Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Dáme eště ločíka? - ukázka z nové knihy Jáchyma Topola Citlivý člověk

"Jsem rád, že jsem si na tuhle knihu dal čas. Pracoval jsem na ní několik let, protože prostě chodím do práce, chodím s dcerama vybírat trička....Takovejch sto stránek jsem určitě vyházel, protože já jsem bobr, kterej dokáže z borovice udělat sirku, jak to opracovávám. Takže spontánní to ne, spontánní to fakt není."

ukázka:

Dobře se oba k rozpravě uvelebili. I starý vlezl do postele obklopené knižními haldami, usedl, obrovité tělo zakleslé v polštářích. Říkáš, že chceš psát, mladej. A co tohle všechno. Co už je? A kapitán Lojda poukáže na knižní spoustu, tituly zapadané prachem, mourem, na věže z knih, rozevřené folianty, v nichž je i přes šero kajuty patrno zatrhávání a škrtance v použitých stránkách. To mě vůbec nezajímá! Lojda pokývne. Víš co, učiteli? Kdyby mě tehdy nevyhodili ze školy, těžko bych poznal svět! Takže díky! A poznal si svět?, šklebí se Lojda. Fakt ses měl dobře? Fakt si se nepromarnil? He? Cože? Hele, Moure, producíroval ses na divadelních prknech, žil z grantů, sál instituce pro pseudoumělce, jako Romulus a Remus cecky svý mámy, slušná kariéra, no fakt. A proč ses teda vrátil do Čech? Konkurence ti nevoněla viď? Cože? Chceš psát, jo? Tak piš, vole, co ti brání? Je s tebou sranda, učiteli, mumlá táta. Prosrali ste tu svobodu, kluci, no. Říkáš, že ses vrátil zadědictvím starýho Hrozna, ale zapomněl ses voženit. No, to je fakt výborný. Nerad ti to říkám, ale ty si dost sešel, učitelskej. Znáš někoho, kdo nestárne? Sedíš tu učiteli, vykládáš, jak šukáš tu malou, meleš vo minulosti, ale to ty si mě tehdy udal. To mi bylo sedumnáct. No jo. Eště nejseš nad tim? Přijeli fízlové a profackovali mě rovnou v ředitelně, a šup do lochu. Stál sem sám v sedumnácti proti celýmu Sovětskýmu svazu. Víš, jak mi bylo? A víš, proč sem tě tehdy udal, ty břídile? Ve sklepě gymplu sme měli my, učitelskej sbor, cyklostyly. Aha!
Vohrožovals nás svou mladickou neopatrností, ty vejtaho. No a co se ti stalo? Votřískal ses, proslavil a stal se legendou podzemí pro všechny ty týnejdžerky zmámený. A co děláš tady na uhelný lodi, ty měchu starej? Čekám na smrt teďka. Ale fakt! Máš to taky za pár, promiň! Stárnutí není pro sraby. Hele, upíchnu kluky k Monče a du dál. Myslíš teda cestu, jako existenciální únik?, zajímá se Lojda. Taky sem toho názoru, že lékem na existenciální úzkost je putování. Nekončící pouť. Akorát že já už chcípám, do prdele, ach jo!
Fakt je mi to líto, učiteli. Pamatuju tě jako hošíka, disidentíka, vlasy ti vlály. A jak si teda naložil s těma dvaceti pěti letama, co máme v Čechách svobodu? Cože?
Už seš starej. A neni ti to blbý? Stáří, to je jediný, na co ses v tý svobodě zmoh. Zrovna tobě a takovejm jako ty Rusáci přijdou nejvíc vhod. Co to meleš, učiteli. Nejsme na Ukrajině. Takový jako ty se eště budou modlit, ať by sem ten Putin vtrhnul. A skoncoval s vaší bezvýznamností. Násilí potřebujete, blbečci! Rusáky potřebujete, aby zakryli váš ubohej osud, ten průser!
Co to meleš? Co je lepší, Moure, dřepět ve sklepě, psát básně, bojovat za svobodu, dostat vobčas pár facek a bejt slavnej? Anebo platit složenky, vstávat do práce a bejt naprosto bezvýznamnej?
Ale no tak...
A navíc vystavenej celosvětový konkurenci? Bububu!
Za Havla ste se rozběhli do světa a co z toho, nic, ty moulo, viď? Ale, no tak, učiteli...Ále, drž chvíli hubu! Rusové šířej oheň a zmar, to jo. Ale dyť tim nás zachraňujou. Z takzvanýho normálního života plnýho sraček svobody, teda hlavně nejistoty a antidepresiv. To Rusové si berou na hlavu ďábelskou helmu jezdce noci a dávaj ti supermožnost boje za svobodu, ty vopičáku! Mučednictví, to jim de! Chápeš? Napiju se eště trochu. Dovolíš, učiteli? Rusové sou příroda, ty nezastavíš. Jezdci Belialovi se zas hnuli, protože nic jinýho neuměj. Afghánistán, Čečna, to už je zapomenutý, předevčírem Gruzie, včera Krym, dneska Sýrie, zejtra Ukrajina, pak Balt, Polsko, normálka, zase budou tady a kozácký koně se eště napijou ze Sázavy. Kdo jim v tom zabrání? To teda nevim.
Hlavně si hluboko ve svým černým srdci přiznej, že seš rád, že seš bílá huba, ty disidentíku. Cožejako? To bylo psáno, že se národy přelijou z vod bouřlivých do tůňky a zčeří ji. A víš, kolik negrů z tý uprchlický vlny v našich Čechách nakonec zůstalo? Kolik? Ani jeden. To je terno, viď? Co ty na to, ty bojovníku za lidský práva? Dal bych si eště loka. No a hlavně už není kam emigrovat, když všude lítaj bomby. Už nemáš kam zalízt, kde se schovat, ty herče.
Protestuju!

