Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Co udělá s mladým afroamerickým manželstvím justiční omyl?

Nejlepším román napsaný ženskou autorkou za rok 2018, kniha, jejíž zfilmované verze se produkčně ujala Oprah Winfreyová…a další a další doporučení. Kniha Jedno manželství (An American Marridge Tayari Jonesové (1970) je ke čtenářům tlačena z mnohých stran. Tak do ní nahlédneme.

Z krátké ukázky se dá jen trochu odhadnout příběh a forma. Jak často říkají autoři: kdybych to uměla/uměla napsat v pár větách, tak to udělám. Ale to je to: život je spíš román než povídka.

Kniha startuje mládím a prvními společnými krůčky černošského páru, se všemi jeho úskalími. Roy je tak trochu mazánek z dobré rodiny, Celestial je drobet naivní, ale inteligentní dívka. Jsou mladí, nezkušení, ale pevně rozhodnutí být spolu. Mají dobrou práci, v plánu založit rodinu. Panenky, které Celestial šije, jsou velmi úspěšné a líbí se i Royově matce, která se jinak drží dost zpátky. Ovšem stane se něco, s čím nikdo z nich nepočítal. Roy je obviněn ze znásilnění a odsouzen ke dvanácti letům vězení. Celestial se hroutí svět a její největší oporou je dávný přítel Andre. Jak si mladí lidé poradí s krátkými návštěvami, dlouhým odloučením? O autorce a její knize víc v článku Štefana Olejníka

Tayari Jonesová


Ukázka:

Na světě jsou dva druhy lidí, ti, co z domova odejdou, a ti, co zůstanou. Jsem hrdým členem první skupiny. Moje žena, Celestial, vždy říkala, že jsem v jádru venkovan, ale tohle označení jsem nikdy neměl rád. Za prvé, nejsem vlastně z venkova. Eloe v Louisianě je malé město. Když slyšíte slovo „venkov“, napadne vás pěstování plodin, lisování sena a dojení krav. Nikdy v životě jsem nesebral jedinou tobolku bavlníku, i když můj táta ano. Nikdy jsem se nedotknul koně, kozy ani prasete a ani po tom netoužím. Celestial se tomu vždy smála, vysvětlovala, že neříká, že jsem farmář, jen z venkova. Je z Atlanty a dalo by se tvrdit, že je z venkova taky. Ale nechte ji to říct samotnou, je „jižanka“, což se nesmí plést s „jižanskou kráskou“. Z nějakého důvodu jí „broskvička z Georgie“ nevadí, a to ani mně, takže tady to máte.

Celestial se považuje za kosmopolitního člověka a v tom se nemýlí. Nicméně spí každou noc v témž domě, ve kterém vyrůstala. Zato já vyrazil, jako by mi za zadkem hořela koudel, přesně sedmdesát jedna hodin po ukončení střední školy. Byl bych odešel dřív, ale autobus v Eloe nezastavoval každý den. V době, kdy pošťák mámě přinesl lepenkovou tubu s mým diplomem, jsem už byl nastěhovaný do svého pokoje na koleji na Morehouse College, účastnil jsem se speciálního programu pro stipendisty první generace. Byli jsme pozváni dva a půl měsíce před lidmi, jejichž rodiče chodili na vysokou, abychom si zmapovali terén a nadrtili se základy. Představte si dvacet tři mladých černochů, jak se dívají na Blázinec ve škole od Spikea Leeho a Panu učiteli s láskou se Sidneym Poitierem pořád dokola, a buď vám to dojde, nebo ne. Indoktrinace nemusí být nutně špatná.

Celý život mi pomáhaly podpůrné programy – „Náskok“, když mi bylo pět, a „Stoupat výše“ po celou dobu. Jestli budu mít někdy děti, budou schopny šlapat životem bez tréninkových koleček, ale komu čest, tomu čest.

