda a fikce se tak neoddělitelně prolínají.