No, to budeš moct do sytosti. To už se nebude zavírat za ňáký samizdaty, kdepak, to byl totiž tehdá ráj. Facky a kriminál za básničky, no, ty vole, to je romantika dvacátýho století, po tom se ti stejská, chlape, co?
Alenotak.
Ňákej uměřenej protest, to bude ovšem folklór. Na to
bude v telce zvláštní kontrolovanej kanál, tebe s tou tvou profláklou držkou určitě vemou, neboj.
Protestuju, hergot!
Jo, jo, pár křiklounů tu bude, to už je, řek bych, antropologická konstanta. Ale víš, co píše Alexijevičová? Pro ty v Rusku stačí jedinej stadion! V Rusku asi pořádnej, ale tady u nás bude stačit jedno hřišťátko pro disidenty, takový, co se na ňom válí fotbal v Hrusicích. To sem nevěděl, že máš Rusáky tak v lásce
Nenávidim je.
Aha!
Ale prostě to tak je.
Neni!
Je.
Neni.
Ale, klid, dyť je to nakonec fuk, Moure.
Máš pravdu, učiteli.
Zachrutý do deky Lojda chvilinku pozoruje třas, který
návštěvníkovi lomcuje prsty, když si dolévá. Lok to zklidní. A oba, už zas usměvaví, smíří se pohledem. A host pochválí kajutu. Vkusnost zařízení. Pohodlnost lože. Zmíní se i o vynikající kuchyni. Až se kapitán potěšeně zavlní. Mužové spočívají, kamna žhnou. Chápeš, Moure, já už nemám tu sílu. Vodešla se Světlankou. To je teda dost smutný, učiteli. Dyť ale vona musí do světa! Ale co čeká mě? Bohužel mi to, Moure, není úplně lhostejný. Že neni? Nechci, aby to trvalo dlouho, a už vůbec ne aby to bolelo. Seš jako každej, učiteli...Je to príma, Moure, že si dorazil. Dáme eště ločíka?
Určitě!
A stalo se ti někdy, Moure, že jsi vstal po milování a byl
ve světle? A to světlo těobklopovalo i v šedivé ulici, či v pustině lesa s vyhnilými, červivými pařezy? Svět zkrásněl po milování a barvy byly ostré a jasné? Hele, to sou buzerantský kecy, todlecto. Mně se to po milování se Světlankou vždy událo. Jo? Vážně? Jo, fakt sem zažil plnost lidskýho doteku, kterým je láska. Prosimtě, učiteli, to teďka mluvíš akorát vo šukání, vo sexu mluvíš. Přišel sem ale na to, že je eště větší láska!, vzkřikne staroch. Ale to je furt fyziologická reakce, serotonin, oxytociny a tak. Přičemž menstruační cyklus se taky podepíše. Měli sme to v přírodovědě na gymplu! A člověk řekl bohu. Dal si mi ženu, aby při mně stála. Ale vona vzala ze stromu jabko. A hnedka začal celej tenhle
candrbál, ten svinec, tenhle průšvih! Ale zase vidíš to světlo se ženou, říkal si, šklebí se táta. Hezky si ale povídáme, viď, Moure? Víš co? Já ti eště naleju. Jo, taky budeš starej dědek. S tim se holt nedá nic dělat!
Ale no tak, učiteli...Znal si mě jako chlapa. Ste se ve třídě třásli, když sem na dvorku zařval. A teď? Ale no tak, to bude dobrý. Nebude! A hlavně si teď, Moure, lámu hlavu s tim, jestli je Bůh uvnitř ve světě: jako s náma, nebo jestli je mimo. To je rozumný, učiteli. Co taky dělat, když ti vodešlo šukání, viď? Hele, kapitáne, vosaměl si, to je to celý. Ale depak, Moure, myslim, že sem konečně pochopil, jak je to se zlem a utrpením. A fakt parádně se mi ulevilo.
Vážně? Sem s tim!
Bůh všechno stvořil, ale pak se stáhnul, víš? Aby umožnil věcem dít se. A zůstal tu, jako láska. Ne jako ta naše vobyčejná, šukací. Jako božská láska!, prskne starý.