Pravidla hry jsem se naučil v Atlantě, a to rychle. Nikdo mne nikdy nenazval hlupákem. Ale domov není, kde přistaneš, domov je, odkud vylétáš. Domov si nevybíráš, stejně jako si nevybíráš rodinu. V pokeru dostaneš pět karet. Tři můžeš vyměnit, ale dvě si necháváš: rodinu a rodnou zem.
O Eloe nemluvím zle. Rozhodně jsem se mohl narodit na horším místě – kdo vidí věci v širším měřítku, pochopí. Za prvé, Eloe sice leží v Louisianě, kde člověk nemá příležitostí, kolik si zamane, ale je v Americe, a pokud už jste černý a nemáte to jednoduché, Spojené Státy jsou pro to asi nejlepší místo. Každopádně jsme nebyli chudí. To bych obzvlášť rád zdůraznil. Na to můj táta pracoval příliš tvrdě – přes den v Buckových sportovních potřebách a po večerech jako údržbář – a moje matka trávila až moc hodin nad tácy v bistru, než abych předstíral, že jsme neměli ani vindru. Ať to stojí černé na bílém, že jsme měli.

Já, Olive a Velký Roy jsme byli tříčlenná rodina a žili jsme v bytelném cihlovém domě v bezpečné ulici. Měl jsem svůj vlastní pokoj, a jakmile Velký Roy dokončil přístavek, i vlastní koupelnu. Když jsem vyrostl z bot, nikdy jsem nečekal na nové. Dostával jsem finanční pomoc, ovšem rodiče také udělali svoje, abych mohl na vysokou.

Pravda ale je, že nebylo nic navíc. Kdyby moje dětství bylo sendvič, bylo by masa tak akorát mezi chleba. Měli jsme, co jsme potřebovali, a nic víc. „A nic míň,“ řekla by moje máma a pak by mne sevřela do svého objetí, které vždy vonělo jak citronové pastilky.

Když jsem přijel do Atlanty, měl jsem pocit, že mám celý život před sebou – nekonečné stohy nepopsaného papíru. A víte, co se říká: muž z Morehouse má vždy pero při sobě. Deset let poté byl můj život v nejlepším. Když se někdo zeptal: „Odkud jsi?“ řekl jsem „z A!“ – v tak důvěrném vztahu s tímhle městem jsem byl, že jsem znal jeho přezdívku. Když se mne ptali na rodinu, mluvil jsem o Celestial.
Byli jsme náležitě svoji rok a půl a byli jsme šťastní, alespoň já byl. Možná ne tak jako ostatní lidé, ale nebyli jsme ti klasičtí buržoazní atlantští černoši, u kterých si manžel chodí lehnout s laptopem pod polštářem a žena si nechává zdát o svých špercích. Byl jsem mladý, lačný, na vzestupu. Celestial byla umělkyně, náruživá a nádherná. Byli jsme jak z Lásky na druhý pohled, akorát dospělí. Co dodat? Měl jsem vždycky slabost pro ženy, co mířily vysoko. S nimi člověk pozná hloubku, není to žádné „tak zas někdy na viděnou“. Před Celestial jsem chodil s jinou holkou, co se taky narodila a vyrostla v A. Tahle holka, tak spořádaná, jak si jen můžete představit, na mne vytáhla pistoli na galavečeru Městské ligy. Nikdy na tu stříbrnou dvaadvacítku s růžovou perleťovou rukojetí nezapomenu. Ukázala mi ji v kabelce pod stolem, když jsem si vychutnával steak s gratinovanými bramborami. Řekla, že ví, že ji podvádím s nějakou holkou z Asociace černošských advokátů. Jak to vysvětlit? Měl jsem strach, a taky neměl. Jenom holka z Atlanty může být takhle nóbl a udělat přitom něco takhle gangsterského. Byla to logika lásky, jasně, ale nebyl jsem si jistý, jestli ji mám požádat o ruku, nebo zavolat policii. Rozešli jsme se před svítáním a moje rozhodnutí to nebylo.

Po pistolnici jsem na chvíli ztratil svoje štěstí se ženami. Čítával jsem stejné noviny jako všichni ostatní a slýchával o údajném nedostatku černých mužů, ale zdálo se, že tahle dobrá zpráva můj společenský život ještě neovlivnila. Každá, která se mi líbila, měla na čekačce někoho jiného.

