Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Édouard Louis: Skoncovat s Eddym B.

Román dvadsaťdva ročného francúzskeho študenta je drsnejší a ako romány vojnových veteránov - a pritom hovorí o svojom vlastnom detstve na francúzskom vidieku v deväťdesiatych rokoch minulého storočia. Otvorene o šikane, bolesti, ponižovaní, o nemožnosti vymaniť sa zo sociálneho prostredia do ktorého sa narodil, o obmedzenosti vlastných rodičov, chudobných vidiečanov, nepochopení a odmietaní inej sexuálnej orientácie.

Kniha 1

Pikardie (konec 90. let 2. tisíciletí – zacátek 3. tisíciletí)


Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezakusil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže. Na chodbě se objevili dva kluci, jeden vysoký a zrzavý a druhý malý, s nahrbenými zády. Velký zrzek plivl Tumáš do držky.

Plivanec mi pomalu stékal po obličeji, žlutý a hustý, jako hleny, jež váznou v krku starším nebo nemocným lidem, silně, odporně páchl. Pronikavý, ostrý smích obou kluků Hele, schytal to přímo do ksichtu, čurák. Stéká mi od oka až ke rtům, do úst. Neodvažuju se ho otřít. Mohl bych to udělat, smáznout ho rukávem. Stačil by zlomek vteřiny, rychlý pohyb, a plivanec by se mi na rty nedostal, ale já to neudělám, ze strachu, že bych je popudil, ze strachu, že by se rozčílili ještě o něco víc.

Nečekal jsem, že to udělají. Násilí mi přitom není neznámé, zdaleka ne. Odjakživa, co jen mé vzpomínky sahají, jsem vídal svého otce, jak se opilý u vchodu do baru rve s jinými opilými chlapy, jak jim rozbíjí nos nebo vyráží zuby. Chlapi se příliš upřeně zadívají na mou matku, a otec už pod vlivem alkoholu soptí Za koho mě máš, že mi takhle očumuješ babu, hajzle zasranej. Matka se ho snaží uklidnit Klid, miláčku, klid, její námitky však nikdo neposlouchá. Otcovi kamarádi nakonec v určitou chvíli vždycky zasáhnou, takové je pravidlo, tak se má zachovat opravdový přítel, dobrej kámoš se musí vrhnout do rvačky a odtrhnout mého otce od toho druhého, terče jeho opilosti, s obličejem už zhmožděným ranami. Když některá z našich koček vrhla mladé, vídal jsem otce, jak cpe čerstvě narozená koťata do igelitky ze supermarketu a mlátí s ní o betonový obrubník, dokud se taška nenaplní krví a mňoukání neutichne. Vídal jsem ho, jak v zahradě podřezává prasata, pije ješte horkou krev, kterou zachycoval do nádob a pak z ní dělal jelita (krev na jeho rtech, na bradě, na tričku) Todle je ze všeho nejlepší, ta krev, co z pašíka vyteče, hned když zhebne. Kvičení umírajícího prasete, když mu otec přeřízl průdušnici, se neslo přes celou ves.


Bylo mi deset. Na druhém stupni jsem byl nový. Když se objevili na chodbě, ještě jsem je neznal. Neznal jsem dokonce ani jejich křestní jména, což bylo vzácné v tak malé škole, kterou navštěvovalo ani ne dvě stě žáků a kde se všichni rychle seznámili. Kráčeli pomalu, usmívali se, nevyzařovala z nich žádná agresivita, takže jsem si nejdřív myslel, že se chtějí jenom seznámit. Proč se mnou ale chtějí mluvit velcí kluci, proč, když jsem tu nový? Školní dvůr fungoval stejně jako zbytek světa: velcí se s malými nestýkali. Matka tak mluvila o dělnících: My malý lidičky nikoho nezajímáme, rozhodně ne ty velký pány.

Na chodbě se mě zeptali, kdo jsem, jestli to jsem já, ten Bellegueule, ten, co o něm všichni mluví. Položili mi tu otázku, kterou jsem si pak v duchu donekonečna opakoval, celé měsíce, celé roky.

To seš ty, ta buzna?

