Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Kdo to nečetl, není žádnej inťoš!

Takovou pověst má hned několik knihy moderní literatury - a Nebe, peklo, ráj Julia Cortázara k nim rozhodně patří. Nedávno vyšla česky už potřetí. když nebyla k dostání, dali by za ni někteří čtenáři cokoliv. Tak teď můžete číst do sytosti. Někteří znovu, někteří mají šanci konečně se stát přečtením kompletnější knižní bytostí.

Nebe, peklo, ráj je román o lásce, o Paříži, o psaní, o nedosažitelnosti absolutna. Jak ho více než půl století od napsání čtete vy osobně?

Čtu ho pokaždé jinak, podle momentálního rozpoložení. Možná v něm nacházím čím dál víc hravosti a humoru. Pokaždé když čtu nejskvělejší 41. kapitolu o prkně vysunutém nad buenosaireskou ulicí z okna do okna, po němž přelézá Talita (což byla mimochodem první kapitola, kterou Cortázar napsal, zamýšlená původně jako samostatná povídka, ale materiál mu narostl pod rukama), nacházím další mrknutí na čtenáře a znovu se musím hurónsky chechtat. Ta kniha má v sobě něco, co se těžko popisuje, co mě ale vždycky znovu osloví — a zdaleka ne pouze intelektuálně, ale i intuitivně, v Bosorčině duchu. Rytmus, poezii… A úplně argentinsky se také nechávám dojímat steskem a smutkem. „Být Argentinec, to je být daleko,“ řekl Cortázar, ten Argentinec narozený v Belgii a žijící v Paříži.

Rozhodně není škoda, že Nebe, peklo, ráj vychází už potřetí — je to jedna z knih, které by měly být v knihkupectvích k dispozici stále, pro všechny dorůstající generace čtenářů. Ostatně Cortázarovi bylo už 49, když roku 1963 román vydal, ale tehdy oslovil převážně mladé lidi, protože jim předložil neprofesorský pohled na hravý nehotový svět, který si každý může dodělat po svém.

Anežka Charvátová v rozhovoru pro literární portál H7O

Ukázka:

Horacio Oliveira seděl na posteli, v ústech mu hořela už třetí cigareta a pořád nemohl usnout; jednou nebo dvakrát lehce po-hladil po vlasech Bosorku, která ležela vedle něho a spala. Bylo už k ránu, pondělí, celé nedělní odpoledne a večer zůstali doma, četli a poslouchali desky, jen občas jeden z nich vstal a šel ohřát kávu nebo připravit maté. Na konci jednoho z Haydnových kvar-tetů Bosorka usnula; Oliveira už neměl chuť poslouchat dál, na-táhl se a vypnul gramofon. Deska se ještě několikrát otočila, ale z reproduktoru se už nic neozvalo. Nevěděl, proč mu ta hloupá setrvačnost připomněla zdánlivě neúčelné pohyby některých druhů hmyzu a některých dětí. Nemohl usnout, kouřil a díval se otevřeným oknem ven k podkrovnímu pokoji, kde jakýsi hr-batý houslista občas cvičíval dlouho do noci. Nebylo nijak teplo, ale Bosorčino tělo ho hřálo do nohy a do pravého boku; zvolna se odtáhl a pomyslel si, že noc bude dlouhá.Cítil se velice dobře, jako vždycky, když se jim podařilo dovést setkání až do konce, aniž se v něčem střetli a pohněvali. Z dopisu od bratra, panovačného rosarijského advokáta, který popsal čtyři listy leteckého papíru výčtem synovských a občanských po-vinností, které on, Oliveira, zanedbává, si nedělal nijak těžkou hlavu. Byl to hotový požitek ho číst, a už ho stačil přilepit izo-lepou na zeď, aby si ho vychutnali i jeho přátelé. Jediné, na čem mu záleželo, byla zpráva, že mu bratr načerno – prostřednictvím „komisionáře“, jak to obezřele nazýval – posílá peníze. Oliveira si pomyslel, že za ně koupí několik knih, které si už dlouho chtěl přečíst, a tři tisíce franků že dá Bosorce, aby s nimi udě-lala, co ji napadne; nejspíš koupí plyšového slona, málem v životní velikosti, a ohromí jím Rocamadoura. Ráno musí jít ke starému Trouillovi a vyřídit mu poštu z Latinské Ameriky. Jít někam, něco dělat, něco vyřídit; ne že by mu to zrovna pomáhalo usnout. Vyřídit poštu, to je ale výraz. Dělat, něco dělat, dělat dobré skutky, dělat loužičky, zabíjet čas, činnost v nejrůznějších podobách. Ale v každé činnosti se skrýval protest, poněvadž každá znamenala jít odněkud a dojít někam, něčím pohnout, aby to leželo tady a ne tamhle, nebo vejít tady do toho domu místo do sousedního nebo vůbec do žádného, každý čin současně ob-sahoval přiznání vlastní nedostatečnosti, něčeho, co jste ještě neudělali a mohli jste to udělat, tichý protest proti všem chybám, ztrátám a nanicovatostem dané chvíle, vycházejícím neustále najevo. Věřit, že činy lze něčeho dosáhnout, nebo že z jejich souhrnu může opravdu vyplynout život hodný toho jména, to byla moralistická iluze. Raději se zříci vší činnosti, protože rezignace byla protest sám o sobě, a ne maska činnosti.