Trocha konkurence je zdravá pro všechny zúčastněné strany, ale odchod pistolnice se mi dostal pod kůži a poslal mne na pár dní do Eloe, abych si o tom promluvil s Velkým Royem. Můj otec má v sobě takovou všudypřítomnost. Jako by v tom svém sklápěcím křesle seděl dlouho předtím, než jsem se ukázal, a bude tam i potom, co odejdu

„Přece nechceš ženskou, co mává střelnou zbraní, synu.“

Snažil jsem se vysvětlit, že právě ten kontrast mezi pistolí jak z ulice a třpytem toho večera na mne udělal dojem. A kromě toho: „To si jen tak hrála, tati.“

Velký Roy přikývnul a usrkl pěnu ze své sklenice piva. „Jestli si takhle hraje, co se stane, až se opravdu naštve?“

Z kuchyně zavolala moje matka, jako by mluvila skrz překladatele: „Zeptej se ho, s kým je ta holka teď. Může být bláznivá, ale ne až takhle. Žádná neodmítne Malého Roye, aniž má jiného v záloze.“

Velký Roy se zeptal: „Tvoje matka chce vědět, s kým je teď.“ Jako bychom nemluvili stejnou řečí.
S nějaký právníkem. Ale žádnej Perry Mason to není. Smlouvy. Člověk na papírování.“

„A ty nejsi na papírování?“ zeptal se Velký Roy.

„To je něco úplně jiného. Zástupce, to je jen dočasný. A kromě toho, papírování není můj úděl. Akorát to zrovna dělám.“

„Aha,“ řekl Velký Roy.

Moje matka pořád špiclovala z kuchyně. „Řekni mu, že vždycky nechá tyhle světlý holky, aby mu ublížily. Řekni, že nemá zapomenout na holky přímo tady v tomhle okrsku. Řekni mu, aby do těch kariérních výšin vzal některou s sebou.“

Velký Roy řekl: „Tvoje matka říká ‒“ než jsem ho přerušil.

„Slyšel jsem ji a nikdo neříkal, že ta holka byla světlá.“

Ale samozřejmě byla, na to má moje máma pifku.

Olive teď vyšla z kuchyně a ruce si otírala o pruhovanou utěrku: „Nezlob se. Nesnažím se ti míchat do života.“

Nikdo nemůže doopravdy uspokojit svou mámu, když přijde na holky. Všichni moji kamarádi mi říkají, jak je matky varují: „Jestli nemůžete používat stejný hřeben, domů ji nevoď.“ Časopisy Ebony a Jet oba přísahají, že všichni černoši, co mají pár halířů, jdou po vanilkové zmrzlině. Já osobně jsem jen na čokoládu a moje máma má ještě tu drzost řešit, jaký odstín si vybírám.

Ale člověk by si myslel, že Celestial mít ráda bude. Ty dvě si byly tak podobné, že to ony by mohly být příbuzné. Obě byly tak čistě hezké, jako Thelma z Dobrých časů, moje první láska z televize. Ale ne, co se týkalo mámy, Celestial vypadala správně, ovšem byla z jiného světa – chrt v rouše beránčím. Velkému Royovi naopak Celestial učarovala, až by si ji býval vzal sám, kdybych to neudělal já. Nic z toho u Olive nezabodovalo.

„Je jenom jedna věc, která by mi u tvojí matky pomohla,“ řekla jednou Celestial.

„A co by to bylo?“

„Miminko,“ povzdechla si. „Kdykoli ji vidím, prohlíží si mne, jako bych v těle držela její vnoučata jako rukojmí.“

„Přeháníš.“ Ale pravdou bylo, že jsem matce celkem rozuměl. Po roce jsem byl připravený to rozjet, vytvořit novou generaci s novými pravidly a předpisy.

překlad Františka Zezuláková Schormová

Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Ten den, 17. listopad 1989

Knižné ochutnávky

Ten den, 17. listopad 1989

Na tento týden je naplánován Velký knižní čtvrtek - akce, kdy se v jeden den objeví v knihkupectvích 20 knižních novinek najednou. Je to akce česká, ale pravidelně se k ní v různém rozsahu připojují i některá slovenská knihkupectví, minimalně tím, že bez dalšího prostě mají knihy na pultech. Tedy i tu vzpomínek přímých účastníků 17. listopadu 1989 z Národní třídy v Praze.

Redukce k Nabarvenému ptáčeti

Knižné ochutnávky

Redukce k Nabarvenému ptáčeti

Knižní reportáž Černé ptáče Joanny Siedlecké vyšla poprvé v roce 1993 a zásadním způsobem ovlivnila přijímání jednoho z nejvýznamnějších děl literatury holocaustu – Nabarveného ptáčete Jerzyho Kosińského. Vychází 17. října v rámci Velkého knižního čtvrtku.

Jak byl Mariusz Szczygiel s tatínkem v Praze

Knižné ochutnávky

Jak byl Mariusz Szczygiel s tatínkem v Praze

V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl.