Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Jaké to je, stát mezi Hitlerem a Stalinem? Edvard Beneš

Prezident Beneš, tragická postava dějin 20. století, vyvolával vášně a polemiky, někdy velmi ostré, které se neustále rozvíjely po roce 1948 a zejména od roku 1989, kdy se v českých zemích i na Slovensku promluva historiků zbavila politického područí. I dál se k němu váží komplexní debaty. Beneš se tak dodnes stává např. součástí politického boje.

ukázka z úvodu knihy Antoine Marése:

Edvard Beneš nenapsal žádnou autobiografii, jež by se týkala celé jeho životní dráhy a umožnila by mu provést celkovou bilanci jeho působení. Politicky činný byl od 10. let 20. století prakticky nepřetržitě až do roku 1948, ve víru první světové války, v boji o vznik československého státu a poté v ministerské a prezidentské funkci.

V červnu 1948 abdikoval, už několik let nebyl zdravý, a zemřel dříve, než mohl využít důchodu k reflexi a vzpomínání. Zároveň je ale jen málo politiků, kteří toho napsali – nebo přiměli jiné k napsání – tolik o svém působení: přestože se Beneš musel neustále hájit před nejrůznějšími odpůrci, nebyl mu cizí kult osobnosti, který mnohdy obklopuje veřejně činné osoby ve střední Evropě.

Jeho četné sebeospravedlňující texty tvoří rozsáhlý korpus týkající se zejména obou světových válek. Historikové se jím už patřičně zabývali, ale působení tohoto významného státníka vysvětlují pouze zčásti.3 Přestože na toto téma existují skvělé práce,4 považoval jsem za nutné vrátit se přímo k pramenům, jinými slovy do archivů (zejména samotných Benešových fondů), které jsou dnes dostupné díky pozoruhodné práci českých archivářů po roce 1989.

Co však může opravňovat francouzského historika, aby se pustil do životopisného díla, jakému se odvážilo věnovat jen málo badatelů, včetně Benešových krajanů? Jako mladičký student jsem v Praze na začátku „normalizace“, při bádání o českých zemích za první světové války, narazil na jisté tabu: v duchu všudypřítomné cenzury jsem v kartotékách Národní knihovny v Praze nenašel heslo „Edvard Beneš“, vyjma stejnojmenného autora učebnic němčiny. Přesto bylo možné některé z Benešových textů najít paralelními cestami, jeho díla se nenacházela v knihkupectvích a v antikvariátech a jeho jméno vymizelo z dějepisných knih, když už ne z paměti lidí. Vládnoucí moc ho nepřestala očerňovat, z mnichovské dohody, s níž souvisel, dělala základ ostře protizápadní ideologie jako za dob nejtužšího stalinismu. Pro mnohé československé občany se Mnichov také úzce spojil s Francií. Takový diskurz nemohl než vést zvídavou mysl k tomu, aby lépe pochopila, co se v roce 1918, 1938, za druhé světové války a pak v roce 1948, kdy byla československá demokracie rozdrcena a smetena, opravdu stalo. Z tehdejší doby za mnohé vděčím dílům Roberta Kvačka a debatám s Kolomanem Gajanem, které pro mě představovaly cenná vodítka. Z této zkušenosti vychází tato biografie, jež se opírá především o konfrontaci rozsáhlého korpusu francouzských a českých archivů.

Cílem této knihy není rozsuzovat zastánce teorií, mnohdy až karikujících, které Beneše líčí jako ďábla nebo jako irénistu: to není úlohou historika. Bez ohledu na společenskou či mediální poptávku musí historik odolávat pokušení být obhájcem nebo žalobcem. I když ve Francii dál zuří diskuse a ideologické polemiky se neustále vracejí ke druhé světové válce, genocidám či k odpovědnosti za zotročování, mnozí historikové (Pierre Nora, Henry Rousso a mnozí další) odmítají být soudci: mají se na pozoru před souzením dějin a také před jejich instrumentalizací ze strany politiků. Historik nemá za úkol dávat v plen zjednodušující hesla. Má především vypovídat o složitosti světa a zároveň se pokusit o vysvětlení. „Snaží se učinit minulost pochopitelnou,“ napsal Marc Ferro, a my bychom mohli dodat „a vyhnout se přitom anachronismu“.

Jednání a rozhodnutí politiků je třeba posuzovat podle historických okolností, nikoli na základě soudů založených na našem současném mínění, jak tomu podléhalo a dosud podléhá mnoho zejména zahraničních komentátorů českých dějin. Nelze však ani upadat do léčky hagiografie, velmi rozšířené, jakmile se přiblížíme k Benešově osobnosti. Přestože životopiscův přístup předpokládá alespoň minimum empatie, ne-li přímo vůči dané osobností, tedy alespoň vůči jeho době, osobní odpovědnost druhého československého prezidenta samozřejmě nelze pomíjet.