Oliveira si zapá-il další cigaretu a ten nepatrný pohyb mu vyvolal na tváři uštěpačný úsměv, jak si hned začal dobírat sám sebe. Nijak mu ne-sešlo na povrchních rozborech, obvykle trpících roztěkaností a slovními léčkami. Jediné, čím si byl jist, byla ona tíha v jícnu, přímo fyzické tušení, že něco není v pořádku a že skoro nikdy nebylo všecko v pořádku. Vlastně to ani problém nebyl, šlo o to, že od raného mládí odmítal obecně přijímané lži i nevraživou samotu lidí, kteří se pouštějí do studia radioaktivních izotopů nebo prezidentského období Bartolomého Mitra. Už v mládí se rozhodl především se neuchylovat k rychlému a dychtivému zís-kání „vzdělanosti“, onomu vynikajícímu triku, kterým argentin-ská střední vrstva uhýbá před skutečností své země i před každou jinou a myslí, že je zabezpečena proti té prázdnotě okolo sebe. Možná že to byla právě ta soustavná zahálka, jak říkával jeho přítel Traveler, která ho zachránila, že nezapadl do onoho farizejského systému, jehož zastánci (počítaje v to řadu jeho přátel, vesměs s nejlepšími úmysly, poněvadž možné to bylo, byly tu příklady) obcházeli podstatu problémů tím, že se specializovali na nejrůznější obory, a jízlivostí osudu byli považováni za nejlepší Argentince. Navíc mu připadalo příliš snadné a ošidné směšovat historické problémy – třeba být Argentincem nebo Eskymákem – s otázkou činnosti nebo rezignace. Žil už dost dlouho, aby vytušil to, co lidem uniká nejčastěji, i když do toho div nevrážejí nosem: význam podmětu v chápání předmětu. Bosorka patřila k těm nemnoha, kteří nikdy nezapomínali, že tvář člo-věka má nutně vliv na to, co si může myslet o komunismu nebo o krétsko-mykénské civilizaci, a tvar jeho rukou že se projevuje v tom, co cítí před Ghirlandaiem nebo nad Dostojevským. Proto byl Oliveira ochoten připustit, že jeho krevní skupina, dětství strávené v kruhu důstojných strýců, několik nevydařených lásek v letech dospívání a jeho náchylnost k astenii mohou rozhodují-cím způsobem ovlivnit jeho vidění světa. Pocházel ze středních vrstev, byl z Buenos Aires a vychodil státní školu – s tím vším se člověk nevypořádá tak snadno. Potíž byla v tom, že se přespříliš obával omezenosti jednotlivých stanovisek, a proto nako-nec jen zvažoval a chápal kladné i záporné stránky všeho kolem, stál u jazýčků vah a hleděl na misky. V Paříži mu všecko připomínalo Buenos Aires a naopak; a v nejvřelejších okamžicích lásky trpěl a vyciťoval ztrátu a zapomnění. Byl to nebez-pečně pohodlný, a dokonce i snadný postoj, jakmile se z něho stal reflex a navyklá technika; děsivý bystrozrak paralytikův, slepota dokonale slaboduchého atleta. Takový člověk jde životem netečným krokem filozofa a clocharda, životně důležitá gesta se mu čím dál víc scvrkávají na pouhý pud sebezáchovy a mysl se soustřeďuje víc na to, aby ji někdo neoklamal, než na to, aby se dobrala pravdy. Kvietismus bez náboženství, umírněná ataraxie, pozorná lhostejnost. Šlo mu o to, aby neomdléval při podívané na čtvrcení Tupaca Amarua II. a nezapadl do ubohého egocentrismu (kultu kreolství, kultu předměstí, kultu kultury nebo folkloru), který kolem něho v nejrůznějších podobách každodenně hlásali. Když mu bylo deset, jednou odpoledne uprostřed strýců a jejich neomylných historicko-politických kázání pod rajskými stromy poprvé bojácně projevil svůj odpor proti onomu „To vám říkám já!“, tak velice španělsko-italsko-argentinskému a dopro-vázenému bouchnutím do stolu, potvrzujícím řečníkova rozhořčená slova. Glielo dico io ! To vám říkám já, ksakru! Jakou důkazní hodnotu, začal si říkat Oliveira, má ono já ? S jakou vševědouc-ností se pojí já dospělých lidí? V patnácti letech poprvé uslyšel „vím, že nic nevím“; bolehlav, který k tomu patřil, mu připadal nevyhnutelný, takhle dráždit lidi, to přece není možné, to vám říkám já. Časem pobaveně zjistil, že i v nejvzdělanějších kru-zích vytvářejí úřady, vliv a sebedůvěra, kterou člověku dodává inteligence a dobrá četba, svá vlastní „to vám říkám já“, ob-ratně ovšem skrytá, dokonce i tomu, kdo je pronáší; tady se ří-kalo „vždycky jsem si myslel“, „jsem-li si vůbec něčím jist“, „je zřejmé, že“, ale nestranné ocenění opačného stanoviska téměř vždy chybělo. Jako by lidský rod bděl nad jednotlivci a nedovolil jim zajít příliš daleko po cestě snášenlivosti, rozumových pochyb a citového kolísání. V určitém okamžiku nastupovala necitelnost, zkornatělost a definice: černé nebo bílé, radikální nebo konzervativní, homosexuální nebo heterosexuální, figurativní nebo abstraktní, San Lorenzo nebo Boca Juniors, maso nebo zelenina, obchody nebo poezie. A bylo to v pořádku, po-něvadž lidský rod nemohl důvěřovat lidem, jako byl Oliveira; právě takové odmítnutí vyjadřoval bratrův dopis.»Potíž je v tom,« pomyslel si, »že to nevyhnutelně končí v ani-mula vagula blandula. Co dělat? Kvůli téhle otázce jsem přestal spát. Oblomove, cosa facciamo? Veliké hlasy dějin nutí člověka k činu: Hamlet, revenge! Pomstíme se, Hamlete, nebo bude lepší chippendalské křeslo, trepky a pořádný oheň v krbu? Koneckonců každý ví, že ten Syřan pohoršlivě vychvaloval Martu. Svedeš bitvu, Ardžuno? Nemůžeš přece popírat hodnoty, ty nerozhodný králi. Boj pro boj sám, žít nebezpečně, pomysli na Ma-ria Epikurejce, na Richarda Hillaryho, Kya a T. E. Lawrence... Šťastní ti, kteří si volí, berou na sebe úděl vyvolených, nádherní hrdinové, nádherní světci, dokonalí uprchlíci před životem...«Možná. Proč ne? Bylo ovšem možné, že se na to dívá očima lišky zírající na hrozny. A možná že měl dokonce pravdu, ale ubohou a politováníhodnou, pravdu mravence proti cikádě. Jestliže jasnozřivost vedla k nečinnosti, nebylo na ní něco podezřelého, neskrývala se za ní nějaká obzvlášť rafinovaná forma slepoty? Hloupost válečného hrdiny, který vyletí do povětří společně s prachárnou, hrdinného vojáka Cabrala pokrytého slávou, dávala možná tušit něco víc než obyčejné vidění, chvilkové přiblížení k něčemu absolutnímu mimo veškeré vědomí (něco takového se od seržantů nežádá); běžné jasnovidectví, pokoutní jasnozřivost ve tři hodiny ráno v posteli s nedokouřenou cigaretou byly ve srovnání s tím nanicovatější než bystrozrak krtka.Vyprávěl to všecko Bosorce, která se probudila, přitulila se k němu a rozespale kňourala. Bosorka otevřela oči a zamyslela se.„Ty bys to nedokázal,“ řekla potom. „Ty moc přemýšlíš, než něco uděláš.“„Vycházím ze zásady, že každý čin je potřeba předem uvážit, hlupáčku.“„Vycházíš ze zásady,“ řekla Bosorka. „To je trochu složité. Jsi jako nějaký svědek, jako někdo, kdo přijde do muzea a prohlíží si obrazy. Obrazy visí na stěnách a ty jsi naráz blízko i daleko, chápeš? Já jsem pro tebe obraz, Rocamadour je obraz, Etienne je obraz, tenhle pokoj je taky obraz. Myslíš, že jsi uvnitř, ale ne-jsi. Díváš se na něj, ale nejsi tady.“„Slyšet tě svatý Tomáš, zezelenal by závistí,“ prohlásil Oliveira.„Proč zrovna svatý Tomáš?“ zeptala se Bosorka. „To byl ten hlupák, co chtěl všecko vidět, než tomu uvěří?“„Ano, miláčku,“ řekl Oliveira a pomyslel si přitom, že si Bosorka vzala do úst toho pravého světce. Jak byla šťastná, když dokázala uvěřit, aniž viděla, když byla jedno tělo se vším, co trvá, s ustavičným během života. Měla štěstí, že byla uvnitř v pokoji, měla domovské právo ve všem, čeho se dotkla a s čím žila – ryba v řece, list na stromě, mrak na nebi, obraz v básni. Ryba a list, mrak a obraz: právě o to šlo, ledaže by...(-84)

překlad Vladimír Medek

Zobraziť diskusiu (0)

Nebe, peklo, ráj

Nebe, peklo, ráj

Julio Cortázar

Román argentinského prozaika a esejisty Julia Cortázara z roku 1963 se stal kultovní knihou a jedním z nejvýznamnějších literárních experimentů 20. století. Zachycuje osudy rozkolísaného a cynického hrdiny Horacia Oliveiry, jenž v Paříži a v Buenos Aires prochází strhujícím vývojem - jeho hledání autenticity a smyslu bytí se zrcadlí v úvahách autorova alter ega Morelliho o poslání literatury a možnostech uměleckého zobrazení světa. Tyto jasné linie knihy jsou prokládány aforismy, novinovými výstřižky, výpisky z četby, esejistickými zamyšleními, ale i popisy milostného vytržení či chladně racionálními analýzami dění.

Kúpiť za25,38 €

Podobný obsah

Fedor Gál 70

Správy

Fedor Gál 70

Fedor Gál je pro mě jedním z lidí, kteří symbolizují moderní svobodné Slovensko. Navíc - jsem obdivovatel jeho přímé řeči.

Dva dojímavé príbehy

Správy

Dva dojímavé príbehy

Niekedy otvorím knihu a cítim, že teraz je ten správny čas, kedy si ju musím prečítať. Nedávno som prečítal 2 knihy, ktoré majú niečo spoločné. Hlavným hrdinom týchto kníh je muž, ktorému zomrela manželka a on sa nevie s jej stratou vyrovnať. A keďže život bez milovanej ženy pre týchto mužov nemá zmysel, hľadajú spôsob, ako ho ukončiť.

Zbrane Kornela Földváriho

Správy

Zbrane Kornela Földváriho

„No nie je ten život zlomyseľné prasa, ktoré sa vyžíva v detinských schválnostiach a dobre sa zabáva na našich reakciách?“ Napísal raz Kornel Földvári svoje milovanej sestre Irene Lifkovej. Roky jej spolu so svojou ženou Naďou písal každý týždeň jeden dva listy, písal ich na stroji a posielal poštou do Trenčína.