Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

A číšník všechno po očku sleduje

Restaurace The Hills Matiase Faldbakkena připomíná vídeňskou kavárnu, není však ve Vídni. V Oslu ji kdysi založil Angličan Hill, alespoň tak to popisuje bezejmenný číšník, ústřední postava této novely. Číšník je postava záhadná, nedozvíme se o něm téměř nic. Svým profesionálním okem pozoruje hosty a kolegy, uvažuje o nich a mnohé se dozvídá. Jeho vyprávění je ironickým a lehce mizantropickým obrazem několika dekadentních kavárenských dnů.

Ukázka z knihy:

KAŽDÉ RÁNO

Pravidelnost a služba funguje jako zábrana proti vnitřnímu neklidu. Pracuji ze všech sil. Mé dny možná působí jako nekonečné, a tak to také chci. Každé ráno začínám tím, že si obléknu číšnický rondon. Stáhnu bílý kabátek z věšáku v těsné převlékárně za kuchyní. Zastrčím do rukávu jednu paži, potom druhou. Rondon se mi usadí na ramenou. Zapnu knoflíky z rohoviny. Pořád totéž. Naprostá rutina. Stejný rondon nosím už nejméně osm let. Máme je od belgického výrobce, který vyrábí i vojenské košile. Jsou nejvyšší kvality, ze stejného tenkého, jemného bavlněného plátna jako vojenské košile, a také stejně trvanlivé. Na rondonu je řada antracitových knoflíků z rohoviny o průměru 25 milimetrů a dvě malé kapsy, v jedné nosím výhradně otvírák na lahve, levou mám většinou prázdnou. Rondony se sice odírají, ale stejně sympatickým způsobem, jako se odírají svrchní kusy oděvů; na rondonech se pozná kvalita. The Hills i číšnické kabátky pocházejí z doby, kdy věci měly mít výdrž a používáním se usazovaly. Poddávaly se. Nacházely tvar. Nejsou lajdácky vypracované a nevyhazují se jako většina věcí v dnešní době. „Pro město jsou největší chloubou stateční mužové, pro tělo krása, pro duši moudrost, pro předměty výdrž, pro řeč pravda,“ praví Gorgiás ve své Chvalořeči na Helenu Trojskou. Zdá se, že teď jeho slova platí už jen o tělu. Výdrž předmětů jsme rozhodně hodili přes palubu. Některé si udržují standard; nástroje, jimiž se obklopuje šéfkuchař, takové jsou. Není nucen věci obměňovat. Pokud vím, nepoužívá žádnou elektroniku. Elektronika se musí pořád se závratnou rychlostí měnit, to znamená, že není spolehlivá. Elektronika je zdrojem nekonečného rozhořčení. Rondony nám perou a žehlí třikrát týdně a estetické napětí, jež vzniká mezi původně odolným, ale praným a žehleným, eventuálně škrobu zbaveným kusem oděvu, je neodolatelné. Stejné rondony používají v De Pijp v Rotterdamu, v Majesticu v Portu, ve Fuetu v Badaloně a ve staré Kronenhalle v Curychu. Rondon je můj standardní oděv a padne mi výborně.

S oblékáním to ale není tak jednoduché. Co nosím, když nejsem v práci? Obyčejné šaty. Naprosto obyčejné. Jak říká Edgar: To, že si člověk musí každý den něco obléknout, znamená, že každý den odsouhlasí, v dobrý i ve špatný den, vlastní estetickou volbu náhodného designéra, ať už finančně náročnou nebo nenáročnou, která mu kdysi padla do oka. Často se s Edgarem shodnu, i když jeho úvahy jsou někdy trochu nadnesené. Když na sebe natáhnu obyčejné šaty, buď cestou do práce, nebo z ní, snadno do takových myšlenek vklouznu. Moje pozornost se ubírá od náhodného návrháře, který navrhl spodky, k tomu (obvykle je mužského rodu), který navrhl modré ponožky, k tomu, kdo vykouzlil teplý nátělník, a pak k tomu, co vymyslel všednodenní košili a kalhoty. Představuji si oděvního návrháře. Každý den, v dobrý i ve špatný, navrhují součásti oděvů, které si já natahuji na nohy nebo přes hlavu, než se vydám do města, jdu přímo do The Hills, pak se vracím rovnou domů a svým způsobem tomu oblečení a návrhům dělám reklamu. Šířím po městě jejich podnikatelské nápady. To se mi moc nezamlouvá. Ne že by na mě byl nějak vynikající pohled, oblékám se co nejneutrálněji, ale u leckterého stolu v leckteré kanceláři se slovo „neutrální“ vyslovuje jako zadání pro návrháře a já motivaci toho zatraceného návrháře jako „neutralitu“ předvádím. Z takové představy znervózním. A jako by toho ještě nebylo málo, myšlenky mi uhánějí k botám, k hodinkám, k zábradlí, dál do města, stejná optika se promítá na fasády, výlohy, na síť ulic, na jídlo, na filmy a tak dále. A já si v chůzi přemýšlím dál a jsem přesvědčen o tom, že všichni jsou lapeni do sítě oblbování více či méně povedenými estetickými volbami a záměry jiných. Prostě obchodní nápady, vzniklé během více či méně úspěšných pracovních dní a vždycky poháněné penězi. A právě v tomhle penězi poháněném oblbování jsem uvízl. Každý den se zaplétám do hedvábné nitky povrchních obchodních nápadů. Jsem v tom nevinně. Nikdy jsem o takovou transakci nežádal a nikdy jsem žádnou takovou transakci nikomu nenutil. Teď mluvím jako Edgar.

