Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Česká japanoložka a její prvotina: Anna Cima - Probudím se na Šibuji

Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutujcí japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.

Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky.


Ukázka:

1.

Bavit se s holkama mě moc nebaví. To, co holky říkají, je nuda. Je mi fuk, co dělá jejich pes. Nezajímá mě, že jejich kluk má něžný, hluboký oči. Nebo že v drogeriích konečně začali prodávat ten americkej jelení lůj v kulatý krabičce. Holky probírají pořád dokola to samý. Stejný to bylo na gymplu, stejný je to na vejšce. Mají potřebu se navzájem ohromovat a věčně si dokazují, že jsou v něčem lepší anebo zajímavější než ta druhá. Jako kdyby život byl jedna velká soutěž. Soutěž krásy, soutěž v tom, kdo je inteligentnější, kdo má dneska hezčí svetr, na koho se chlapi víc koukají, o kom si chlapi myslí, že je vtipnější, a s kým chtějí trávit víc času. Kristýna je v mnoha ohledech stejná. Protože se ale známe už od gymplu, je to jedna z mála holek, který vedle sebe dokážu tolerovat. Má růžový vlasy a ve volnym čase se angažuje v hnutí, který se pokouší prokázat, že tanec u tyče je ve skutečnosti ušlechtilej sport. Vedle toho se zabývá vyvíjením léku na léčbu rakoviny. Většinu dne tráví v laboratoři, kde pracuje na tajnym výzkumu, o kterym nesmí nikomu nic prozradit. To se pak jeden nediví, že se z toho večer staví u tyče na hlavu.

Kristýna je výstřední. Klukům se líbí, ale její vehemence a inteligence je nakonec vždycky odradí. Od holky s růžovou hlavou totiž opravdu nečekáte, že bude po večerech místo společnýho koukání na film raději řešit chemický rovnice. Někdy si říkám, jak je to možný, že Kristýna nedokáže objevit nikoho pořádnýho. Pravděpodobně ani neví, jak by takovej ideální partner měl vypadat. Může za to její táta, kterej utekl na Srí Lanku, když jí bylo patnáct. Kristýně prostě celou pubertu chyběl mužskej vzor.

Z Kristýnina táty se na Srí Lance stal buddhistickej mnich a to není zrovna ideální představa mužství. Občas se jí zjeví ve snu, když potřebuje, aby tady pro něj něco zařídila, nebo jí chce popřát k narozeninám. Ale na mobilu je nedostupnej. Kristýna je na svýho otce samozřejmě příšerně naštvaná. Jistě je to lepší, připouští, než kdyby po rozvodu spáchal sebevraždu. Ale i tak je nakvašená. Do kolonky „zaměstnání otce“ ve formuláři na stipendia nebo na úřadech jen těžko napíšete buddhistický mnich.

2.

Když Prahou prochází takřečení hárékrišňáci, přechází Kristýna znechuceně na druhej chodník. Ze všeho nejvíc ji vytočí, když se jí nějakej samozvanej mnich ve žlutym rouchu na náměstí Republiky nebo na Ípáku pokouší prodat učený knížky o karmickym cyklu a dalších blbostech.

„Slečno,“ osloví ji, „vy vypadáte, že máte otevřenou mysl…“ Musela ho upoutat Kristýnina růžová hlava. Kristýna se zastaví a probodne muže nenávistným pohledem. Mužíka to neodradí, věří svým přesvědčovacím technikám a dál se pokouší Kristýnu nalákat, aby si knížku koupila.

„Víte, co je to karma?“ zeptá se jí.

„Jo, jednu mám v koupelně,“ odsekává Kristýna a snaží se utéct. Ale mužík je rychlejší.

„Rád bych vám něco sdělil o vašich životech. Nejen o tom současném, ale i minulém a budoucím. Určitě vás to bude zajímat. Tady je taková knížka…“

„Mě to nezajímá, vím o těchle věcech dost.“

„Ale tohle je o životě…“

Kristýna se zarazí a zpraží mužíka pohledem.

„Podívejte se, mě to ale opravdu nezajímá!“

„Ale mělo by!“ nedá se mužík. Teď se Kristýna skutečně dopálí.

„Heleďte, vy… atrapo! Můj otec je opravdovej buddhistickej mnich v klášteře Weduwa v Koggale na jihu Srí Lanky, jestli vám to náhodou něco říká! Až se budu chtít dozvědět něco o karmě, zeptám se jeho!“

Mužík ztuhne. Tohle nečekal.

„Ale tady v té knize…“

„Mě nezajímají vaše knihy! Jestli je chcete někomu dát, pošlete je mýmu otci na Srí Lanku, on vám to zreviduje!“

Mužík mlčí.

