Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Co všechno byl Kafka?

Reiner Stach je německý kafkolog a jeho objevná objemná trilogie sedí dnes už v nejedné české knihovně. Ale autor toho napsal o Kafkovi ještě víc, a tak je tady další kniha – To že je Kafka? Vyšla v českém překladu a začíná tímto autorským úvodem:

Předmluva

V leckom vzbuzuje úzkost. Mnozí z těch, kdo ho nečetli, avšak slyšeli o něm vyprávět, se jen bojí, že jim nažene strach. V jiných pouze vyvolává smutek, aniž vědí proč. Někteří dokonce pocítí závan deprese, a proto jeho útlé knihy obezřetně odloží. Výhrad vůči němu je mnoho a pověst, že byl v podstatě šílený, nachází stále ještě dostatek potravy, i z jeho dokončených textů. Není ovšem úkolem literatury, aby k problémům, které nadhazuje, promptně dodávala uklidňující řešení, či dokonce poskytovala důkazy, že všechno má své dobré stránky. Že toto není pravda, dobře víme a nejsou nám po chuti autoři, kteří nás mají za naivní. Jestliže však ono reálné ztroskotání, kterého nezůstane ušetřen nikdo, literatura se zjevnou rozkoší mnohonásobně zobrazuje prostřednictvím ztroskotání imaginovaného, a navíc je ovíjí ustavičnými, nikam nevedoucími řečmi o ztroskotávání – pak se tážeme, zda autor nepopouští příliš zprudka uzdu své soukromé obsesi a proč my mu máme pozorně naslouchat a přihlížet, jak on to zjevně očekává.

V leckom vyvolává netrpělivost, nervozitu. On totiž své texty zamlžuje a proměňuje v hádanky a patrně ho těší, když svede čtenáře na scestí a do myšlenkových zákrut připomínajících bludiště, odkud není úniku. To on vynalezl postavy tak proslulé, jistého Gregora Samsu, který se promění v hmyz, a jakéhosi Josefa K., jenž je zatčen bez zjistitelného důvodu. Co se oběma těmto postavám přihází, je vzrušující, fantastické, nutí k zamyšlení, a přesto frustruje všechna očekávání. Kdo ovšem pěstuje nějaký vztah k literatuře, byť sebenejistější, ten po několika stránkách pochopí, že by jakékoli rozumové vysvětlování, jakékoli „rozluštění“ bylo pro tato prozaická díla zhoubné, přestože jejich hrdinové a s nimi i čtenáři nadmíru touží, aby to napětí povolilo.

Nějaká spolehlivá útěcha tu neexistuje, ani podle pravidel vývoje literatury existovat nemůže, leda velice přechodná útěcha toho, kdo se právě nachází v situaci volného pádu a ubezpečuje sám sebe, že doposud přece všecko dopadalo dobře. Přesto se vyskytuje skupina čtenářů – za desítky let se nijak nezmenšila –, která vůči němu projevuje nadšení a četbu jeho knih pokládá za nejvyšší požitek, jaký literatura dokáže nabídnout. Tito čtenáři se nedají odstrašit ani mysteriózními zápletkami, ani závěrečnými katastrofami, chápou je jako obrazy neproniknutelnosti a omezenosti lidského života obecně a života v moderní řízené masové společnosti zvláště.

Co těmto obrazům dává takovou podmanivost, není totiž myšlenka v nich skrytá, o jejíž závažnosti by ještě bylo možné se přít, nýbrž její estetická forma, krystalický jazyk, záplava nikdy neslýchaných, úžasných metafor a paradoxů, provokující prostota, virtuózní ovládání logiky snu, ohňostroj komična, který svou září proniká až do sebetemnějších osudových okamžiků. Jako by se mu dařilo naprosto všechno. Je to autor, jenž nezná nedbalost, vyšperkovávání jazyka, prázdné efekty. Je to autor, jenž nikdy nespí.

Bylo nevyhnutelné, že se u takového spisovatele jako Franz Kafka, kterého už deset let po jeho časné smrti mnozí považovali za jev vzplanuvší náhle jako kometa a zároveň již za budoucího klasika, roznítil i silný zájem o jeho životopis. Sžíravá touha lidsky objasnit, co jeho texty stále znovu rozdmychávají, se jaksi přelila na Kafkovu soukromou existenci a nakonec na vše, co ho obklopovalo kulturně, politicky a sociálně. Otázka zněla, co utvářelo člověka, který plodí takové věci, jak se mohl stát tím, kým byl, a ještě dlouho se tato legitimní otázka zakládala na nevysloveném podezření, že takový člověk vlastně nemůže být normální.

První anekdotické vzpomínky na Kafku, které se vyskytly, jako kdyby toto podezření ještě umocňovaly. Říkalo se, že byl posedlý psaním, přesto však v závěti ustanovil, aby všechny jeho rukopisy byly zničeny – gesto sebevyhlazení, přes něž, a o tom panovala shoda, se bez váhání máme přenést. Rovněž se zdálo, že Kafka vedl život navenek podivuhodně konvenční, nesvobodný, jako úředník s nečetnými přáteli, který toho ze světa příliš nepoznal, byl závislý na rodině a neprožil zkušenost zdařilého erotického vztahu. Asketa, který všechno vsadil na jedinou kartu a veškerý zbývající život doslova obětoval vysoce specializované umělecké činnosti, jež mu ani nic nevynesla. Měnit s ním by nebyl chtěl nikdo, a už vůbec ne nějaký spisovatel.

