Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Čínský fujtajbl komunismus

Nejčernější představy o spojení ekonomiky a ideologie se naplnily v Číně. Jak píše Radka Denemarková: to nejhorší z komunismu a kapitalismu se spojilo do systému, který se vymknul kontrole. Rudá Říše Středu, ze které všichni cítí prachy a tak se naučili necítit krev. V dubnu před 30 lety se na pekingském náměstí Tchien-an-men shromáždili studenti a chtěli společenské změny. Tisíce z nich komunisti v červnu 1989 postříleli a rozjezdili tanky. Víc o současné Číně v knize Perfektní diktatura od Steina Ringena.

Ukázky z první kapitoly:

Čínský stát není pouze stát v obvyklém slova smyslu, je to státostrana. Tím se odlišuje od ostatních států. Zjevně se nejedná o demokracii, avšak také to není typický diktátorský režim, ve kterém většinou s používáním síly vládne vojenská junta sama pro sebe či třeba jako zástupce třídy velkostatkářů. Státostrana je více než diktatura jedné strany. Je to systém se dvěma silnými byrokraciemi, jež stojí bok po boku a jsou vzájemně propletené. Stát kontroluje společnost a strana kontroluje stát. Jde o dvojitý systém kontroly. Kontrola je podstata tohoto státu. Pokud by neexistovalo rozhodnutí a odhodlání kontrolovat, neexistoval by ani racionální důvod pro takový dvojitý systém. A jakmile funguje státostrana, rozhodnutí kontrolovat a řídit je danou záležitostí. Dvojitý systém je hrozivá věc, o to víc, spočívá-li v rukou schopných vůdců. Současný vůdce Si Ťin-pching je generálním tajemníkem strany, prezidentem státu a vrchním velitelem ozbrojených sil; jedná se nyní o nejsilnějšího a dominantního vůdce, jenž s rozhodností a silou využívá aparát, který má k dispozici. Velká a mocná země, silný stát a ambiciózní a chytrý vůdce – to dává dohromady sílu, se kterou je nutno počítat. Tudíž pro nás ostatní by bylo lepší, abychom porozuměli tomu, co se děje.

Státostrany jsou diktatury. Všechny z dějin známé byly diktatury a ty zbývající – včetně Číny – jsou diktatury. Komunistická vláda v Číně byla diktátorská ještě dávno předtím, než komunisté ovládli celou zemi. V roce 1949 se konstituovala jako brutální celostátní režim a jako vražedná diktatura pokračovala po celou dobu vlády Maa. Dnešní Čína je sofistikovanou diktaturou, ve které jsou občanům povoleny mnohé svobody, ale jen do jisté míry. Od určitého bodu pak státostrana, pokud je to nezbytné, zasáhne – dost často ostře, aby nikdo nezůstával na pochybách, občas krutým a občas subtilním způsobem, za použití jakékoliv nezbytné síly. To znamená, že člověku je od samého začátku jasně a nezapomenutelně dáno najevo, že režim, který sám sebe prezentuje světu jako reformovaný, je tím, kdo určuje pravidla a vládne, v konečném důsledku pomocí strachu, hrozeb, násilí a smrti.

Ačkoliv je pravda, že Čína je diktaturou, termín „diktatura“ ještě není dostatečný pro popis stávajícího systému. Nicméně prozatím slovo „diktatura“ postačí a já se jej budu držet, ale ještě se vrátím k mnohotvárnějšímu vysvětlení tohoto ojedinělého typu diktatury, jež v Číně vládne. Všichni vědí, že Čína je státostrana, ale v tomto případě se jedná o jednu z natolik obecně známých samozřejmostí, že se často přehlíží. A pokud tuto skutečnost přehlížíte a pohlížíte na Čínu jen jako na nějaký další stát, ničemu neporozumíte a nic správně nepochopíte. V současnosti zbývá ve světě jen několik málo státostran. Staré fašistické jsou pryč; stejně jako komunistické v Evropě; bývalý Sovětský svaz; africké, které se jen tvářily jako státostrany nebo se je ze sebe pokoušely vytvořit; režim strany BAAS v Iráku a (pravděpodobně) Sýrie. Kromě Číny nyní představují státostranu Severní Korea, Vietnam, Laos, Kuba a možná Eritrea. Ale dokonce i v této rodině Čína vyčnívá. Je velká, silná, efektivní a ekonomicky úspěšná. Terminologické upozornění na dva pojmy, které se budou mnohokrát na následujících stránkách opakovat – víc, než bych si přál. Číňané jsou ovládáni sítí tvořenou ohromnou stranou, státem, armádou, bezpečnostními silami a ústřední a místní byrokracií. Často budu mluvit o této síti jako o „systému“, méně často jako o „režimu“. Zásadním a opakujícím se problémem toho systému je jeho „legitimita“, čímž mám na mysli to, nakolik klame a podvádí čínský lid, či alespoň některé z něj, anebo nezasvěcence; a stupeň, do jakého jeho přijetí odpovídá upřímnému akceptování a loajalitě.