A proto když každé ráno v 6.45 přijdu do The Hills, s chutí se vysvobodím ze svých „svobodně vybraných neutrálních“ šatů. Stáhnu je ze sebe a navléknu si uniformu. Dýchá se mi v ní volněji. K číšnickému kabátku mám vyjasněný vztah, má styl a typ designu s dlouhou tradicí, a tak nemusí vyjadřovat náhodnou, penězi ovlivněnou generickou představu o tom, co je „současné“, „normální“ a podobně. Rondon se mi líbí a včera jsem si ho pečlivě pověsil na ramínko, abych si ho dnes mohl bez obav natáhnout. Každý den je připraven a v minutě ho mám na sobě. Po příchodu vejdeme do těsné šatny a převlékáme se. Všichni číšníci a kuchaři jeden po druhém, kromě vrchního. Ten přichází už převlečený. Počítám, že naše šatna mu připadá trochu odpudivá a stísněná, což také je.

Pokládám na stoly naškrobené ubrusy a uhlazuji je rukama. Na mramorové stolky ubrusy nedáváme. Otřu je, i když už to udělal někdo přede mnou. Na každý stůl přinesu vodu. Křídou vypíšu na starou tabuli vedle kuchyňského okénka speciality dne. Připadám si jako učitel. Musím nachystat noviny. Mám povinnost je každé dopoledne roztřídit a zasunout hřbetem do dlouhého dřevěného rámu, takzvaného Zeitungsspanneru. Pověsím je na novinový stojan u vchodu. Norské deníky si takové místo nezaslouží, jsou mizerné. Snažíme se udržet kontinentální standard a nabízíme mezinárodní deníky, které se dosud tisknou na papíře. Ne že bychom byli přísně kontinentální, ale norské noviny bohužel nemůžeme nabídnout. Nedokážou plnit svou informační povinnost. Čas od času, když je tu klidno, se postavím k barovému pultu a tištěné noviny si přečtu. V žádném případě nejde o zběžné přelétnutí stránek. Čtu pozorně a prokousávám se články. Prodírat se stranami velkoformátových novin je aktivita, která má, čistě esteticky, něco společného s šitím na míru nebo s hrou na saxofon. Jinými slovy se zmizelým časem. Úplně ztraceným, odmávnutým. Jen pro zvláště zainteresované. Když přijdu do práce, všude je čisto. Tedy čisto. Podlaha a veškeré povrchy se myjí každou noc, ale The Hills je po všech stránkách dost omšelá restaurace. Zanedbaná. Ne přímo nehygienická, ale musím přiznat, že je zašlá, špína je do ní zažraná. Všechna ta léta spojená s jídlem, výpary a dechem prosákla do stěn a vytvořila jemný film na nábytku i na každém kameni v podlahové mozaice, nemluvě o stropu. Dřív se tu kouřilo, jak si ještě pamatujeme, a interiér restaurace nese za ta desetiletí stopy statisíců vykouřených cigaret. Sklenice a karafy jsou nejvyšší kvality, tradiční, žádný přemrštěný design, nic rafinovaného. Příbory jsou rané produkty firmy Gebrüder Hepp, alternativa k původním Puiforcat. Na veškerém porcelánu je emblém restaurace v delftské modři s pěkně vyvedeným H uzavřeným v oválu. Kdykoli talíře pokládám na stůl, vyvádí mě to z rovnováhy. Tak to se skutečnou kvalitou bývá. Vyvádí nás z rovnováhy.