No, proč ne? Zůstal tu jako láska vo síle supernovy tribilionu mnohoorgasmu! Je to ale taková láska, ke který můžeš, až když musíš! To zní dobře, starej...Ale na počátku, zřejmě hnedka vo tý první neděli, se Bůh stáhnul, zřekl se svý moci, aby umožnil existenci, která bez zla neni možná, komíhá starý zas pažema. Že neni?
Neni! Kdyby umožnil růst jen dobru, tak zruší celý to
kolotání, veškerej pohyb. Totiž život. A to bys chtěl? To
bys chtěl, Moure, ty vole? Seš ty vůbec normální?
Mluvil si o tom světle, učiteli. Vodešla ti holka, tak se
hned pomateš? Tak tys jí dával kožešinku za číslo, jako
ňákej paša, to ses teda ukázal, ty zvrhlouši starej. Ale vodejde ti stejnak, viď? A co budeš dělat?
Bavit se s takovejma šlejškama jako seš ty. Ale hovno, dědku. Ty tu shniješ. Nebo zhebneš někde v příkopě, vopilej zmrzneš v lese. Úplně to vidim. Hele, ale to nemusí bejt zas tak úplně špatný, no ne? Vlastně ne.
Kolikrát sem si říkal, že radši sám vlezu do vody. Zabiju se, no! Ale budu k tomu mít sílu? Jo vo tohle ti de...
To samosebou, Moure, není ta správná otázka, jestli to
udělat. Ta správná otázka je, jak a kdy to udělat. Asi že jo! V tvým případě...Moure! A co myslíš, vytváří Bůh i temnotu?
Cože?
No, uvažuj přece trochu! Vytváří Bůh zlo a zkázu?
No to snad ne!
A Lojda pozdvihne k očím papírek, který odkudsi vytáhl. Strká papírek těsně k očím a čte:
„Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin vytvářím všechny tyto věci.“
Cože? Tvoří zlo? A tam je to vážně napsaný? A nevymyslel sis to, starej? Že ti už jebe a tohle sis vymyslel, vosamělej, smutnej na tom svým slamníku? Ne. Tvoří zlo. A co seš náhle brunátnej, Moure? To z pití? Dyť si radši eště dej. Dyť já už nebudu. Anebo ty ses lek, Moure? Co bych se lekal? Dyť si řek, že tenhle rum je čistej! Tvrdil si, že tohle není špatnej chlast, říkals to! Hele, Moure, neděs se. Normálně vem rozum do hrsti. Protože Bůh stvořil zlo, je taky pánem zla a řek bych teda, že ho kdykoli může změnit v dobro. Uvažuj logicky.
Oukej.
Prostě v to doufej!
Jako že je naděje?
Ano.
A kurva, kurva, kurva!
Co je? Naděje ti ňák nevoní, koukám ...Dyť je to pořád to samý, do prdele už. Že je to celý hrůza, ale že je naděje. S tim už děte všichni do prdele! Naděje ale je! Fakt, Moure. S tim nic nenaděláš.
Děkuju za všechno, kapitáne! Ale sbalíme se s klukama a dem. Po řece nemůžete. Sou tam zátarasy. Drž se Ričína. Ten má moto schovaný. Aha! Ale než pudeš, něco ti dám.
Beru. A co mi dáš? Starý zaloví mezi divanem a stěnou,
šátrá tam a pak vytáhne igelitku. S logem obchoďáku.
Narvaný je to stránkama popsanejma až po okraj, řekne Lojda. Táta vnoří ruce do igelitky. To sem vylovil v ledech. A usušil. To sepisoval Máťa tehdy. To je jeho kniha.
Jaký to je?, zajímá se táta.
Úžasný je to, řekne Lojda.
Vo čem to je?
Píťa Máťa nakouk do Božího plánu, řek bych.
OK! Ale vo čem to je?
Je to o zlu.
A sou ty stránky paginovaný?
Ovšem. Vemeš si to?
Jo, vemu, zaťuká táta na měkký kryt rukopisu všemi deseti prsty.
Díky.
Hm.
Poslouchej, Moure! Ale co já? Chtěl bych ten svůj konec lepší. Vo svý lidi sem se staral, jak to šlo, ale chcípaj. Uvidíš, až pudeš ven. Někdo by snad řek, že by tu měl
bejt zázrak učiněnej. Ale víš co? Já myslim, že ani ne. Tady věci doběhly svýho konce, tahle ratolest shnila. To se stává. Ach jo!
Pomož mi. A pak popadni kluky a zdrhejte!
Hm, hm.
Pomůžeš mi teda?
Jo. Myslim, že jo.