„Ale pochybuju, že tím bude ztrácet čas. On totiž pořád medituje! Jestli jste mnich, měl byste taky. A vyhoďte ty sluchátka od iPhonu, co vám plandaj na rouchu!“

Mužík sklopí oči do země. Už nic neříká. Knížku poníženě schoval za záda.

„Tak s pánem Buddhou!“ zasyčí Kristýna a odkráčí.

Mužík ještě pořád stojí před KFC. Připadá si náhle jako dotěrný hmyz, kterým možná byl v minulym životě.


3.

Nikdy nepochopim, co Kristýnina tátu přimělo sbalit se a utýct od rodiny. On to samozřejmě interpretuje tak, že se vydal hledat svoje vnitřní já. Ve skutečnosti spíš utekl před zodpovědností, která na něho začala tlačit, protože mu během krize zkrachoval podnik.

Když byla Kristýna malá, dařilo se její rodině dobře. Zrekonstruovali barák na okraji Prahy a na zahradu si nechali instalovat vyhřívanej bazén. Kristýnin táta koupil dětem obrovskýho psa, plazmovou televizi a zaplatil jim hromadu kroužků. Potom přišla krize a firma Kristýnina otce zkrachovala. Do krušný každodennosti vstoupily hádky s manželkou, dluhy a Kristýnina komplikovaná puberta (která vážně stála za to). A tehdy, místo aby se postavil k problémům čelem, si Kristýnin táta jednoho rána sbalil tašku a odjel na Srí Lanku. Dluhy přenechal manželce a očištěn od trablů běžnýho smrtelníka od tý doby spokojeně medituje zašitej v klášteře.

Kristýnina máma se po rozvodu dala na ezoterii. Jenom si nemohla dovolit nechat tu dvě dospívající děti a odjet někam do kláštera. Tak z manželovy pracovny vyházela všechno, co jí ho připomínalo, a zařídila si tam ezoterickej koutek, kterýmu Kristýna říká věštírna. Na poličky rozestavěla svíčky a léčivý kamení nabitý energií, nad vstup pověsila lapač snů a neustále doma pálí vonný tyčinky. Založila ezoterickou skupinu Venuše, do který nalákala sousedky, aby jim nad kartama mohla radit, co si mají počít se svými životy. Ve volnym čase se Kristýnina máma baví předpovídáním budoucnosti. Sestavuje kvanta horoskopů a učí se pracovat s energiemi. Kristýna ji podezírá, že na dálku narušuje manželovi jeho klidný meditace na Srí Lance.

„Já bych všechny ezoterický obchody a čajovny okamžitě zavřela, všechny knihy o náboženství bych stáhla z oběhu, zakázala tisknout a spálila,“ vychrlí ze sebe Kristýna vždycky, když na tohle téma přijde řeč.

„Jenom to blbne lidi. Nabízí to samý snadný řešení, jako že když obejmeš strom, bude ti hned dobře, nebo že když si přečteš příběh o Buddhovi, pochopíš, jak se máš v životě zařídit. K ničemu to není. Jsou to jenom berličky, než se všechno posere ještě víc. Já jsem taky kdysi pod matčinym vlivem, když mi bylo sedmnáct, šla na kurz reiki. Víš, co to je?“

„To je nějaká léčivá energie z Japonska nebo tak, ne?“

„Přesně tak. Legenda praví, že nějakej poutník zažil tři zázraky, když stoupal na posvátnou horu a blablabla, objevil vesmírnou léčivou energii reiki. Ten kurz, kterýho jsem se zúčastnila, vedla nějaká paní Nováková ve svym panelákovym bytě na Pankráci. Fakt mystickej zážitek. Tak zaprvý bys měla vidět ty zoufalce, co tam přišli. Zkrachovalej podnikatel, matka v domácnosti se čtyřma dětma, prodavačka z trafiky a já s matkou. Všichni se těšili, že až podstoupí iniciační rituál, tak se jim jako zázrakem začne dařit. Že uvidí pravdu daleko zřetelněji než obyčejní lidé.

Pro iniciační rituál měla ta Nováková vyhrazenej celej jeden pokoj. Trochu připomínal máminu věštírnu. Na jedný zdi byl pověšenej obraz Ježíše, na další visel Buddha a na třetí nějaký africký božstvo. Měli jsme si sednout k tý zdi, která nám byla duševně nejblíž. Pak jsme zavřeli oči a Nováková asi třičtvrtě hodiny funěla v rohu, odkud na nás údajně vysílala energii.“

„A vidíš od tý doby pravdu ostřeji?“

„Pochopila jsem, jak jsou tyhle věci zbytečný a jak to blbne lidi.“

„Tak vidíš, aspoň k něčemu to bylo, ne?“

4.