Tím, že ji vyslovili, ji do mě navždy otiskli jako stigma, značku, jaké staří Řekové vypalovali rozžhaveným železem či vyrývali nožem na těla zvrhlíků, představujících nebezpečí pro společenství. Zaskočilo mě to, ačkoli to nebylo poprvé, co mi nékdo něco takového řekl. Na urážku si člověk nikdy nezvykne.

Pocit nemohoucnosti, ztráty rovnováhy. Usmál jsem se – a z doznívajícího slova buzna se mi málem rozskočila hlava, bušilo ve mně v rytmu tepu. Byl jsem hubený, mou schopnost obrany jistě vyhodnotili jako nevalnou, takřka nulovou. V tomhle věku mi rodiče často přezdívali Kostlivec a můj otec neustále opakoval stejné průpovídky Seš tak hubenej, že slyšim, jak ti chrastěj kosti. Ve vesnici i v naší rodině se váha cenila. S oblibou se říkalo Lepší než chcípat hlady, pár kilo navíc není žádná nemoc.

(O rok později, když už mě popichování členů rodiny ohledně mé váhy začalo unavovat, jsem se rozhodl, že ztloustnu. Po škole jsem si kupoval sáčky chipsů za peníze, o které jsem si říkal tetě – rodiče by mi je dávat nemohli – a cpal jsem se. Ačkoli jsem doposud odmítal matčina příliš tučná jídla, právě proto abych nedopadl jako otec a bratři – rozhořčovala se: Ti to snad ucpe díru do prdele? –, najednou jsem začal hltat všechno, co jsem měl na dosah, jako ta mračna hmyzu likvidující celé krajiny. Za jediný rok jsem přibral asi dvacet kilo.)

Nejdřív do mě lehce strkali rukou, nijak surově, pořád se smáli a já měl pořád ten plivanec na obličeji, pak přitvrdili, až mi nakonec praštili hlavou o zeď. Mlčel jsem. Jeden mě chytil za ruce a druhý mě kopal, usmíval se stále méně, svou roli bral stále vážněji, jeho obličej zračil ve stále větší míře soustředění, hněv, nenávist. Vzpomínám si: rány do břicha, bolest způsobená úderem mé hlavy o cihlovou zeď. Bolest, náhle trpící, zraněné, zmučené tělo, na to u takového výjevu nemyslíme. Myslíme – chci říct: sledujeme­-li podobnou scénu zvenčí – na ponížení, nepochopení, na strach. Ale na bolest ne.

Z úderu do břicha jsem se začal dusit, nemohl jsem se nadechnout. Otvíral jsem ústa, jak jsem jen dokázal, aby mi do plic proudil kyslík, vypjal jsem hrudník, ale vzduch dovnitř nešel; zdálo se mi, že mám plíce náhle plné husté mízy, olova. Najednou jsem cítil, jak jsou těžké. Tělo se mi klepalo, jako by mi už nepatřilo, nepodléhalo mé vůli. Jako stárnoucí tělo osvobozující se od nadvlády ducha, když je duch opouští, odmítá ho poslouchat.

Tělo, které se stává břemenem.

Smáli se, když mi z nedostatku kyslíku zrudl obličej (pověstná přirozenost lidových vrstev, jednoduchost chudých lidí, kteří se rádi smějí, dobráků). Oči se mi zamlžily, bezděčně mi do nich vstoupily slzy, jako když člověku zaskočí slina nebo sousto. Nepochopili, že mi slzy tečou, protože se dusím, mysleli si, že pláču. Začali být netrpěliví.

Když se ke mně naklonili, ucítil jsem jejich dech, pach zkažených mléčných výrobků, mrtvých zvířat. Stejně jako já si pravděpodobně nikdy nečistili zuby. Vesnickým matkám na ústní hygieně jejich detí nijak nezáleží. Zubař je příliš drahý a nedostatek peněz se nakonec vždycky promění ve vědomou volbu. Matky říkávaly V životě jsou přece důležitejší věci. Dodnes na tuto nedbalost své rodiny, své společenské vrstvy, doplácím úpornými bolestmi a probdělými nocemi, a až o mnoho let později nastoupím v Paríži na École normale, budou se mě spol už&aacu te;ci vyptávat Jak to, že ti, prosím tě, rodiče nenechali dát rovnátka? Mé lži. Odpovím, že mí rodiče, intelektuálové až příliš bohémského ražení, se tolik starali o to, aby se mi dostalo vzdělání v literatuře, že to někdy bylo i na úkor péče o zdraví.