Kuchyně v The Hills se podobá kovárně, je propálená a začerněná. Plamen plynového hořáku, jenž připomíná výheň, má šéfkuchař zapálený pořád. Jak se tuk léta připaloval a prskal, nalepil se na stěny a do všech prasklin a pórů. Šéfkuchařovi pomocníci stojí na druhém konci kuchyně, ale s nimi nemám skoro žádný kontakt. Mezi kuchyní a restaurací je otvor, něco mezi okénkem a jakýmsi průzorem. Původně tak nebyl naplánován, organicky vznikl používáním a úpravami za půl století provozu. Je těžké rozlišit, co je stěna, co jsou police, kde visí kastroly a kde pánve, co je pracovní deska a co servírovací pult. Strop je černý jako uhel. Kuchař se potí pod stropem tak černým, že ho není vidět, v podstatě úplně zmizel. Nad hlavou mu visí kastroly, pánve a další náčiní a nad nimi by měl být strop, ale ten prostě není. Kuchař tu neúnavně flambuje a strop takříkajíc vysmažil do nenávratna. Nad ním zeje prázdno, hluboká černá díra, propast obrácená vzhůru. Tak je strop začernalý. Neodráží nic. Kuchyň je relativně těsná a kuchař stojí na stejném místě, kde před ním stál jiný kuchař, před ním další, celé dlouhé dny něco smažili a flambovali na těch věčných flambovacích hořácích.

Nahoře ve městě, na náměstí Carla Bernera, sídlí kovář Tjelle. Jeho vizitka – pokud se to tak dá nazvat, je to vlastně potištěný kousek papíru – oznamuje, že nabízí broušení: Broušení všech druhů nářadí na kámen, zemi a beton, jakož i obvyklé kovářské práce. Kuchař jednou za půl roku shromáždí nože, donese je k Tjellemu a nechá je nabrousit. Kovář Tjelle mu nože nabrousí tak, že jsou opravdu ostré. Podobně brousí v mezipatře starý Johansen u kláves šlágry. V mezidobí používá kuchař starou japonskou brusnou techniku. K Tjellemu je stačí poslat dvakrát za rok. Kuchař přísahá na evropské nože, na evropskou ocel. Nože leží osušené a připravené na utěrce vpravo od krájecího prkna. Není jich mnoho, každý nůž má ale jasně vymezené použití. Čistě esteticky jsou v naprostém protikladu ke kuchařovu robustnímu tělu a hladkost oceli nápadně kontrastuje s jeho zvrásněným obličejem – což ho čistě vizuálně pojí s noži ještě úžeji, byť se to zdá paradoxní, ale je to tak. Ostře nabroušené nože se mu odrážejí v rozbrázděných tvářích a na spláclém nose. A má, jak se říká, dobře prořízlou pusu. Je drsný jako ten kovář, je grobián s požehnaným gastronomickým čichem, je to geniální ochutnávač připomínající gorilu. Moc toho nenamluví. Když už něco řekne, je to stručné a břitké. Jako tehdy, když zabručel, že ve vrchním se odehrává občanská válka mezi alkoholem a homosexualitou.

Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Z deníku knihkupce

Knižné ochutnávky

Z deníku knihkupce

Pamatujete na Black Books? Britský seriál o malém knihkupectví, kterému šéfoval excentrický mladík a pobíhali po něm jeho monthy - pythonovští přátelé? Při četbě Deníku knihkupce od Shauna Bythella panuje podobně nekorporátní atmosféra. Být knihkupcem a antikvariátníkem ve městě je poslání. Stejně jako být hospodským, zubařem nebo farářem. Chce to mít rád lidi. Mít srdce a smysl pro improvizaci.

Šúsaku Endó: Hluboká řeka

Knižné ochutnávky

Šúsaku Endó: Hluboká řeka

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus.

Ten den, 17. listopad 1989

Knižné ochutnávky

Ten den, 17. listopad 1989

Na tento týden je naplánován Velký knižní čtvrtek - akce, kdy se v jeden den objeví v knihkupectvích 20 knižních novinek najednou. Je to akce česká, ale pravidelně se k ní v různém rozsahu připojují i některá slovenská knihkupectví, minimalně tím, že bez dalšího prostě mají knihy na pultech. Tedy i tu vzpomínek přímých účastníků 17. listopadu 1989 z Národní třídy v Praze.