Čínské vůdce obcházejí tři strašidla. Prvním je vzpomínka na století ponižování. Když Čína vstupovala do 19.století, byla největší světovou ekonomikou a vedoucí silou v oblasti technologie a veřejné správy. Následovalo století katastrofického úpadku. Zemi si podrobily cizí mocnosti a na čínském území si zřídily kolonie a základny, někdy pod označením „koncesí“, a ovládly většinu čínského zahraničního obchodu. Císařský režim se nakonec zhroutil, centrální správa se rozpadla a země dezintegrovala do vojenské diktatury a občanské války. Velké části země se staly cílem invazí a byly okupovány.

Čínští vůdci a pravděpodobně i čínský lid jsou zvyklí myslet na svoji zemi jako na „říši středu“, která stojí v centru světa a ostatní země a lidé ji obklopují; jsou od středu více či méně vzdáleni a představují buď nejspíš úplně barbarské civilizace, anebo méně barbarské. Ztráta pozice, která odpovídá tomuto sebeporozumění, byla pohromou. Přetrvávající postoj je, že Čína zaujímá místo ve světě oprávněně, že jí náleží přirozeným právem a že to místo se nachází ve středu. Snaha znovuzískat národu oprávněné místo ve světě vězí v myslích vůdců, kteří jsou zřejmě zdola vystaveni intenzivnímu tlaku, aby jej dosáhli. Století ponížení prokázalo, že oprávněný status Číny není zaručen a že národ a jeho síla musejí být neustále pěstovány a chráněny. Když se v roce 1949 dostali k moci komunisté, Mao prohlásil, že Čína se znovu pozvedla, a od té doby, byť s několika zvraty v tomto směřování, vůdci vidí sami sebe jako ty, kdo pracují na zmrtvýchvstání země ve světě. Tento proces se nazývá nynější oficiální terminologií národním „obrozením“.

.......

Lidem bylo řečeno, že svobodný život je něco, v co nemají doufat, a že by měli prostě zapomenout. Jasně jim bylo dáno na srozuměnou, že pokud se budou domáhat něčeho, co není k mání, stát je zastaví. Pro optimistickou generaci to představovalo ohromující zjištění a pro současné čínské dějiny zlomový bod. Diktatura byla opět potvrzena a Číňanům jasně dáno na srozuměnou, že bude trvat i nadále. Přes noc se pro každého, kdo se nechtěl stát mučedníkem, stala jedinou možnou realitou adaptace. Následky přetrvávají a jsou patrné v nihilistickém materialismu, morální korupci, cynismu, odcizení se a zmatku v identitě, které nyní v čínské kultuře a společenském životě převládají.

Ani si možná neuvědomujeme, co je a co není nového na novém „modelu“. Všichni Čínu obdivují za její proměnu a z ní vyplývající ekonomický růst. Reformy a otevírání se světu jsou chápány jako transformace čínského systému, která se opírá o nový myšlenkový rozvrh, totiž že země potřebuje více ekonomický růst než zachování ideologické čistoty. Má se za to, že Teng Siao-pching a jeho spojenci jednostranně zaměřili systém na ekonomický růst, a že se tedy Čína ocitá na nejlepší cestě stát se normální zemí. Stěží v komentářích existuje užívanější fráze než ono únavné „jednostranné oddání se ekonomickému růstu“ či další rozličné verze téhož.Ve skutečnosti však ke změně směru nikdy nedošlo. Otevírání se světu, které Teng zahájil v roce 1978, bylo výlučně ekonomické povahy – a nic víc. Proběhlo mnoho politických reforem, ale jejich cílem nebylo politické otevírání se země. Teng nesliboval měkčí způsob vládnutí, nýbrž od samého začátku zdůrazňoval, že politické řízení musí akcentovat v jednotě a „uchopit oběma rukama“ jak ekonomický rozvoj, tak politickou propagandu a ideovou práci. Neobrátil se zády k záměru zvýšit národní slávu, proslulou se stala jeho rada zemi, aby „prozatím skrývala svoje schopnosti a čekala, až přijde její čas“. Režim nebyl a není jednostranně zaměřený na ekonomický růst. Je jednostranně zaměřený na svoje zachování. Nepochybně ekonomickému růstu oddaný je, ale ne pro růst samotný či pro blaho, jež by z něj mohlo plynout pro obyčejného člověka. Ekonomický růst není cíl, je to prostředek.