Takovýto hrubě narýsovaný obraz nabýval po tři čtvrtiny století stále další diferencovanosti, a čím přesvědčivějšími se stávala prohlášení o tom, jak Kafkovo dílo souvisí s náramně spletitým židovsko-katolickým, německo-českým světem jeho života, tím jasněji se odhalovaly i rozpory a zvláštnosti jeho psychického ustrojení. Tajemství jeho bezpříkladné produktivity zůstávalo sice dalekosáhle nedotčeno a porozumět Kafkovi je v zásadě stále ještě úkolem bez konce. Přesto dnes – jako výsledek celosvětového výzkumu trvajícího desítky let a přesahujícího hranici mnoha oborů – máme nyní o něm velmi přesnou představu jako o člověku a rovněž o světě, v němž žil. Tím vším naprosto neovlivněn se v kulturním povědomí uchoval obraz, který z Kafky dělá něco jako bytost odcizenou: nepraktického, neurotického a nemocného introverta, který je podivný a podivnosti také tvoří. Je to pouhý obtiskový obrázek, ale velmi působivý.

Reiner Stach

I když jsou tyto mýty udržovány při životě především hromadnými médii bez valného ponětí o literatuře, je i pro zkušené čtenáře mimořádně obtížné nedat se strhnout vírem kulturních stereotypů. Působí zde zejména obrazné představy a ty zůstávají živé, dokud jsou pro nás přitažlivé: deštěm zvlhlé, hrbolaté dláždění pražské uličky lesknoucí se v noci pod plynovými lucernami… zaprášené hory spisů ve svitu svící… noční můra v podobě obrovského hmyzu… to vše je „Kafka“, zcela bez ohledu na to, co vypovídá literární věda. Proti obrazům se dá argumentovat jen těžko, avšak je možné jejich troufalým monopolem poněkud otřásat tím, že se ukáže na jejich protipól.

Devětadevadesát odhalení k životu a dílu Franze Kafky ho ukazuje v nezvyklých kontextech, v nezvyklém osvětlení a umožňuje, aby zazněly vzácně vnímané svrchní i spodní tóny. Samy o sobě neznamenají příliš mnoho: sbírání stop, při němž se připadne i na nepatrnosti, leckdy se pouze formuluje nový pohled na věci již známé, anebo se citují obrazy Kafky ve vzpomínkách druhých osob. Ve svém úhrnu však – a to je podstatné kritérium, podle nějž byla Odhalení vybírána – nás nepozorovatelně zbavují obvyklého klišé a vzbuzují tušení, že by se mohl vyplatit pokus přistupovat ke Kafkovi jinak, cestami, které tu byly už dávno, jenže „kafkovské“ obrazy a asociace je jaksi přelepily a zapomnělo se na ně. Kafkův cit pro všechno komické v tom hraje významnou a zároveň paradigmatickou úlohu. Jeho komika není pouze propastná, jak by se možná předpokládalo vzhledem k neprobádatelnosti hlubin jeho textů, ona je stejnou měrou naivní, groteskní, plná radosti ze slovního vtipu a pointy, z manipulování s motivy, z proměn perspektivy a scénických nápadů. Kafkovy umělecké snahy, byť je v určitých fázích bral smrtelně vážně, si trvale podržovaly moment hravosti a on si ho dokázal naprosto šťastně vychutnávat. Provozoval tuto hru přes hranice literatury, v dopisech, v denících, konečně i v gestech a epizodách každodenního života, ponejvíc zcela vědomě, občas i nedobrovolně, vždy však se svéhlavou důsledností, pro něj tak charakteristickou.

V tomto smyslu je pravda, že celý Kafkův život byl literaturou. Pak však nemá valný význam, co zvolíme jako první pro pokus podívat se na Kafku jinak a přiblížit se světu, jaký zakoušel, i jeho životu v jazyce, jinými, méně otřelými cestami: aprílovým žertíkem, jímž se nechal vyvést, sešity o indiánech, které nosil po kapsách i jako dospělý, neuctivými myšlenkami o Else Lasker-Schülerové anebo příběhem filozofa pobíhajícího za káčou. Tvrdit, že Kafka byl právě všechno toto, by byla jen triviálnost. Rozhodující je spíš – a v tom je skutečně cosi podivného, třebaže ve zcela jiném smyslu –, rozhodující je, že ze všech těchto nenápadných střípků lze odhalit a poznat, že je to on. Cože, to že má být Kafka? Ano, je.

Berlín, březen 2011, Reiner Stach

Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Fedor Gál 70

Správy

Fedor Gál 70

Fedor Gál je pro mě jedním z lidí, kteří symbolizují moderní svobodné Slovensko. Navíc - jsem obdivovatel jeho přímé řeči.

Dva dojímavé príbehy

Správy

Dva dojímavé príbehy

Niekedy otvorím knihu a cítim, že teraz je ten správny čas, kedy si ju musím prečítať. Nedávno som prečítal 2 knihy, ktoré majú niečo spoločné. Hlavným hrdinom týchto kníh je muž, ktorému zomrela manželka a on sa nevie s jej stratou vyrovnať. A keďže život bez milovanej ženy pre týchto mužov nemá zmysel, hľadajú spôsob, ako ho ukončiť.

Zbrane Kornela Földváriho

Správy

Zbrane Kornela Földváriho

„No nie je ten život zlomyseľné prasa, ktoré sa vyžíva v detinských schválnostiach a dobre sa zabáva na našich reakciách?“ Napísal raz Kornel Földvári svoje milovanej sestre Irene Lifkovej. Roky jej spolu so svojou ženou Naďou písal každý týždeň jeden dva listy, písal ich na stroji a posielal poštou do Trenčína.