Velký zrzek a malý nahrbený kluk se v chodbě rozkřičeli. Nadávky se střídaly s ranami a já byl ticho, vždycky. Buzno, buzerante, homouši, homoději, bukvice jedna, obojživelníku, nabíječko, tetko, teplomete, análníku, růženo, mrdkožroute, teplouši, tetko, nebo pederaste, pedále. Občas jsme se míjeli na schodišti přeplněném žáky, nebo jinde, přímo uprostŕed dvora. Před ostatními mě nemohli uhodit, tak hloupí nebyli, hrozilo by jim vyloučení ze školy. Spokojili se s nadávkou, pouhým buzno& nbsp;(nebo něčím jiným). Nikdo z okolí tomu nevěnoval pozornost, ale slyšeli to. Museli to slyšet všichni, vzpomínám si totiž na spokojené úsměvy na tvářích dětí na dvoře či na chodbě, jako by se v nich zračilo potěšení z toho, že vidí a slyší, jak velký zrzek a malý nahrbený kluk činí spravedlnosti zadost, říkají nahlas to, co si všichni v skrytu myslí, a když jdu kolem, šeptají Čum, to je Bellegueule, ta buzna.


Skoncovat s Eddym B.

Édouard Louis

Paseka 2018

preklad: Vybíralová Sára

Zobraziť diskusiu (0)

Skoncovat s Eddym B.

Skoncovat s Eddym B.

Louis Édouard

Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou. Louisův výjimečný debut zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas: knihy tehdy dvaadvacetiletého studenta se jen ve Francii prodalo přes 300 000 výtisků a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků.

Kúpiť za 10,98 €

Podobný obsah

Egypťan Sinuhe

Recenzie

Egypťan Sinuhe

Historický román je svojím spôsobom veľmi výlučná literárna forma. Pokiaľ má byť spracovaný naozaj poctivo, kladie na tvorcu nemalé nároky. V prvom rade si vyžaduje presnú znalosť popisovaného historického obdobia, bez ktorej docieliť autenticitu je, pochopiteľne, nemožné. Nemôže chýbať chytľavý príbeh, či rovno viacero spletitých príbehov, zaľudnený čo najpestrejšou zmesou charakterových typov, plasticky interpretujúcich historickú každodennosť i veľké zlomové historické udalosti. Všetko z tohto, a ešte podstatne viac, vo svojej tvorbe ponúka zrejme absolútny imperátor na poli historického románu – Mika Waltari.

Niekde uprostred 60. rokov... Americká idyla, hommage à Philip Roth

Recenzie

Niekde uprostred 60. rokov... Americká idyla, hommage à Philip Roth

Nie je veľa príbehov, ktoré by vypovedali o duši jedného národa a jednej generácie tak presne, vystihli jej najhlbšie tiene a najjemnejšie odtiene. V americkej literatúre nájdeme príklady ako Králik, utekaj; Núdzový východ; Kentaur; Príšerne nahlas a neznesiteľne blízko... Aj Americká idyla (American pastoral), klasika amerického spisovateľa Philipa Rotha (Portnoyov komplex, Everyman, Rozhorčenie, Operácia Shylock, Ľudská škvrna) patrí do tejto kategórie.

Nicole Krauss: Temný priestor lesný

Knižné ochutnávky

Nicole Krauss: Temný priestor lesný

Určite si spomeniete mimoriadne obľúbené Dejiny lásky, ktoré vyšli ako paperback v dotlači, prekrásny román o láske a hľadaní stratených spomienok. Možno si spomeniete aj na jej druhý román Veľký dom, v ktorom hlavnú úlohu hrá veľký písací stôl. Po siedmich rokoch prišla Nicole Krauss s ďalším príbehom, ktorý vychádza opäť v preklade Otta Havrilu.