Naši jsou pořád spolu. Jsem asi v celym širym okolí jedinej člověk, jehož rodiče se nerozvedli. První vlna rozvodů rodičů zasáhla naši generaci tak ve druhý třídě. Moje sestra, která tehdy chodila ještě do školky, si takhle jednou o víkendu kreslila u jídelního stolu, když se najednou mimoděk zeptala otce: „Tati, kdy se s mámou rozvedete?“

Otec, kterej zrovna vařil večeři, zůstal s obracečkou v ruce nechápavě stát uprostřed kuchyně.

„Co to říkáš, broučku? Proč bychom se měli rozvádět?“

„Já jen že rodiče ostatních už jsou všichni rozvedený a jenom vy pořád ne. Tak mě zajímá, kdy to přijde,“ kreslila si sestra nevzrušeně dál. Myslela si, že rozvod je běžná součást rodinnýho života, a cítila se mezi ostatníma dětma znevýhodněná, protože naši byli ještě pořád spolu. Taky na sebe nekřičeli, nedělali scény a bydleli pořád ve společnym domě. Sestra nedokázala pochopit, jak je možný, že rodiče Anetky, Majdy a Karlíka všechny tyhle věci už dělají, zatímco naši se k tomu ještě nedopracovali.

Největší zásluhu na tom, že se naši nerozvedli, má máma, která dokonale ovládá zásadu, kterou se v minulym století řídily japonský manželky, a to nutnost vytrvat. Nemyslim si, že je úplně správný, aby manželka vždycky všechno vytrpěla, ale mámina schopnost vytrvat bezpochyby podepřela vztah s otcem, takže se nerozpadl.

Můj otec sice není buddhistický mnich na Srí Lance, ale v poslední době vede téměř mnišskej život, věčně se zavírá ve svý pracovně, odkud vylejzá jenom na večeři. Mám pocit, že ho skoro nezajímá, co dělají lidi kolem něj. Tak třeba moje psaní je mu úplně fuk. Ještě před pár lety mě občas zastavil a zeptal se, co čtu a jak se mi to líbí, nebo jestli mu nepřečtu kousek z toho, co zrovna píšu. Ale poslední dobou už se mě neptá na nic. Nezajímá ho ani, co dělá máma v práci anebo jak jde sestře škola. Pořád pracuje a čte a na nás už mu nezbývá energie. Pozorovat ho je smutný. Ale stále si řikám, že je to lepší, než kdyby byl na Srí Lance.

Máma mě v psaní podporuje. Akorát mi pořád říká:

„Mně se nejvíc líbilo, jak jsi tehdy psala o naší babičce. Proč zase nenapíšeš něco o babičce?“ Jenomže já si myslím, že autor se má vyvíjet. A o babičkách už toho bylo napsáno tolik, že další Babičku česká literatura nepotřebuje.


Anna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě a hudbě. Román Probudím se na Šibuji je její prvotina.

Zobraziť diskusiu (0)

Probudím se na Šibuji

Probudím se na Šibuji

Anna Cima

Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje...

Kúpiť za 10,71 €

Podobný obsah

Druhý Barnes poprvé česky - a ještě nový design odeonské edice

Knižné ochutnávky

Druhý Barnes poprvé česky - a ještě nový design odeonské edice

„Žárlivost… přichází v návalech, v náhlých, niterných křečích, při nichž se tají dech. Jejich zdroj je triviální, léčba neznámá. Proč by měla cizí minulost dohánět člověka k emocionálnímu šílenství?“ Profesor historie bádá v milostné minulosti své ženy a pronásledován neodbytnými sny propadá stále větší podezíravosti…Druhý román Juliana Barnese Než potkala mě z roku 1982 vychází česky poprvé.

Kdy už budeme volit losem nebo algoritmem?

Knižné ochutnávky

Kdy už budeme volit losem nebo algoritmem?

Demokracie v té podobě, jak ji známe, přestává plnit to, co od ní očekáváme. Co ale dělat? Osvícený panovník, různé ismy, anarchie - všechno má proti demokracii samé mínusy. Tak tedy nerušit, ale nějak oživit? Vrátit smysl jak volbám, tak pravidlům? Inspirativní kapitolu lze nalézt např. v knize Terapie chaosem. Možná takhle nějak musíme začít o naší situaci přemýšlet.

„Co je to za podělaný prášky, když hned nepůsobí? Čekám.“

Knižné ochutnávky

„Co je to za podělaný prášky, když hned nepůsobí? Čekám.“

Tobi Katze (1981) píše povídky, eseje, básně a scénáře. Více než deset let vystupuje v rámci velmi populárních poetry slamů. Získal několik literárních ocenění. V roce 2014 začal psát na webových stránkách časopisu Stern blog o svém životě s depresí. Zítra je bohužel taky den je jeho druhá kniha.