........

Teng stanovil „čtyři základní principy“: držet se socialistické cesty, držet se lidově demokratické diktatury, držet se vedení komunistickou stranou a dr-žet se myšlenek Mao Ce-tunga a marxismu-leninismu.Objasnil rozhodně ne reformistickým jazykem, co je mimo diskusi, a učinil tak proto, aby měl záminku zastavit jakákoliv politická hnutí, která by vznikla a ohrožovala trvání režimu. Proběhly experimenty s politickou liberalizací, například s vol -bami o úroveň nad vesnicemi, ale ty byly silně kontrolovány v obavě, že jak-mile bude kontrola uvolněna, nebude možné proces uvolňování zastavit. V roce 1987 byl zbaven funkce Chu Jao-pang, nominální vůdce strany, jenž byl považován za hlas liberální politické reformy. Čao C’-jang, který byl také považován za příliš měkkého, byl na čtvrtém plenárním zasedání 13. ústředního výboru ve dnech 23.–24. června toho roku odstaven a zbaven všech svých funkcí; většinu z následujících šestnácti let strávil v domácím vězení, dokud ve věku pětaosmdesáti let v roce 2005 nezemřel. Počínaje opětovným nastolením normálního stavu v roce 1989 vztah mezi státem a společností směřoval spíše k utužování se silnou kontrolou svrchu než k otevírání se zespodu. Vedení, které se dostalo k moci v létech 2012–2013, energicky mluví jazykem reforem. Není pochyb o tom, že některá z těchto slov se promění v činy, avšak kolik jich bude, to prozatím stále zůstává otázkou. Existuje mnoho věcí, o kterých Si a spol. tvrdí, že je mají v úmyslu udělat, avšak co ve skutečnosti učinili, je to, že v mnohem větší míře ve straně posílili vliv leninismu a ve společnosti utužili státní kontrolu.

přeložil Jan Krist

Zobraziť diskusiu (0)

Perfektní diktatura

Perfektní diktatura

Stein Ringen

Současný čínský systém je ve své podobě ojedinělý – doposud se v lidských dějinách žádný takový nevyskytoval. Tato kniha vysvětluje, jak systém funguje a kam směřuje. Na základě podrobného studia čínských a zahraničních zdrojů, řady rozhovorů s čínskými praktiky, vědci a prostými lidmi i analýz politiky a státu dochází autor k závěru, že za současného vedení Si Ťin-pchinga se čínský vládní systém transformoval do nové podoby režimu, jenž je oproti dědictví, které zanechal Teng Siao-pching, ideologicky mnohem radikálnější a bezskrupulóznější. Čína není tak ekonomicky silná a panuje v ní mnohem větší diktatura, než si svět myslí.

Kúpiť za 13,77 €

Podobný obsah

Když stoletý chlapec  honí vzpomínky po papíru - divoce, bez interpunkce

Knižné ochutnávky

Když stoletý chlapec honí vzpomínky po papíru - divoce, bez interpunkce

A když je to zároveň legendární básník, grafik a knihkupec beatníků Lawrence Ferlinghetti (1919). Próza Chlapec (Little Boy, 2019), kterou si autor napsal a vydal ke svým 100. narozeninám, je životopisem, básní v próze, volným tokem vědomí, filozofickým traktátem o směřování světa, niternou úvahou nad tokem času, nad smyslem života. Lawrence Ferlinghetti se vším všudy – lyrický, expresionistický, surrealistický, realistický i idealistický, satirický, ironický, útočný, tolerantní, humorný a smrtelně vážný.

Psychomagik Jodorowsky

Knižné ochutnávky

Psychomagik Jodorowsky

Autobiografický román Chilana Alejandra Jodorowského (1929) Tanec reality nabízí pohled do mysli a života tohoto překypujícího autora. Sledujeme jeho lidskou, duchovní a mystickou cestu od raného dětství a dospívání, po vývoj jeho psychomagických a metagenealogických praktik prostřednictvím jeho poznání, že všechny problémy jsou zakořeněny v našem rodokmenu.

Člověk nula od "ruské královny hororu" Anny Starobiněcové

Knižné ochutnávky

Člověk nula od "ruské královny hororu" Anny Starobiněcové

Anna Starobiněcová stvořila ve svém románu vizi komplexního světa, zjevně inspirovaného díly George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Zvláště paralely s Huxleyho Koncem civilizace jsou v knize jasně patrné, například v podobě zákazu užívání některých pro nás běžných slov.