Protože Benešova historie splývá s historií státu, k jehož založení přispěl, přičemž se ocital na křižovatce české (a poté československé) společnosti a jejího vztahu s Evropou a světem, mluvit o jeho osobnosti znamená také vytáhnout český prostor z provinčního tíhnutí, tolik odsuzovaného Masarykem, a vrátit ho do srdce Evropy. Ideologický vývoj bývalého ministra zahraničí sám o sobě vypovídá o tom, co se dělo v Evropě 20. století: Jakou roli má ve společnosti hrát stát jako regulátor a činitel? Jak lze skloubit individualismus se socialismem? Podobně zásadní otázky vyvstávaly od první světové války. Benešova životní dráha byla jakýmsi seismografem starého kontinentu, podobně jako jím od dob třicetileté války bývala jeho země.

Psát životopis Edvarda Beneše tedy znamená zajímat se o okolnosti obnovy nezávislého státu na troskách mocnářství a o výzvy, jimž musel tento stát čelit ve stále nepřátelštějším evropském okolí. Vyžaduje to také analýzu toho, jak byla vybudována a vedena zahraniční politika usilující o zachování suverenity s ohledem na „hlubší síly“, jimiž lze vysvětlit, že činnost člověka je výslednicí mnoha strukturálních a kolektivních sil, jakož i různých kolektivních představ.5 A konečně to znamená klást si sine ira et studio otázku, jak prostor československého státu prošel ideologickými spory, které drásaly Evropu, a do jaké míry mohl Edvard Beneš tyto procesy ovlivňovat.

Zobraziť diskusiu (0)

Edvard Beneš

Edvard Beneš

Antoine Marés

Druhý český prezident Edvard Beneš je českou společností počátku 21. století nazírán rozporuplně. Na jedné straně je vnímám jako pokračovatel představ T. G. Masaryka, jeho politiky československého státu jako středu Evropy mezi Východem a Západem, na druhé straně však v posledních letech převažuje jeho negativní hodnocení za jeho kontroverzní kroky spojené s Mnichovem roku 1938, s postoji za druhé světové války, především v jeho otevření cesty pro nerovnou spolupráci se SSSR, jež ve svým důsledcích vedla komezení demokracie, a v neposlední řadě s Benešovým přístupem k řešení únorové krize roku 1948. V českém povědomí tak Edvard Beneš vystupuje jako evropský politik, jenž svými postoji otvíral ČSR nové politické obzory.

Kúpiť za 16,29 €

Podobný obsah

Timothy Snyder, Ray Brandon: Stalin a Evropa (napodobit a ovládnout 1928-1953)

Recenzie

Timothy Snyder, Ray Brandon: Stalin a Evropa (napodobit a ovládnout 1928-1953)

Timothy Snyder sa v posledných rokoch teší „plodnému“ autorskému obdobiu a rovnako sa darí aj jeho českým či slovenským prekladom. Jeho predposledná práca však vznikla inak, ako sme boli doteraz zvyknutí. Namiesto autorského textu spolu s Rayom Brandonom zozbierali významné práce iných historikov o Stalinovi a jeho politike.

Kdo byl na našich územích na počátku občanské společnosti? Habsburkové!

Knižné ochutnávky

Kdo byl na našich územích na počátku občanské společnosti? Habsburkové!

Současné jednostranné preferování soudobých dějin utvrdilo představu, že geneze demokratických idejí u nás začíná až se vznikem první republiky. Ve skutečnosti však počátky klíčových institucí současné politické kultury sa- hají už do doby vlády domu habsbursko-lotrinského. Právě tehdy u nás začíná právní pozitivismus, mění se konstelace státu, církve a společnosti a vznikají masová média. Víc v knize Habsburkové, která vychází v roce100. výročí úmrtí císaře Františka Josefa I.

Ukážka z knihy: Listy môjmu palestínskemu susedovi

Knižné ochutnávky

Ukážka z knihy: Listy môjmu palestínskemu susedovi

Kniha izraelského autora YOSSIHO KLEINA HALEVIHO je zbierkou fiktívnych listov, ktoré píše svojmu (nie až tak) fiktívnemu palestínskemu susedovi. Yossi sa na izraelsko-palestínsky konflikt pozerá nezaujatými očami s obrovským pochopením pre obidve strany.