Zobraziť diskusiu (0)

Citlivý člověk

Citlivý člověk

Jáchym Topol

Topolov dobrodružný román zo súčasnosti sa dotýka tém, ktoré znepokojujú ľudstvo odjakživa: viera, starnutie, zmysel života, samovražda, láska, rodičovstvo a aj tých, ktoré sú teraz najauktuálnejšie: "sťahovanie národov", politická korektnosť, krymský konflikt... Citlivý človek je komický a brutálny, karnevalový a zároveň prísne organizovaný.

Kúpiť za 12,24 €

Chladnou zemí

Chladnou zemí

Topol Jáchym

Pátrání po stopách dějin se stejně jako u Topolových předchozích próz i v této novele proplétá se surreálně-karnevalovým dějem. Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti.

Kúpiť za 8,55 €

Podobný obsah

Citlivý člověk Jáchym Topol

Novinka

Citlivý člověk Jáchym Topol

Občas Jáchyma potkávám v centru Prahy, většinou v blízkosti Knihovny Václava Havla, kde je už pět let programovým ředitelem. Známe se, dělali jsme spolu před sedmnácti lety knižní rozhovor. Předtím, jsem ho měl rád jako spisovatele, od té doby si ho vážím i jako osobnosti. Ano, vlastně jako citlivého člověka. Bez ironie.

Egypťan Sinuhe

Recenzie

Egypťan Sinuhe

Historický román je svojím spôsobom veľmi výlučná literárna forma. Pokiaľ má byť spracovaný naozaj poctivo, kladie na tvorcu nemalé nároky. V prvom rade si vyžaduje presnú znalosť popisovaného historického obdobia, bez ktorej docieliť autenticitu je, pochopiteľne, nemožné. Nemôže chýbať chytľavý príbeh, či rovno viacero spletitých príbehov, zaľudnený čo najpestrejšou zmesou charakterových typov, plasticky interpretujúcich historickú každodennosť i veľké zlomové historické udalosti. Všetko z tohto, a ešte podstatne viac, vo svojej tvorbe ponúka zrejme absolútny imperátor na poli historického románu – Mika Waltari.

Výlet do skanzenu masových popráv v sprievode Jáchyma Topola

Recenzie

Výlet do skanzenu masových popráv v sprievode Jáchyma Topola

Rozhodnutie vydavateľstva Torst opätovne uviesť do obehu prózy Jáchyma Topola určite potešilo všetkých priaznivcov tohto žijúceho klasika českého undergroundu a stále aktuálna tematika novely Chladnou zemí je vítaným príspevkom ku kvalitnej literatúre prvého kvartálu nového roku. Na stránkach svojho posledného diela autor s nevídanou originalitou problematizuje nielen požiadavku adekvátnej odpovede na temné obdobia našej minulosti, ale aj presvedčenie o nutnosti ich výhradného postavenia v historickej identite národa.